Co si zaslouží divadlo?

Slavnostní open-air zahájení festivalu Divadelní svět Brno zrušil déšť, zahajovací akcí se tak stala velmi komorně pojatá projekce dokumentu věnovaného osobité postavě nedávno zesnulého režiséra a dramatika Huberta Krejčího (1944–2022). Režisér Robin Kvapil tak pokračuje v produkci dokumentů o pozoruhodných brněnských osobnostech spjatých s divadlem (loni byl na festivalu premiérován jeho dokument Smrti a sny Evy Tálské, o rok dříve pak profil Jana Kačeny nazvaný Hovory z Ján). Hubert Krejčí vyvstal před diváky plasticky i díky vnořeným archivním záznamům, na kterých hovořil sám. Zážitek z projekce umocnilo následné předvedení frašky kjógén Honekawa (Kostra, její obal a mnich), který přeložil a choreograficky připravil sám Hubert Krejčí a z jehož podnětu soubor Divadlo kjógen kdysi vůbec vznikl.

Ke škodě věci pojmenovávali Krejčího práci i osobnostní rysy v dokumentu jen samí muži (na což poukázal i jeden zpovídaný). Krejčího svérázné režijní metody, jejichž součástí bylo i oslabování sebevědomí, by se v dnešní době zvláště u hereček nejspíš těžko setkaly s pochopením. Lidé hovořící v dokumentu (nejvíce Tomáš Pavčík, Martin Pšenička a Pavel Drábek) však za každou ránu bambusovou holí zpětně děkují. Setkání s touto extravagantní osobností, tímto českým Antoninem Artaudem, mělo na všechny určující vliv. Dokument jakoby potvrzoval, co dávno tušíme, že divadlo hluboké, pravdivé, nepřetvařující se, nedělající kompromisy, divadlo kruté, čerpající z hlubin naší psýché a napájející se přímo z tradic lidového divadla vždy předpokládá určitou dávku šílenství.

P.S.: Hubert by měl určitě radost, že velkotonážní festival, na němž se prezentuje řada kamenných divadel, proti nimž se celý život vyhraňoval (od úderů pěstí do zdi, přes své podvratné texty až po guerillově pojaté otiskování příslušného razítka na všechna místa, která souvisí se strukturami), začíná diverzně jeho ikonickým výkřikem: Smrt divadlu!

Karolína Stehlíková