Lecture performance Making of a Man, která měla premiéru letos v květnu na mnichovském festivalu Go Drag a v Česku jsme ji měli možnost vidět v rámci Divadelního festivalu Kutná Hora, se zabývá různými realizacemi maskulinity a způsoby, jakými ji lze proměňovat tak, abychom se dokázali vymanit z jejího rigidního toxického rámce. Ukazuje způsoby, jakými dnešní vnímání maskulinity ovlivňuje naše vidění světa a hledá možnosti existence, která není tradičními genderovými rolemi omezena.
Quindell Orton, australský*á tanečník*ice a choreograf*ka žijící v Mnichově, ve své lecture performanci působivě spojuje promluvy s live cinema nebo nahrávkami rozhovorů na téma maskulinity. Koncepce promluv se spolu s velkými gesty, téměř prázdným jevištěm a plátnem podobá TED Talks. Orton se obrací také k současné popkultuře a politice, čímž propojuje dění na jevišti s aktuálními společenskými událostmi, které různými verbálními i neverbálními prostředky komentuje. Pracuje s vlastním tělem a hlasem a ukazuje na nich normativní příklady maskulinity a feminity. Přechody mezi pohyby, které jsou běžně vnímány jako specificky mužské nebo ženské, a manipulace s výškou hlasu napomáhají v rámci performance snižovat platnost jakýchkoliv deterministických tvrzení o vztahu mezi tělem a genderem.
Jedním z centrálních témat performance je toxická maskulinita, na jejíž politický kontext poukazuje už trumpovská červená kšiltovka s nápisem „make masculinity great again“. Kromě úryvků z anonymizovaných rozhovorů zaznívají na téma maskulinity výroky socioložky Paula-Irene Villa Braslavsky, ale i kontroverzního, otevřeně misogynního influencera Andrew Tatea nebo člena německé krajně pravicové AfD Björna Höckeho. Když je do audio nahrávky Höckeho projevu přehráváno video s pěstí, která symbolicky drtí Orton, ležící*ho na zemi před plátnem, je tak zdůrazněn podtext Höckeho pojetí maskulinity. Höcke, stejně jako další krajně pravicoví politici nebo zmiňovaný Andrew Tate, spojuje maskulinitu s potřebou chránit ženy. Ochrana žen je pro ně však pouhou záminkou k získání kontroly a moci a jejich představa maskulinity je ve své podstatě normalizací misogynie.
Höcke ve svém projevu prohlašuje, že „musíme znovu objevit svou maskulinitu“, a jeho výrok se střetává se zobrazením genderu v rámci samotné performance. Orton využívá Höckeho nejasného „my“ a staví jeho výrok proti pojetí maskulinity u butch leseb, které na svůj vzhled a chování aplikují maskulinní prvky tradičně přisuzované mužům. Když se Orton ptá, kdo musí znovu objevit svou maskulinitu, není to pouze reakce na Höckeho, ale otázka, která provází celou performanci. Orton konfrontuje toxickou maskulinitu s alternativními možnostmi maskulinity queer osob a zdůrazňuje tak absurditu představy biologické podmíněnosti genderu.
Performativní podstata utváření genderu je samotnou divadelní performancí neustále připomínána. Na začátku performance se Orton označí za „queer a AFAB – assingned female at birth (přiřazeno ženské pohlaví při narození)“, ale svůj gender žádným bližším způsobem nereflektuje. Na performanci lze nahlížet jako na proměnu genderu, který je nestálý a utvářený pouze na základě jednání v daném okamžiku. Orton začíná performanci v genderově relativně neutrální košili a kalhotách, ale s rozkročenýma nohama a sebejistými gesty, která jsou obvykle přisuzována mužům. Košili si záhy do rytmu Holding Out for a Hero Bonnie Tyler svléká a pod ní odhaluje gumový „mužské“ trup s vypracovanými břišními svaly. Okázale předvádí maskulinitu, která je ale stejně jako svaly pouze zdáním. Když si Orton následně „mužské“ tělo a svou pomyslnou maskulinitu sundává, svádí s ním krátký boj a zdůrazňuje tak důležitost, jakou společnost na performování maskulinity klade. Nakonec se jí ale zbavuje a ukazuje možnosti svobodné existence těla mimo omezení, která jsou na něj genderovými rolemi kladena.
Orton ve své lecture performanci neposkytuje přímočaré odpovědi nebo návody, ale nabízí vizi existence, která není omezena deterministickou představou genderu. Schopnost existence těla mimo normativní genderové role, kterou Orton na konci performance ukazuje, doprovází citát Villa Braslavsky. Její idea překonání úzkých, násilných kategorií identity vycházejících z biologických předpokladů ukazuje svět, ve kterém nejen, že maskulinita není přisuzovaná primárně mužům a nestává se záminkou pro získání moci, ale neexistují ani rigidní kategorie genderu a pohlaví. Performance vyjadřuje naději na podobu světa, ve kterém naše vnímání vlastní identity není omezeno společenskými očekáváními, ale je založeno pouze na našem chápání sebe sama.
Quindell Orton: Making of a Man. Choreografie/koncept, stage design a performance Quindell Orton, dramaturgie Maxwell McCarthy, video David Ikenna, kostýmy Louis Caspar Schmitt, kreativní produkce Rat & Tat Kulturbüro, scéna Klaus Hammer. Premiéra 2. května 2024. Psáno z reprízy 20. září 2024 na Divadelním festivalu Kutná Hora.
Dovidenia, extrémne horúčavy a letový režim! Pracovné leto sa skončilo, je načase osláviť kratšie dni s dlhšími nocami a bujaro privítať dlho očakávaný časopriestor divadelnej sezóny. Ako každý september, Divadelný festival Kutná Hora si nesie ekologicky zdedenú školskú aktovku a teší sa už do desiateho ročníka.
Pražské nezávislé Divadlo X10 v koprodukci s Divadelním světem Brno uvedlo na letošním ročníku Divadelního festivalu Kutná Hora inscenaci Filoktétés. Last minute.
