Devátý den 22. Divadelní Flory

Program devátého dne Divadelní Flory obsahoval čtyři debaty a tři představení. Diskutovalo se o již uplynulém Eyolfovi, znovu reprízovaném Deníku zloděje, a bezprostředně po skončení představení o A Solo for Mr. Folk a Nora.

V kavárně Divadla na cucky se u čtyř spojených stolů tísnili umělecký šéf HaDivadla a režisér inscenace Ivan Buraj, dramaturg Matěj Nytra a herečka Lucie Andělová společně se všemi diváky/posluchači. Buraj uvedl inscenaci Eyolf do kontextu letošní HaDivadelní sezóny titulované jako Věčný návrat – Krize budoucnosti. Téma, které v této souvislosti Eyolf nese, pojmenoval „privátno vnímáno jako maximální rámec existence“. Slovy „dortíkové hlediště a surová technika“ nakonec okomentoval režisér zasazení inscenace do klasického prostoru Moravského divadla v Olomouci.            

U týchž stolů se s HaDivadlem vystřídala dvojice König – Dohnal. Medem mazaný Míla zmínil svůj vztah k textům J. Geneta – „to tělo“ a B. Bridela – „to nitro“, zbytek debaty pak s klidem ponechal na pianistovi Martinovi Dohnalovi. Ten svá slova rozváděl do rozsáhlých a dynamických partů. Zahrál o velmi svobodné, téměř neviditelné, spolupráci s režisérem Janem Nebeským, o „operetkové“ stylizaci inscenace, a o změně hracího prostoru, která u takového představení má vliv především na akustiku.

První představení tohoto dne proběhlo v podkrovním prostoru Konviktu. Slovenský tanečník Milan Herich na Floru přivezl představení A Solo for Mr. Folk. Folklor, skrze který se k tanci dostal, v této inscenaci spojuje s moderními tanečními postupy. Své vystoupení založil na modifikacích jedné opakující se folklorové „sestavy“, jejíž obměny probíhají na bázi změny hudby, dekompozice rytmu nebo zpomalení pohybu. Zajímavý koncept však působil jako nedotažený či nedostatečně promyšlený především kvůli neprovázanosti jednotlivých částí představení. Poněkud úsměvný okamžik nastal ve chvíli, kdy Herich vyzval dobrovolníky z publika, aby mu asistovali při vytváření „honey bunny body“. Natírání tanečníkova těla by samo o sobě nemuselo být tak bizarní, kdyby ho v programu Flory neobklopovaly repríza, debata a repríza Deníku zloděje. Se skore 3:1 tedy vyhrál medem mazaný Míla König nad medem mazaným Milanem Herichem.

V S-klubu následovala druhá repríza Deníku zloděje. Atmosféra se oproti prvnímu uvedení na Floře jemně změnila, vážnější publikum však bylo též ochotné věnovat týpkovi na podpatcích cigáro a představení ocenilo dlouhým potleskem.

Páteční Floru zakončila inscenace Nora Divadla pod Palmovkou. Překážkou pro toto představení nebyl iluzivní prostor Moravského divadla ani jazyková náročnost (viz. Eyolf a Jánošík), nýbrž očekávání diváků. Olomoucké nefestivalové publikum netradiční pojetí Nory ocenilo, avšak na účastníky festivalu bylo nevkusně komické. Takhle se přece Nora nedělá… Mladí divadelníci v publiku kritizovali především stylizované a přesně vymezené polohy herecké akce a nízký humor. S údivem se tázali, jak je možné, že jeden režisér (Jan Nebeský) je schopný uvést dvě tak kontrastní představení jako je Deník zloděje a Nora. Ale není právě toto na divadle to krásné? Copak nás všechny k divadlu nepřitahuje právě tato možnost variability? Nebeského Nora nepřináší nové inscenační postupy ani šokující a temné dojmy. To ale neznamená, že skrze komičnost si divák nemůže popřemýšlet nad tématy, která jsou symbolicky obsažena v nad scénou tyčící se vertikále naplněné X páry bot - malichernost, marnivost a lpění na majetku.

Protože mezi výše zmíněnými představeními vznikla jakási provázanost, devátý den Divadelní Flory si dovoluji uzavřít jako procházku na N/nebesky medových podpatcích.