SETKÁNÍ/ENCOUNTER speciál No. 5

Meeting point na KriThu

Doufám, že je i třetí cesta

Slovinští studenti mají krizi. Nemůžou dělat divadlo, které chtějí. Konzervativní profesionální divadlo vs. experimentální alternativní scéna. Cíl vs. cesta. Profesoři vs. studenti. Jak má ale takové divadlo vůbec vypadat? Jaké divadlo chce divák a jaké umělec? Chceme vidět herce, kterým řekneme: „Play a Tumour in the Head“ a oni to na počkání zahrají?

První část se odehrává přímo ve foyer divadla, kde vidíme studenty, kteří protestují proti současnému divadlu, které se učí na jejich akademii. Je důležité pouze konečné dílo nebo i postupy? Přichází novinář, se kterým se přes herecké šatny a jeviště přesouváme přímo do divadelního sálu. Improvizované malé hlediště s pár židlemi a polštáři a hodinka pro mě

absolutně nesmyslných cvičení a experimentů (např. se performeři snaží spojit díky novému dorozumívání s mimozemšťany), které vrcholí porodem plyšové vycpávky na břicho v lavoru. Do hry se zapojuje i nejprve zmatený novinář, který podléhá divadelní iluzi a od právě „zrozené“ matky začne sát čerstvé mléko.

Na poslední část jsme už všichni usazeni do velkého hlediště HaDivadla se slovy jednoho z performerů: „Nyní vám po téhle šílené hodince ukážeme konečně to pravé slovinské divadlo!“ Po jevišti se najednou blýskají herci v třpytivých laciných kostýmcích, zpívají, tančí a svoje krátké muzikálové číslo končí falešným úsměvem a tou nejokoukanější pózou. Přestože skoro žádný z diváků netleská, vysmátí performeři se přichází uklonit ještě třikrát.

Přiznávám, že jsem zmatená a rozpačitá. Byla to pseudointelektuální performance plná nadsázky a schválně špatně a uměle zahraných postav? Bylo cílem performance ukázat nám, za mě bohužel velice nepovedeně, jak vypadá slovinská (a nejen ta) profesionální scéna, která je stále mnohem úspěšnější a protěžovanější než jakákoliv nová a alternativní? Nebo šlo zkrátka o protest proti tomu, co se děje a dělo ve Slovinsku? A jakým směrem se vůbec v umění ubíráme a máme ubírat? Chceme na jevišti nové umění v podobě porodu ve snaze pobouřit? Já tedy ani jeden z těchto extrémně podaných pohledů a směrů!

Sarah Slavíčková

Academy of Theatre Radio Film and Television UL – Dušan Jovanović: Play a Tumour in The Head. Režie Maša Pelko. Psáno z reprízy 20. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.

Spravodlivosť v nedohľadne/ Intrigami do záhuby/ Otellov prehnitý svet

Othello je inscenácia drsná a nekompromisná. Rasová neznášanlivosť voči Otellovi, hrubé zaobchádzanie so ženami, sexuálne deviantstvá - Témy a problémy spoločnosti sú vygradované do najvyššej možnej miery. Jago v tmavom obleku pôsobí ako seriózny človek, až pokiaľ neodkryje svoje nemalé ambície.

Inscenácia je zaujímavá aj po výtvarnej stránke. Za hercami je plátno zo štyroch častí, na ktoré sú premietané detaily tvárí postáv či vojny. Projekcia jej využívaná aj po odstránení predného plátna. Kostýmy sú decentné a elegantné, väčšinou (okrem Desdemony, Othella a Roderiga ) všetci vyzerajú, akoby prišli z naozaj nadštandardného večierku.

Výrazným scénografickým prvkom je veľké množstvo farebných konfiet. Stáva sa z nich pomyselné blato, v ktorom sa postavy boria v snahe uniknúť smrti, ich odfúknutie je gestom arogancie či zahodených šancí, je to aj miesto milostných vzplanutí. Nie vždy dobrovoľných.

Jednou z mnohých otázok je Cassiove znásilnenie Roderiga. Je jeho chtíč zapríčinený absenciou sexu, a preto je schopný sa v opitosti znížiť k takémuto kroku? Alebo je to jeho zvrátenosť a túžba mať nadvládu nad slabším? Vzťah Othella a Desdemony je vo väčšine prípadov o telesnej príťažlivosti. Je ťažké hľadať lásku niekde, kde sa objavujú iba milostné predohry, ktoré končia v skrytých častiach javiska. Urážky Othella, ktoré neskôr vyslovuje ovplyvnený Jagovými intrigami voči svojej milej, sú kruté, dehonestujúce a zosilnia myšlienku čisto fyzickej príťažlivosti.

Od začiatku prehnitý svet sa postupne ešte zhoršuje zanecháva pocit zúfalstva. Zlo ostalo nepotrestané. Nespravodlivosť zvíťazila. Herecké výkony sú rovnocenné, kvalitné a silné. A keby predstaviteľ Roderiga nedostal kyticu ruží ako poďakovanie, nebolo by možné rozpoznať, ktorý herec naštudoval trojhodinovú, kontroverznú a diskutabilnú inscenáciu za jeden a pol dňa.

Bohunka Vaňková

The Alexander Zelwerowicz National Academy of Dramatic Arts – Feridun Zaimoglu a Gunter Senkel: Othello. Režie Grazyna Kania. Psáno z reprízy 20. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.

Kto si dá pomaranč?

Študenti 4. ročníka Katedry činoherného herectva JAMU v Brne sa rozhodli pre dramatizáciu prózy Mechanický pomaranč od Anthonyho Burgessa. Na rozdiel od knižnej predlohy, ktorej dej sa odohráva v Londýne, študentská inscenácia bližšie nešpecifikuje prostredie. To môžeme považovať za výhodu, keďže inscenátori týmto rozhodnutím poukazujú na nadčasovosť doby, v ktorej násilie a krutosť nie sú len abstraktnými pojmami.

Tomu nasvedčuje aj scéna – dominuje jej vysoká oceľová konštrukcia, ktorá symbolizuje vrcholy a pády hlavného predstaviteľa, Alexa. Na začiatku ho vidíme, lídra skupiny tínedžerov, stojaceho na najvyššej priečke konštrukcie, obklopenými svojimi kamošmi. Keď sa stane pokusným králikom doktora, konštrukcia sa stáva tichým pozorovateľom  vnútorného a vonkajšieho utrpenia hlavného protagonistu.

Inscenácia je plná svetiel, nekontrolovaných ľudských tiel, hudby a násilia. V súvislosti s násilím treba zdôrazniť spôsob, akým bolo inscenované. Realizovalo sa prostredníctvom slow-motion, vďaka čomu sme mohli sledovať mimiku a do detailov sústredenú prácu s telom. Vďaka tomu vynikol každý sval na telách hercov a herečiek. Keďže niektorí z nich stvárňovali niekoľko postáv súbežne (barman, žena s ,,ketkama“, väzeň, Rubinstein), stali sme sa svedkami ich pestrej škály výrazových prostriedkov (napríklad väzenkyňa pomaly prežúvajúca mäso, masívna chôdza, prísny pohľad v tvári).

Napriek uveriteľným hereckým výkonom a režijným nápadom (tanečné vložky, hra svetiel a pod.) som trochu zmätená, prečo sa inscenátori rozhodli práve pre tento titul. Z režijno-dramaturgickej koncepcie mi nebol jasný zámer. Alebo práve to bolo zámerom? Poukázať na šialenosť, ktorá rokmi naberá na intenzite? Na násilie, ktoré nás obklopuje zo všetkých strán? Jedno je však jasné – na inscenáciu Mechanický pomaranč študentov z JAMU sa nedá zabudnúť.

Miroslava Košťálová

DIFA JAMU – Anthony Burgess: Mechanický pomeranč. Překlad Ladislav Šenkyřík, režie Barbora Chovancová, dramaturgie Jakub Liška, scénografie Magdalena Paráčková, pohybová spolupráce Ondřej Jiráček a Adam Mašura, light design  Luboš Zbranek, hudba Eva Dobružská, světlo Barbora Jágrová. Psáno z reprízy 20. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.

Čekání na zázrak

I přes počáteční technické problémy se konečně dočkáme a máme tu vzácnou možnost zhlédnout tři krátké filmy (JE:PA, teČeplin a Siroty), které jsou společným dílem ateliérů ATD a fyzického divadla ve spolupráci s Audiovizuální tvorbou FMK UTB ve Zlíně. Všechny filmy byly natočeny v areálu Dolních  Vítkovic a díky industriálnímu prostředí spojeného s tancem vznikla vskutku neobyčejná díla.

Snímek JA:PA je ze tří jmenovaných snímků nejkratší. Drobná dívka stojící uvnitř industriálního komplexu překvapí svými bojovými pohyby a uniká z prostoru poté, co se dotkne svého odrazu v okně (pointa snímku není kvůli krátké metráži zřejmá a očividná, ale líbí se mi, že dávají volnost našemu úsudku)

Humorný film teČeplin překvapí a pobaví diváka vtipnými grimasami a ,,Chaplinovskými‘‘ pohyby.

Závěrečné Siroty zaujmou celkovou koncepcí. Muž znepřístupňuje ženě její rozhodnutí a dává jí to fyzicky dostatečně najevo, ale zároveň ji nenechá padnout na dno. Tak, jak snímek začal, tak i končí, jen s tou výjimkou, že si dva aktéři prohodí role.

Hlavním sdělovacím prostředkem ve filmech je pohyb-způsob, jak vyjádřit své sny, pocity, životní cestu. Pohyby jsou dobře čitelné, takže i beze slov se divák dokáže ve snímku zorientovat a pochopit jednotlivé sdělné principy. Videa jsou krátká, všechny mají okolo 5 minut, ale i přesto je čas více než dostačující. Jejich děj není popisný ani přímočarý, dává divákovi volbu vlastní interpretace a různé perspektivy, jak dotyčné dílo uchopit.

I když mi filmy nedaly jasnou odpověď na mé otázky, ta hodina čekání za to stála. Jen škoda, že moje očekávání, co jsem měla celou cestu na JAMU, opadlo při skoro hodinové pauze.

Kristýna Staroštíková