Dobrý nápad nestačí

Slovenskou činoherní scénu na 25. Divadelní Floře v Olomouci zastupovalo Slovenské komorné divadlo Martin. 12. května odehrálo na scéně Moravského divadla představení Čechovovy hry Tři sestry v režii Mariána Amslera.

Není to poprvé, co Amsler inscenoval hru Antona Pavloviče Čechova, k jeho tvorbě se vrací již poněkolikáté. Tři sestry jsou režijně pojaty velmi nekonvenčním způsobem – dalo by se říct až „nečechovovsky“. Sám režisér říká: „Ideme proti klasickému stvárňovaniu Čechova, kde ľudia sedia v salóne a rozprávajú”.

Amsler interpretuje Čechovův text do podoby současného divadla a doplňuje ho prvky fyzického pohybového divadla. Herci se snaží neverbálně podtrhnout své emoce, např. Mášina zoufalství si postavy všimnou až tehdy, když ho zvýrazní kroucením a svíjením se, které doprovází následné točení se dokola s flaškou koňaku. Opakuje se hromadná choreografie mezi dějstvími, kdy herci chodí ledabyle po jevišti a vráží do sebe, čímž zdůrazňují vzájemné neporozumění postav a ztrácení se v davu.

Pohybové vsuvky měly inscenaci oživit a inovovat, ale nebyly řádně dohrávány, nebo přesněji dořeknuty a dotaženy. Zároveň nutno podotknout, že občas snaha o fyzično či pohybovou aktivitu narušovala plynulost inscenace. Nebylo to způsobeno dávkováním, nešlo o přehršel fyzična, ale spíše o nějakou krkolomnost, která mimo jiné bránila vcítit se do jednotlivých postav. Kdyby byl pohybový princip více propojován s dějem a situacemi postav, byl by velice osvěžujícím prvkem. Když už se mi však podařilo soucítit s neštěstím některé z postav, kterým je celá hra prosáklá stejně jako alkoholem, přišla pohybově nezapadající vsuvka, postava se stala spíše artistou a ztratil se její příběh.

Marián Amsler a dramaturg Róbert Mankovecký přes veškeré vizuální a pohybové inovace zachovávají témata a otázky, které Čechov vložil do původního dramatu. Kam až jsme schopni zajít, jaké hranice jsme schopni překročit pro získání alespoň miligramu osobního štěstí? A když se ani po překročení našich osobních hranic nepodaří štěstí dohledat, vyhoříme, utopíme city v alkoholu? Jako většina Čechovových postav i tyto touží odejít ze stereotypu vesnického života a žít ve městě – konkrétně v Moskvě. Jak se vypořádat s nudou nekonečných vesnických dnů?

Velkým tématem inscenace bylo odosobnění a absolutní nesoukromí postav. V současném světě často schází soukromí a intimita. Lidé si je navzájem dobrovolně sdílí, chlubí se jimi. Naše tajemství se stávají veřejnými, mizí soukromá kouzla osobitosti, až zbývá jen všeobjímající pocit plytkosti. Díváme se sousedům přes ploty, nahlížíme do cizích obývacích pokojů, do rozjedených soukromých talířů. Toužíme žrát z cizích misek, nosit sousedovo spodní prádlo. Své vlastní zatuchlé ložnice větráme před ostatními při návštěvách či při pauzách v práci. Toto téma podtrhovala i scéna Juraje Kuchárka. V centru scény, která je ohraničena bílým nataženým plátnem, je domek z plexiskla připomínající skleník. Dvě stěny domku jsou plně průhledné a dvě poloprůhledné (matné plexisklo). Postavy, které se do domu schovávají, jsou tak ostatním neustále na očích. I za polopropustným matným sklem je vnímáme, víme o nich, i když o to možná ani nestojíme. Celý průhledný dům je na kolečkách, takže s ním herci můžou jednoduše manipulovat a rozehrávat ho. Stacionárním prvkem na jevišti je klavír. Slouží jak ke hraní, tak k odkládání prádla či jako plocha pro kávovar.

V hlavních rolích Olgy, Máši a Iriny se představily herečky Alena Pajtinková, Barbora Palčíková a Lucia Jašková. Do hlubší psychologie jednotlivých postav diváky režisér nepouští, proto jsem nechovala sympatie ani odpor k žádné z postav. Co však na mě dolehlo, byla souhra těchto tří hereček. Měla jsem pocit onoho neviditelného pouta, které je pouze v sesterství. Milují se i ničí. Ale to vše jen proto, že se bojí vzájemného odpoutání, přerušení neviditelného propojení a odchodu do jiných životů. Všechny tři herečky mě pro vzájemnou souhru přiměly uvěřit, že i kdyby Irinu, Mášu a Olgu dělily kilometry vztahů a mezikontinentální vzdálenosti, toto spojení jim nikdo nikdy nevezme. Jako by spolu sdíleli jakýsi kód. Jejich propojení jako by bylo jedinou nadějí v příběhu smutku a beznaděje.

Při sledování představení jsem si přišla stejně ztracená jako postavy ve svých životech. Nedokázala jsem se zorientovat. Některé scény jako by byly do inscenace vloženy úplně náhodou, např. vždy, když byla řečena věta: „A kedy už prídu maškary,” začali herci kroutit obličeje a vyplazovat jazyky. V druhé půlce se již tento koncept neopakoval a zanikl nedovysvětlený do ztracena. Inscenace se vyznačovala spoustou nedopracovaných, ač kvalitních nápadů.

Slovenské komorné divadlo Martin – Anton Pavlovič Čechov: Tři sestry. Překlad Ľubomír Vajdička, úprava a režie Marián Amsler, dramaturgie Róbert Mankovecký, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Marija Havran, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková. Hrají Lucia Jašková, Alena Pajtinková, Barbora Palčíková, Nadežda Vladařová, Matej Babej, Ján Dobrík, Daniel Žulčák, Jaroslav Kysel, Tomáš Mischura, František Výrostko, Michal Gazdík, Ľubomíra Krkošková, Matej Urban. Premiéra 12. 11. 2021. Psáno z festivalové reprízy 11. 5. 2022 v Moravském divadle Olomouc.