SETKÁNÍ/ENCOUNTER speciál No. 2

Meeting Point na KriThu

Ilustrovaná strata nádeje  

The Island študentov z Juhoafrickej republiky, je inscenácia postavená výlučne na hereckej akcii. Na začiatku vidíme dvojicu hercov vykonávať opakovanú, fyzicky náročnú prácu. Herci dokážu trýzeň veľmi presne odzrkadliť mimikou, prácou s telom i hlasnými vzdychmi. Majú jasne rozdelené charaktery – jeden energický optimista, druhý pochmúrny pesimista. Strety ich pováh vytvárajú v inscenácii konflikty a zobrazujú rôzne pohľady na psychiku človeka, ktorý stratil slobodu.

Úplne absentuje akákoľvek hudobná zložka. Rytmus reči hercov však vytvára hudobnosť samú o sebe. Ich energický prejav v hlase a pohybe dodáva inscenácii tempo, ktorá je inak postavená viac-menej na texte. Aj scénografické riešenie je úplne minimálne, pracuje sa iba s minimom rekvizít a jednoduchým svietením.

Celkovo je však konanie hercov veľmi ilustratívne. Slovám pomáhajú výraznou gestikuláciou, čo uberá na uveriteľnosti ich hereckých prejavov. V momentoch, kedy sú schopní zachovať si určitý kreatívny odstup, má inscenácia oveľa väčší apel. Zobrazované témy  tak oveľa silnejšie pôsobia na divákov. Psychologickejšie, monologické výstupy naproti tomu pôsobia prílišnou snahou vyvolať v divákoch súcit s postavami, čo má ale vo výsledku skôr opačný efekt.

The Island je inscenácia, ktorá zobrazuje veľa ľudskej bolesti, trápenia ale najmä nádej. Jednoduchá režijná koncepcia dokáže jasne tlmočiť nosné témy textu. Tvorcovia by však mohli viac divákom dôverovať a nesnažiť sa prílišne dovysvetľovať slová v texte. Obrazy, v ktorých smerujú k metafore a iba otvárajú otázky, sú vo výpovedi totižto oveľa efektívnejšie.

Diana Pavlačková

AFDA: The South African School of Motion Picture Medium and Life Performance – Christopher Weare: The Island. Režie Christopher Weare. Hrají Luntu Masiza, Siya Mayola. Premiéra září 2017. Psáno z reprízy 17. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.

Hákový kříž a spousta pilulek

Studenti Jaroslavského Státního divadelního institutu si připravili hru Ingmara Villqista Helverova noc. Oba herci, Nadezdha Filippova a Stanislav Burov, se museli spokojit pouze s málem rekvizit. Tou nejdominantnější je prapor s hákovým křížem, který do inscenace přináší atmosféru Německa 30. let.

Oba herci jsou si rovnocennými partnery a dokáží své role zahrát bez toho, aniž by zbytečně přehrávali rychle se střídající emoce či sami sebe navzájem. Použitá hudba bohužel tyto emoce zbytečně násobí až do přehnaných rozměrů. Je nutné také zmínit dobrou práci se světly – nepřátelské a studené modrozelené světlo kontrastuje s teplým oranžovým shůry.

Inscenace je i přes omezené množství rekvizit a počet herců dynamická. Kolektiv režisérů vhodně rozložil jevištní prostor tak, aby se jednotlivé – mnohdy dlouhé – dialogy uskutečňovaly v různých pozicích a herci tak využili celou plochu, kterou ještě rozšiřují ilustrativní zvuky zvenčí. Helverova noc je psychologické drama, které zrcadlí jedno z nejtemnějších období lidských dějin skrze osudy obyčejných lidí, na něž tíha doby padá ze všech směrů. Tvůrcům inscenace se podařilo jemně přivést k životu důležité poselství s respektem k původnímu textu, hře však chybí větší nápaditost a detailnější práce s rekvizitami.

Pavel Zarodňanský

Taroslavl State Theatre Institute– Kolektiv: Night of Gelver. Režie kolektiv. Hrají Naděžda Filippova, Stanislav Burov. Psáno z reprízy 17. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.

Offprogramová Večeře

Festivalový OFF program začal rozpačitou Večeří. Domácí představení 4. ročníku studentů Ateliéru muzikálového herectví JAMU v Zetelově režii sice může působit mile, protože se v něm hezky zpívá a tančí, ale to je celé. Torza večeří v podobě sedmi po sobě následujících pantomimických obrazů (banket, neformální a formální večírek, dožínky, doma, hospoda) představuje sedm různých typů večerní zábavy. Každý skeč úsečně a beze slov pojmenovává základní charakteristické znaky dané události, při níž lidé společně jedí. Jednotlivé nápady v obrazech jsou tu a tam skvělé (např. zpěv a cappella účastníků dožínek na stohu slámy v podobě na sebe naskládaných stolů a židlí), ovšem ani jeden obraz není s druhým spojený jinak než působivě narežírovaným švem. Právě v těchto místech se projeví největší herecké nedostatky. Performeři často působí, jako by poslouchali hudbu a zvuky pouze když mají zpívat. Své výstupy často nedohrávají nebo v nich příliš spěchají. Rytmizované přesuny stoliček a stolů působí zejména na začátku chaoticky a ledabyle, přestože mají potenciál být silným prvkem představení.

Představení chybí páteř, jasná struktura nebo myšlenka, která by ho scelovala a nenechávala vyznít naprázdno. Po závěrečném a lehce trapném sedmém obraze mi zůstává v mysli několik otázek. Proč zrovna obrazy těchto večeří? Proč právě v tomto pořadí? Mělo v sobě představení ukrytý nějaký smysl nebo mělo opravdu působit zbytečně?

Vendula Kacetlová

Studenti ateliéru muzikálového herectví ukazují publiku s nadsázkou několik groteskních obrazů, jak vypadá večeře v různých společenstvích a sociálních skupinách. I když jsou obrazy zveličené a s humorem podávané divákovi ,,na talíři‘‘, každý v publiku s úsměvem  najde situaci, která je mu scénickým ztvárněním více než povědomá. Diváci se nacházejí v prostoru s minimalistickou scénografií – devět bílých krychlí určených k usazení a pět krychlí spojených do dlouhého stolu. Hra sází na taneční a pěvecký projev, který z běžné denní události dělá umělecký zážitek. Pohyby se často mechanicky opakují a choreografie tak připomíná bojový tanec, který herce i diváky přivádí do transu. Minimalistické jsou i kostýmy.

Herci jsou oděni do černého přiléhavého úboru  s bílou čepicí. Černá barva s velmi decentním osvětlením scény perfektně modeluje a ohraničuje gesta herců v prostoru.

Herci se oprostili od racionality slov v komunikaci. Ta jsou nahrazena tanečním pohybem,

který je ladný a zároveň nespoutaný. Hudba modeluje pohybové vyjádření a dává mu důraz, dynamiku a směr. Každá ukázka na pódiu je zobrazením lidského rituálu, jenž dodržují všichni lidé na světě. A i přes to má každá večeře jiná pravidla – formována událostmi, prostředím či sociální skupinou. Zároveň se na scéně herci snaží divákovi přiblížit i vnitřní problematiku skupiny. Jako když se členové rodiny neposlouchají a dochází ke vzájemnému  neporozumění, nebo když se člověk v kolektivu může cítí nepříjemně a sám, pokud ostatní nezná a nemá s nimi přátelský vztah.

Dinner je inscenace o humorném zobrazení zažité konvence, avšak s odlišnými zvyky, pravidly a atmosférou.

Kristýna Staroštíková

Divadlo na Orlí – Michal Zetel: Večeře. Režie Michal Zetel. Hrají studenti Ateliéru muzikálového herectví. Premiéra 10. 9. 2017. Psáno z reprízy 17. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.

Zrkadlo v každom z nás

Kostol, socha Jošta Moravského a Moravská galéria – to sú tri kľúčové objekty, ktoré významným spôsobom participujú na performance v réžii Alexandry Bolfovej pod názvom Kabanová ft. Kostelnička. Socha obrovského čierneho koňa tvorí vonkajší a vnútorný svet dvoch hlavných postáv z najslávnejších opier Leoša Janáčka. Dlhé nohy koňa sú zo všetkých strán obalené fóliou, čím sa vytvára priestor, do ktorého sú uzatvorené ženské protagonistky.

Režisérka však postavy neuzatvára do priestoru spoločne. Samota, modlenie za lásku a bolesť zo straty milovaného človeka sú ústrednými motívmi prvej časti performance. Nesúhlas postavy so smrťou lásky vyjadruje prostredníctvom nárazov do fólií do všetkých strán. Písanie fixkou na fóliu, pomalé prechádzanie sa v prítomnosti majestátnych konských kopýt, postupné vyzliekanie sa v dôsledku znepokojivého myšlienkového stavu, biela saténová košieľka ako symbol nevinnosti a vnútornej rozorvanosti...Ako inak, než nožnicami, odstrihnúť myšlienkovú niť a vytvoriť priestor pre inú?

Nožnice, prostredníctvom ktorých muž vo fólii naznačil východ, vytvorilo vstupný priestor pre druhú ženu. Vedomie, že zhrešila, realizuje prostredníctvom postupného vyzliekania. Až keď ostane v čiernej čipkovanej podprsenke a nohavičkách rovnakej farby, uvedomí si, že strata čestnosti bola niečím, s čím sa nedokázala vyrovnať. Cyklické opakovanie textu, ako aj v prvom prípade, opäť vyjadruje pohybmi – nárazy do fólií, vyzliekanie, písanie po fólii… Zdá sa, že sa pozeráme na tú istú ženu, len v tmavom oblečení, no zdanie klame. Vzájomné pohľady, pozorovanie druhej ženy za fóliou, vietor hrajúci sa s dlhými hnedými vlasmi a bielou saténovou košieľkou... Režisérka nám tým nastavuje zrkadlo, ktoré sa musí tisíckrát zlomiť, aby sa mohlo znova zlepiť a začať svoj príbeh odznova...

Miroslava Košťálová

DIFA JAMU – Alexandra Bolfová: Kabanová ft. Kostelnička. Režie Alexandra Bolfová. Psáno ze dne 17. 4. 2018 na festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2018.