Bratři Kopečtí a jejich dávka naděje

Při usednutí v hledišti Městského divadla Brno mi neustále víří v hlavě myšlenky na to, co všechno musím dnes i následující dny stihnout a kolik práce mě ještě čeká. Jsem roztěkaná a nedokážu se plně soustředit. Velký vliv má na to i fakt, že od rána neoplývám příliš dobrou náladou. Ano, i takový může být den recenzenta. Sál se ponořuje do tmy a já si potichu povzdechnu a popřeji si, abych to do půlky nějak přežila. Stačí ale pár prvních minut, abych naopak začala doufat, aby představení trvalo co nejdéle. Při bližším seznámením s osudovými ránami bratrů Kopeckých moje potřeba „foukání si na bebíčka“ a kritický pohled na všechny a všechno slábne, až nakonec zmizí úplně. Moje ranní problémy mi najednou připadají tak malicherné. Naopak mi v myšlenkách vyvstává příběh mojí rodiny z období druhé světové války, který znám z vyprávění mého dědečka. O paralyzujícím strachu o blízkého člověka, který je každou vteřinou blíže smrti a vy mu nemůžete nijak pomoci. Jen čekat a doufat. Dialogy mi dávají pomyslnou facku a uvědomuji si, že jsem se v posledních týdnech chovala jako sobec, který řeší jen svoje mikro problémy.

Při zhlédnutí Bratrů naděje od Divadla Minor jsem se jako divačka dojala. Příběh čtyř bratrů Matěje, Antonína, Vojty a Jindry je o semknutosti a o strachu o své nejbližší v době první světové války. I když každý z nich může každou chvíli přijít o život, touha zachránit ostatní bratry je daleko silnější. A i přes všechno nepříznivé, jako je smrt rodičů, nástup na frontu, strach z toho, zda se dožijí dalšího dne a poté neúcta ostatních lidí k legionářům a tíživá finanční situace, stále drží při sobě. Protože rodina je to nejcennější, co máme.

Jan Jirků, jež je autorem scénáře a režisérem inscenace, se v Divadle Minor již dlouhodobě zabývá historickými tématy, které vycházejí ze skutečných událostí i z osudů lidí, kteří opravdu žili (např. inscenace Zá-to-pek! či Lipany). Témata dokáže zpracovat do děl, které diváka zasáhnou svou upřímností a převážně příběhem postav, se kterými se divák dokáže lidsky ztotožnit. Inscenace jsou mnohovrstevnaté. Zaprvé tu máme silný a nosný příběh, k němuž divák snadno přilne. A zadruhé tu máme propracovanou, a pro Minor typickou, audiovizuální složku, která z představení dělá díky loutkám, scénografii i živé hudbě neopakovatelný a intenzivní zážitek.

Když jsem seděla v publiku, které se skládalo převážně z žáků druhého stupně základní školy a z prvních ročníků středních škol, zajímalo mě, jestli diváci v tomto věku dokáží přijmout vážnou hru, která má prvky loutkového divadla. A zda akceptují příběh bez prvotních předsudků, že se jedná zase jen o hodinu dějepisu, akorát v divadle a s herci, kteří se s největší pravděpodobností budou pokoušet divákům zavděčit. Příběh loutkářů z období první poloviny 20. století, jenž byl humorný, dojemný, mrazivý, ale i šťastný, k mému velkému překvapení diváky strhl. Herci si jednotlivce v publiku získali i tím, že je přijali jako herecké partnery a někteří z nich si i zahráli přátelé bratrů Kopeckých z války. Představení končí, herci Johana Schmidtmajerová, Ondřej Nosálek, Václav Jelínek, Bořek Joura, Pavol Smolárik, Gustav Hašek a Radka Pavlovčinová, společně s kapelou, jsou za burácivých ovací vytleskáni celkem pětkrát. Odcházím s úsměvem na tváři a s pocitem, že kvalitní loutkové divadlo nemůže u nás nikdy vymřít. Vždyť jsme přece národ Kopeckých. Vytáčím na mobilu mámino číslo a na otázku „Co se děje?” odpovídám „Chtěla jsem tě jen slyšet a zeptat se, jak se máš.”

Toto představení mi poskytlo dávku naděje. A za to souboru Divadla Minor ze srdce děkuji!

Kristýna Blahynka