SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2019 speciál No. 1

Meeting Point na KriThu

Budoucnost začíná teď

Lidstvo je doslova fascinováno myšlenkami na dystopickou budoucnost. Píšeme o ní knihy, točíme filmy, hrajeme divadelní představení, vymýšlíme si stále nové verze toho, jak jednou bude náš svět vypadat, až nastane ona velká katastrofa, která nás jako živočišný druh téměř vyhubí. Ale zatímco jsme dlouhá desetiletí o této budoucnosti jen fantazírovali, budoucnost se pomalu začala stávat přítomností. A my nejen že si neuvědomujeme ono zpřítomňování, my si ani nepřipouštíme, že na blížící se katastrofě neseme maximální podíl viny.

Jak ale lidstvo přimět, aby si vážnost situace uvědomilo a začalo ji řešit? V inscenaci polských studentů se ve stylu Návratu do budoucnosti vydává Gulliver ve vraku auta na svou další cestu. Postupně navštíví několik ostrovů, kde mezi vysloužilými ledničkami a mikrovlnkami přežívají poslední zbytky civilizace, a sleduje tak přímé důsledky ekologické katastrofy. Nikdy nezůstane pouze nestranným pozorovatelem, vždy je do reality ostrova zatažen a jeho místo zaujme někdo jiný, kdo tak ze svého ostrova jako nový Gulliver zdánlivě uniká, aby se proces znovu zopakoval. Světy, ve kterých se dorozumívá výhradně písněmi Bryana Adamse, lidé mutují v důsledku výbuchu jaderného reaktoru nebo tu probíhají reality show o rodinách, které jedí své nejmladší děti, se na první pohled zdají naprosto vzdálené a nereálné, přesto se v nich odráží i dnešní problémy. Jestli jsou i v dystopické budoucnosti otázkou potraty a homosexualita, kde pak končí přítomnost a začíná budoucnost? A nehraje se nakonec opravdu o naší přítomnosti?

Polská inscenace není první, která si tyto otázky klade a určitě nezůstane ani poslední. Proč tedy hrát stále znova o tom samém? Možná právě proto, aby si lidé stále znova uvědomovali, že jsou to oni, kdo musí odstranit prst ze spouště místo toho, aby jen pózovali před politicky a ekologicky angažovanými plakáty jako před další „instagram wall“.

Iva Heribanová, MUNI

VOJELS MOJI MÁMU?

Bílá plátna zohyzděná nápisy. Post-coital. Parasites. Bastard. Kamera, která zaznamená každý tvůj krok, výraz ve tváři, pohyb i veškeré jednání. Sleduje tě tvoje svědomí, nebo všichni ostatní, kteří čekají na tvůj přešlap a následný pád? Tvoje svědomí jsou lidé, vidíš jim to ve tváři, jsou odrazem a reakcí na vše, co uděláš nebo nahlas vyslovíš. Máš z nich strach, protože máš strach sama ze sebe. Pohrdáš jimi, protože pohrdáš sama sebou. Jsi schopna vyválet se v té největší špíně jenom proto, abys na okamžik pocítila vrchol rozkoše?

Faidřina láska k Hippolytovi je natolik silná, že neposlouchá rozum, rady své dcery, ani Hippolytovi nadávky. Chce s ním být. Fyzicky se ho dotýkat. Ale on svou nevlastní matkou pohrdá, zesměšňuje ji a předhazuje jí všechny své sexuální partnery na jednu noc, mezi nimiž jsou ženy i muži. I přes to všechno je její chtíč silnější. Z Faidry se stává zvíře, jehož erotický pud se už nijak nedá zastavit. Pak přichází frustrace, zhrzenost a stud. Poskvrněna spermatem a výsměchem odchází poražena a s prozřením, že rozdíl mezi člověkem a zvířetem je svobodná vůle, kterou ona v přítomnosti Hippolyta nedokáže nalézt. Hippolytova apatie ke všemu živému opadá a on nachází smysl svého života paradoxně ve chvíli, kdy ho matka v dopise obviní ze znásilnění. Je předurčen k trestu smrti, jejž považuje za novou cestu, lepší, než byla ta doposud.

Divák má možnost vidět paralelně více konfliktních situací mezi hlavními postavami, neboť Faidru, její dceru i Hippolyta ztvárňuje na scéně hned několik herců a hereček. Každý z aktérů k postavě přistupuje odlišně a snaží se vyextrahovat jinou část osobnosti či jiný povahový rys. Divákovi jsou tak nabídnuty kousky, ze kterých si může poskládat svou vlastní mozaiku a je jen na něm, z jakého úhlu na ni bude nahlížet.

Kristýna Staroštíková, MUNI/JAMU

Máme ještě naději?

Režisér Pedro Martins Beja se svým týmem vytvořil inscenaci, která zkoumá nejen hranice reality a fikce, ale i hranice možností porozumění mezi lidmi. Text je volně inspirován dvěma slavnými romány Lewise Carrolla o Alence, která se propadne do Říše divů. Tvoří jej absurdní dialogy, kterými se postavy snaží dobrat každá svého cíle, aby zjistily, že tudy cesta nevede.

Scénu tvoří zelený plastikový pažit, vysoká šedá zeď a tři umělohmotné stromy za zdí. Hloubka jeviště je zmenšena, hraje se takřka na forbíně.

Alenka, kterou na začátku hraje všech deset herců, má světle modré šaty, bílé podkolenky a bílé tenisky. Během hry tato postava putuje mezi jednotlivými herci a divák ji pozná právě díky kostýmu. Ostatní postavy jsou střídavě oděny realisticky a střídavě absurdně, ať už je to muž s mnoha kravatami, věštkyně s bílými duhovkami, či polonahý muž s rozmazanou tváří.

Herci svou hrou divákům ukazují děsivý svět, který je zakletý do zvláštních dialogů, situací a především pohybů. Způsob, jakým jsou repliky vyslovovány, umocňuje dojem z šíleného světa, kde porozumět jeden druhému není možné. A nemůžeme-li si porozumět, nemůžeme se ani pochopit. Tato myšlenka ostře rezonuje celým hracím prostorem téměř po celou dobu představení. Každá postava se s nepříjemnou urputností snaží dobrat řešení, většinou banálních věcí, ale vše je zmateno, točí se v kruhu a chybí jakýkoli řád.

Celek je poskládán tak, že není zřejmé, zda se Alenka snaží dostat z Říše divů do reality nebo zda se z reality snaží dostat do Říše divů. Ať už je to jakkoliv, z inscenace je jasné, že mladí divadelníci z Německa nedávají světu příliš velkou naději – každý si na něco hrajeme, každý vedeme nesmyslné řeči. A nikdo ve skutečnosti nemá zájem pochopit toho druhého.

Martin Tišlar, DAMU