Pražské Studio Hrdinů v režii Kamily Polívkové představilo silný příběh mladého muže, který je homosexuální, bez rodinného zázemí a vyrůstá na Islandu. Aby toho nebylo málo, končí první světová válka a řádí španělská chřipka. A toto všechno je k vidění ve scénické eseji během hodiny a půl. Dodejme, že jde o adaptaci stejnojmenné novely islandského spisovatele Sjóna.
Inscenace je sondou do vnitřního světa osamělého dospívajícího chlapce, který se vypořádává nejen se svou sexuální orientací, ale také s absencí rodinného zázemí. Mání (Jan Cina) hledá své místo ve světě. Je rok 1918, poslední rok první světové války, Island získává samostatnost, slavit ale není co. Velké množství lidí na španělskou chřipku umírá a do toho vybuchuje sopka Katla. Na Islandu otevírají první biografy a Mání miluje filmy. Vidí tolik filmů, kolik je jen schopen a mnohé zhlédne i vícekrát. Ale jedno si pamatujme - větší pravděpodobnost vzniku homosexuality je u lidí, kteří sledují filmy, jak zaznívá v inscenaci. Oblíbený Máního film? Les Vampires. Jeho oblíbený člověk? Dívka Sóla (Tereza Hofová), nejspíš protože se podobá hlavní hrdince, Máního oblíbeného filmu, Irmě Vep.
Když diváci vstupují do sálu, panuje přítmí a červená podlaha přitahuje naši pozornost, stejně tak projekce fotek a videí zobrazující islandskou krajinu, která působí jako povrch Měsíce. Na scéně sedí i hudebník, který na mixážním pultu vytváří a pouští hudbu. Zhasíná se, doznívají poslední hlasy a promlouvá Mání, ale odkud? Sedí s diváky v hledišti a komentuje homosexuální styk, který sám zažívá, ale protože se nachází mezi diváky, získáváme pocit, že je také pozorovatelem událostí, nikoli účastníkem. Inscenace by se dala označit za scénickou esej, je to koncept na hraně divadla, filmu a výtvarné expozice.
Svět, který je vytvořen na jevišti, se neustále mění. Podporuje to i různorodost použitých prostředků. Kamila Polívková zvolila prostředky němého filmu, který se v určitých okamžicích odráží nejen v hereckém projevu Jana Ciny předvádějícího námořníka nebo svou pratetičku, ale i ve scénách promítaných na plátně. Tento silný vizuální koncept je doplněn i využíváním titulků a komentářů jednotlivých scén promítaných na plátno, ale i slovních. Neexistují pravidla, která by pomohla vznikající situace pochopit. Všechno se mění, střídá a proměňuje.
Realita se mísí se snem, s fikcí i s filmem.
Adéla Ohnheiserová
Téměř naplněný zájezdový autobus se 27. května vydal za jakýmsi neoficiálním ukončením hlavního programu letošního festivalu DSB. Zatímco v Brně jsou na pořadu dne Hrdinky (nedávno premiérovaná inscenace DHNP), ve Zlíně to je hrdina (a vlastně celý rod takových hrdinů)...
Letošní festival Divadelní svět Brno je u konce. Nabízí se zrekapitulovat, jak tento ročník vnímala redakce festivalového zpravodaje. Podrobnou zprávu naleznete v rubrice Meziprostor ve formě rozhovoru Tak jaké to letos bylo? mezi Barborou Schönovou...
