Mami, válka je za dveřmi

Na jaře roku 2022 stál před režisérem Štěpánem Páclem i celým inscenačním týmem nelehký úkol. Zkoušení Čapkovy hry s (proti)válečnými tématy narušila agrese ruských vojsk na Ukrajině. I přes tuto zcela novou, náhle vzniklou situaci válečného konfliktu v Evropě se pokračovalo v přípravě inscenace, která byla v dubnu loňského roku s velkou podporou premiérového publika uvedena na repertoár.

Pácl nepřistupuje k původnímu dramatu pietně. O aktualizaci se snaží drobnými posuny například skrze stupeň technologického vývoje, ale stále výrazně vychází z Čapkova textu. Nechává vyznít každou repliku, každý dialog matky s živými i mrtvými. Nekalkuluje s kontextem, v němž byla inscenace premiérována a který k polovině května 2023 stále přetrvává. Je si vědom nadčasovosti hry, tomu přizpůsobuje její jevištní ztvárnění.

Hlavním tématem inscenace je kontrast mezi odhodláním a strachem. Matka pěti synů (Tereza Groszmannová) už ztratila ve válce svého manžela a s touto ztrátou se stále vyrovnává. Groszmannová svou prací s výrazem podpořenou jemným líčením velmi dobře vykresluje přetrvávající smutek a místy až zoufalství rodičky a manželky, jíž osud postupně bere vše, co má. Snaží se vzdorovat, ale většinou nemá dost síly ani na zvýšení hlasu, kterým by mohla v synech odhodlaných bojovat za pokrok, spravedlnost a čest zasít alespoň zrnko pochybnosti.

Scéna (Antonín Šilar) sestávající se z dvou vysokých dřevěných schodů a rozsáhlého regálu se suvenýry ukazuje, že každá vzpomínky (na otce i na postupně umírající syny) má v domě i paměti své místo. Rozhlasový přijímač je v popředí nahrazen televizí jakožto dnes nejrozšířenějším médiem v oblasti předávání informací veřejnosti. Pácl využívá možnosti live cinema, aby na plátno za regálem promítal živě snímané detaily dění na scéně nebo v televizi, kvůli rychlému pohybu s kamerou je však obraz místy rozmazaný.

Kostýmy (Zuzana Formánková) vycházejí ze zájmů postav a jsou vhodně ilustrativní – od doktora Ondřeje (Roman Blumaier) v lékařském plášti přes letce Jiřího v uniformě (Martin Veselý) po otce Richarda (Tomáš Šulaj), jehož světlá košile a kalhoty z lehké látky připomínají vojenskou misi v rovníkové Africe. Jen matka se z pohodlných domácích šatů převlékne do trička s nápisem Keep calm and carry on (což se k jejímu rozpoložení po ztrátě čtyř synů a manžela velmi dobře hodí).

Třebaže mizanscény jsou mnohdy velmi statické (ve schodovité scéně s předměty v pozadí připomínají třeba fotky z rodinného alba), není to na škodu. Herci i tyto aranže rozehrávají pohledem a gesty, statičnost rozbíjí také pohyb žebříku na kolečkách. Po přestávce jsou rekvizity – původně organizovaně uložené na svých místech – přesunuty na společnou hromadu do popředí. Nově se nehraje primárně před nimi (a pod nimi), ale za nimi. Vytváří barikádu v době probíhající války, kde se na obou stranách scházejí živí i jejich mrtví.

Když matka v samém závěru nazná, že její poslední syn musí jít bojovat proti zvěrstvům válečných zločinců, Toni odchází do dálky a s ním ustupuje i projekce. S Tonim (Pavel Čeněk Vaculík) odchází i válka, až nakonec oba zmizí ve tmě. Matka se vzdala posledního syna, aby pomohla zachránit jiné.

Kromě účastníků festivalu navštívilo reprízu na konci května i mnoho středoškolských studentů, které v nejbližších dnech čeká ústní část maturitní zkoušky. NdB nabízí ve své inscenaci kompromis mezi zprostředkováním povinné četby na jevišti a velkým divadelním zážitkem. Tento kompromis se však obešel bez velkých ústupků a nabízí to nejlepší jak studentům, tak divákům – festivalovým i běžným.

Národní divadlo Brno – Karel Čapek: Matka. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Milan Šotek, scéna Antonín Šilar, kostýmy Zuzana Formánková, hudba Jakub Kudláč, hrají Tereza Groszmannová, Tomáš Šulaj, Roman Blumaier, Martin Veselý, Vojtěch Blahuta, Viktor Kuzník, Pavel Čeněk Vaculík, v dotáčkách Bedřich Výtisk a Eliška Zbranková. Premiéra 8. dubna 2022 v Divadle Reduta. Psáno z premiéry a festivalové reprízy 21. 5. 2023

Martin Gaideczka