Barbara Gregorová: Mám takovou speciální karmu tady v NdB, že všechny moje inscenace jsou něčím „výjimečné“

Zatvorte si oči. Aké slovo, chuť, vôňu, pocit a človeka si predstavíte pri slovnom spojení „Divadelný svet Brno“?

Slovo: vášeň, chuť… naprosto nevím proč ale gin s tonikem (smiech), vůně: léta, pocit: adrenalin a člověk: divák.

Akým spôsobom prebieha výber programových inscenácií? Je časté, že sa ako dramaturgický tím nezhodnete?

Standardně vybírá program dramaturgická rada DSB, která se skládá ze všech dramaturgů brněnských divadel, z čehož logicky vyplývá, že často diskutuje nad řadou titulů, protože máme různý vkus i strategie při volbě festivalových představení. Právě toho si na festivalu velmi vážím, že se pravidelně potkáváme a navzájem si pojmenováváme, proč vlastně a pro koho ten festival tady v Brně tvoříme, co sami máme pocit, že nám v našich divadlech chybí, a pak na daná témata můžeme vést společně diskuzi. A to, že se na všem neshodneme, právě jenom podtrhuje to, že díky tomu snad děláme Brno pestřejší a barevnější, protože kdybychom se na všem shodli, tak by se asi divák mohl taky trošku nudit.

Hoci by žiaden rodič nemal mať obľúbené dieťa spomedzi svojich potomkov, predsa sa musím opýtať: Ktorá festivalová linka je každoročne vášmu srdiečku najbližšia?

Já mám nejradši linii tzv. OFF programu, nebo jak se tomu říká doprovodný program, pro mě je to nejdůležitější část festivalu, že se v rámci diskuzí nebo dramaturgických úvodů konečně dozvíme zpětnou vazbu poté, co tady rok s dramaturgy „laboratorně vaříme“. Pak to teprve dostává ten pravý smysl, jak si to divák sám během toho představení užije. Snažím se stihnout všechna festivalová představení, abych viděla, jak na to diváci reagují. A to je pak pro mě ten startovní bod pro další festivalový ročník a vlastně bych to bez toho ani nedokázala vytvářet.

Máte skôr kladné alebo negatívne divácke odozvy?

Diváci, kteří se účastní debat, mají různé divácké zážitky, většinou naštěstí pozitivní. A skvělé je, že právě i když to někdy nedopadne úplně dokonale, tak se v rámci debaty můžeme dále bavit o kontextu, proč to nebylo ideální. Například, když jsme zde loni měli profil polského režiséra Jakuba Skrzywanka, tak jsme měli trochu obavy z reakcí, protože obě inscenace jsou ve svých výpovědích velmi radikální. Nesou obrovské emoce, ale zároveň jsou i formálně náročné, takže vlastně jsem byla až překvapena, jak diváci zavnímali tu originalitu a výjimečnost a dokázali ji vstřebat. Čekala jsem i více negativních reakcí. To, že máme v tomto roce měsíc před festivalem více než tři čtvrtiny programu vyprodaného, je pro mě zpráva, že diváci jsou stále více odvážnější.

Vy sa ako dramaturgička radi rozprávate s divákmi?

Pro mě je kontakt s divákem nesmírně důležitý a ráda dělám i dramaturgické úvody a diskuze, ale ráda jsem i ten, kdo tam jen tak v tichu sedí a pozoruje divákovy emoce. Je super, že jsme v dramaturgické radě dobře rozvrstvení. Někdo je raději v roli tichého pozorovatele a někdo rád vede diskuze. Postupně úvody rozšiřujeme, i my sami jsme se museli odvážit vystoupit z komfortní zóny, a přijde nám, že každý rok je diváků na debatách víc. Ne vždy se však divákovi chce po představení mluvit. Někdy je samozřejmě náročné hned po zhlédnutí sdílet své zážitky, protože někdo si je potřebuje teprve v klidu vstřebat. Debatami však můžeme divákovi nabídnout něco navíc, zážitek je tady a teď a ta emoce je aktuálně cenná.

Čo musí, pre vás, obsahovať kvalitná inscenácia?

Maximální profesionální zážitek. U mezinárodního programu se musí dramaturgická rada jednohlasně shodnout na tom, co ze zahraničí přivezeme. Inscenace musí být výjimečná po herecké stránce, po tematické stránce a přinášet formálně nebo obsahově něco, co postrádáme v brněnském divadelním prostoru, nebo si teprve ohledáváme. Snažíme se přivážet výjimečné divadelní osobnosti, ale taky pro nás nejsou cílem ty největší jména současného divadelního světa. Lákají nás režiséři nebo i autoři, dramatikové, které divadelní svět teprve objevuje. Příkladem je letošní polský režisér Lukáš Twarkovský, loni ho ještě nikdo neznal a letos už objíždí všechny evropské renomované festivaly. Někdy se zadaří, že jsme schopni u zahraničních produkcí vytvořit speciální tematický fokus, jako to vyšlo v loňském roce. Původně jsme měli dojem, že téma queer je něco, co už je v divadelním světě organicky a průběžně reflektováno, a nepřicházíme tedy s ničím novým, ale zažili jsme během festivalu velké ohlasy. I v diskuzích opakovaně zaznívalo, že diváci jsou vděčni za různé perspektivy tohoto tématu, ať už šlo intimní rodinný příběh národního izraelského divadla Habima, či radikální vhled do světa polských psychiatrických léčeben.

Za všetky roky DSB, ktorých ste sa zúčastnili či už divácky, alebo pracovne, utkvel vám v pamäti jeden konkrétny „špíl“, ktorý je vaším bezpodmienečným favoritom?

To je hrozně těžká otázka, každý rok tam je nějaká inscenace, která má speciální příběh. Já si bohužel úplně neumím užít představení jako obyčejný divák. Ale asi v tuto chvíli je pro mě maximální zážitek loňská inscenace Jakuba Skrzywanka Smrt Jana Pavla II., a to z toho důvodu, že já jsem byla ta nejméně odvážná z dramaturgické rady, když jsme diskutovali o tom, zda tuto inscenaci přivézt, nebo ne. Mně osobně přišla fascinující, ale nebyla jsem si jistá, nakolik ji diváci přijmou. Dotýká se totiž velmi intimních témat a současně posledních chvil ikony evropské civilizace. Svým tématem byla z mého pohledu obrovskou úctou k této osobnosti, ale formou zpracování byla velmi radikální. ​Nevěděli jsme, jestli tento nový formát bude fungovat. Bohužel jsme měli technické potíže s titulky, chtělo se mi plakat už pět minut po začátku představení, ale pak jsem navzdory tomu zahlédla tak neuvěřitelné emoce a takovou atmosféru, jakou jsem nikdy během představení nezažila navzdory tomu, že jsem již velice divácky otrlá. Když Jan Pavel II. zemřel, tak mi vyhrkly slzy do očí, až jsem si sama musela říkat, ale prosím tě, vždyť to je divadlo, to jsou herci. Na závěr si to představení začali diváci pro sebe dotvářet sami. A to byl přesně Skrzywankův záměr, je kouzelné, že vás umí dostat do stavu, kde se setře hranice mezi divadlem a reálným světem.

Máte osobne vyhliadnutého obľúbeného tvorcu či tvorkyňu, ktorého/ktorú sa snažíte dostať na festival, ale ešte sa Vám to doposiaľ nepodarilo?

Jmen na seznamu máme několik, stále trochu dobíháme covidový stav, kdy se přerušila řada spoluprací i domluv. V covidovém roce jsme měli například dohodnutou Sussane Kennedy, a nakonec se ji podařilo loni přivést v rámci festivalu Pražské křižovatky. Už tolik ale neusilujeme o exkluzivitu, je skvělé, když kterýkoliv tuzemský festival přiveze nějakou evropskou divadelní osobnost. Letošní návštěvu tanečního souboru Akram Kham Company jsme dojednávali tři roky.

Čo okrem divadelných predstavení máte na DSB radi?

Kromě setkání s diváky velmi ráda vytvářím Industry program, kde tvoříme prostor pro setkání studentů, kritiků, umělců. Český divadelní svět je relativně malý, takže je skvělé, když se tu můžeme potkat a přemýšlet nebo diskutovat o věcech, na které v běžném provozu není čas. Proto jsem hrozně ráda, že jsme vytvořili platformu Theatrocénu, kde se studenti vysokých škol mohou zapojit do přípravy a reflexe festivalu. Nově jsme také vybudovali skupinu Inside DSB, což jsou studenti 15+, kteří se podílejí na přípravě festivalu, věnují se jim naši lektoři NdB a mají možnost tak „inside zažít“, jak se festival tvoří. Také zařazujeme do programu i nové lektorské aktivity.

Akú činnosť ako prvú po konci DSB vykonáte?

Pořádně se vyspím, a pak hned další týden odlétám do Norska na festival do Osla, takže tento rok se hned překlopím do potencionální přípravy dalšího ročníku.

Napadlo vás niekedy, počas štúdia na JAMU, že vaším „hlavným zamestnaním“ bude práve šéfdramaturgovanie DSB? Mali ste už vtedy obľubu k festivalom?

Když jsem studovala dramaturgii u profesora Srby a současně jsem byla ve Studiu Dům u paní Tálské, tak jsme několikrát vyjeli na různé zahraniční amatérské přehlídky. Navíc p. Tálská nerada cestovala, takže jsem se nečekaně stala vedoucí zájezdu, což byla tedy v osmnácti letech dost výzva, ale zpětně jsem za to velmi vděčná. A vlastně když teď o tom mluvíme, tak asi někde tam byl ten zárodek, že sledovat to, jak každá země má jinou divadelní poetiku, mě fascinovalo. Takže vztah k mezinárodnímu prostředí mám určitě i díky tomu, že i já často a velmi ráda cestuji a je to asi součást mé identity. Ze Studia Dům jsem přešla rovnou do ostrého provozu Divadla Husa na provázku, kde jsem byla deset let. I tam jsem byla vděčná, když jsme mohli někam vyjet nebo vznikla možnost mezinárodní spolupráce. Takže když po návratu z mé dvojí mateřské přišla nabídka, abych šla pracovat do Národního divadla v Brně, tak jsem to velmi zvažovala, protože přece jen jde o zcela jiný druh divadelní instituce. Ale to, že součástí tehdejší nabídky byla právě možnost podílet se na festivalu, byl nakonec ten hlavní impuls, proč jsem se odhodlala to zkusit. Díky maximální podpoře uměleckého vedení to nakonec postupně vykrystalizovalo tak, že to hlavní místo uvnitř Národního divadla v Brně jsem si našla jako festivalový dramaturg.

Cítite sa väčšmi komfortne práve v tejto festivalovej rovine, alebo ako dramaturgička v procese tvorby klasickej repertoárovej inscenácie?

Myslím si, že šéfdramaturg je pro mě v něčem pozice šitá jak na míru, protože ze Studia Dům jsem byla naučená, že kromě toho „umění“ je potřeba ty věci i nějak zorganizovat, dovézt, nasvítit, vyrobit plakát, ale že když máte kolem sebe dobrý tým lidí (což my opravdu máme), tak se mohou podařit mimořádné věci. Takže aktuálně více času trávím jako festivalový dramaturg nebo kurátor, ale současně se ráda podílím i na konkrétním procesu tvorby inscenace. Nejsem klasický typ dramaturga, který si měsíčně přečte třicet dramatických textů, ale to si doufám splňuju trošku tím, že toho právě hodně vidím.

Máte svojho favorita spomedzi súčasných inscenácií na repertoári NdB, ktoré ste sami dramaturgovali? Čo danú inscenáciu robí výnimočnou?

Mám takovou speciální karmu tady v NdB, že všechny moje inscenace jsou něčím „výjimečné“, a teď to myslím s humorem, protože většinu z nich provází nějaký speciální model zkoušení nebo nějaká neuvěřitelná okolnost. Například Hledání ztraceného času, což byla opravdu velká výzva, která stála zato, navzdory tomu že repríz se nám podařilo uvést pouze tolik, kolik je samotných dílů románů, tedy sedm. Musím říct, že já mám své „divadelní děti“ ráda všechny, a tím že dělám jen jednu inscenaci ročně, tak jich moc na repertoáru nemám, takže aktuálně bych asi zvolila hru Roberta Ickeho Doktorka, kterou jsme právě zderniérovali. Tam si myslím, že ta unikátnost byla v tom, že navzdory tomu, že vznikla v tom nejhorším covidovém období a že jsem na dálku připravovala dramaturgii inscenace s režisérem Lukášem Brutovským, kterého jsem tehdy vůbec osobně neznala, tak výsledný tvar byl velmi silný. Doktorka je pro mě výjimečná proto, že jsme se mohli plně koncentrovat jen na přípravu té inscenace, přestože to bylo v době nejtužšího covidu. Ze zkoušky nebylo kam chodit, všude bylo zavřeno, takže jsme se opravdu dostali do toho bodu, o kterém sní celý tým, že jsme se na dva měsíce zavřeli, nebyly žádné jiné podněty a jen jsme zkoušeli, víc si dramaturg snad nemůže ani přát. I když to bylo velmi těžké, protože jsme nazkoušeli dvě třetiny inscenace v rouškách, což bylo i vzhledem k lékařskému prostředí dost bizarní, a museli jsme se dvakrát týdně testovat. Odcházení každé inscenace, do které jste vložili energii, je samozřejmě trochu bolestné, ale naučila jsme se to přijímat. Doktorka má za sebou krásné tři sezóny.

Keby ste neboli dramaturgičkou, aké by bolo vaše alternatívne povolanie?

Myslím, že to tu z toho rozhovoru už zcela jasně vyznělo. Já bych asi dělala průvodkyni v nějaké cestovní kanceláři a to si stále říkám, že možná v důchodu se to i třeba stane, že bych vozila lidi a sebe do cizích krajin, to bych si dokázala představit, to by se mi líbilo. (smiech)

Čo vy a astrológia? Sedia na vás charakteristiky Barana?

Moji kolegové v našem nejužším týmu by řekli, že to na mě sedí úplně skvěle ve smyslu nějaké tvrdohlavosti a zaťatosti, ale já si neskromně myslím, že jsem ještě takový ten mírnější Beran. Samozřejmě jsem se tímto zaobírala nejvíc v nějakém tom období, kdy mi bylo osmnáct, dvacet let, takže si pamatuju jenom takové zbytky charakteristik. Je pravda, že v nějaké skupince nebo u piva si vždy povíme, kdo je jaké znamení, a musím uznat, že nějaká základní chemie i toho, jak spolu lidi komunikují, je podle toho opisu viditelná. Vlastně teď ale vůbec nevím, jaké máme astrologické složení v rámci dramaturgické rady, tak to možná při nějakém nejbližším setkání můžeme také probrat.

Už vieme, že divadlo je bez hraníc, môže byť unisex, rodinou aj budúcnosťou. Čím ďalším je pre vás divadlo?

Vztah, dialog, je to příležitost k vzájemnosti a autenticitě, je to nějaká vášeň, když něčemu propadnete, a my jsme propadli právě divadlu. Možná je divadlo i svým způsobem postižením. (smiech)

Rozhovor s Barbarou Gregorovou vedla Martina Kostolná