Loutky v zákopu

Celé představení začíná třemi zamotanými loutkami – Kašpárkem (Johana Schmidtmajerová), Smrtí (Radka Pavlovčinová) a Čertem (Ondřej Nosálek), kteří celý příběh doprovázejí. Střídají se ve vyprávění, záleží na okolnostech. Veselé části příběhu popisuje Kašpárek, Smrt jej střídá pokaždé, když někdo opustí svět a Čert s Kašpárkem laškuje a představuje to nejhorší pokušení. Loutkami jsou živí herci s obrovskou dřevěnou hlavou a dle ohlasů od diváků během představení se jednalo o velmi funkční, poutavou formu zpracování.

Matěj Kopecký (Gustav Hašek) přichází na nádraží v Chocni, nemá peníze a nemůže si dovolit lístek na vlak. Je ale tuhá zima a kvůli kalamitě železnice nefunguje. V čekárně tak společně se svými bratry, Antonínem, Jindrou a Vojtou, začíná vyprávět svůj životní příběh. Loutkářské řemeslo se v rodině Kopeckých dědilo z generace na generaci. Z povídání se dozvídáme, že rodiče chlapců byli hodní, srdeční lidé. Po vykradení domu však otec umírá, zřejmě na infarkt. Chlapci jsou poté nuceni vydělávat si kejklováním v hospodách a poprvé se tak setkávají s loutkařinou. Maminka vyrábí květiny z papíru, avšak zanedlouho také umírá. Chlapci tak žijí se svými strýci, kteří se jim snaží předat zkušenosti s loutkami. V příběhu se tak propojuje úvod s hlavní dějovou linkou, jelikož bratři se učí, jak vodit Kašpárka a Čerta, s nimiž se potkáváme již na začátku. Začíná válka, chlapci jsou povoláni na frontu, bojují především proti Italům. Traumatizující nálada v zákopech ale nikdy nepřekoná bratrskou lásku, porozumění a hlavně dar bavit lidi uměním. Bratři se dostávají k Italům, kde vojákům loutkovým divadlem dodávají naději.

Scénografie Jakuba Kopeckého dodává inscenaci obrovskou sílu. Metaforické uchopení umírání matky, kdy loutka Smrti nese velkou svítící papírovou květinu, vyvolává v divácích silné emoce. Kulisy, které pracují se světly a stíny, a všemožné vagony, vláčky připomínají, že se příběh stále odehrává v prostředí železnice. Poutavým prvkem je také velký svítící míč vedený Smrtí, na kterém je promítán akrobat, nakonec praskne a symbolizuje tak definitivní konec. Velmi decentně tak autoři popisují smrt bratrance, který se akrobacií zabýval. Na jevišti je také celou dobu přítomna kapela, živá hudba (Jiří Hradil) zde opět umocňuje divácký zážitek.

Herci po celou dobu pracují s publikem, rozdávají koláče, zapojují diváky do hry, ukazují obrázky svých dětí. Udržet pozornost mladšího publika je náročné, soudě i podle pár neukázněných jedinců v hledišti. Kontakt s diváky zde ale ve většině prohloubil emoce z představení.

Primárně je hra určena dětem, válečná tematika ale může být složitá na uchopení. Předat dětskému publiku příběh o legionářích tak, aby se z představení nestala jen naučná přednáška, je velký úkol. Autorům se to zde ale povedlo, propojení světa loutek a válečného prostředí je zde odlehčené, příjemné, zábavné a pro dětského diváka srozumitelné. Paralela loutek a války se v inscenaci propisuje jak do zpracování, tak do příběhové linky, která ve výsledku působí mile.

Divadlo Minor – Bratři naděje. Scénář a režie Jan Jirků, námět Jakub Kopecký, dramaturgie Iva Kopecká, hudba Jiří Hradil, scéna a loutky Jakub Kopecký, výprava Andrea Králová. Hrají Johana Schmidtmajerová, Ondřej Nosálek, Václav Jelínek, Bořek Joura, Pavol Smolárik, Gustav Hašek, Radka Pavlovčinová. Premiéra 22. září 2021. Psáno z reprízy v rámci Divadelního světa Brno 22. května 2023.

Julie Lubojacká