Jsem studentka, kterou baví divadlo a která si ráda povídá s lidmi. Výsledkem těchto zájmů je série mini rozhovorů, do kterých se zapojili brněnští divadelní umělci a zástupci z řad diváků, studentstva a organizačního týmu. Jejich odpovědi jsou podobně různorodé jako charakter Divadelního světa. Pojďte se s naší anketou podívat na festival z mnoha různých stran!
Vaše role na festivalu Divadelní svět Brno je naprosto zásadní, přesto možná není mnoha lidem úplně zřejmá. Mohla byste ji přiblížit?
Příprava festivalu funguje tak, že my jako dramaturgická rada složená z dramaturgů téměř všech brněnských divadel vidíme během roku více než stovku inscenací – a z nich se pak snažíme vytvořit ten zázračný lektvar tak, aby si každý divák vybral podle svého. Moje role šéfdramaturga pak spočívá v tom, že se vše snažím sladit společně s týmem produkce a marketingu. To, že festival připravujeme takto společně, mi přijde klíčové, protože si myslím, že jedině tak si festival může zachovat tu žánrovou pestrost. Vždycky se snažíme, aby festival lidi osvěžoval a inspiroval a abychom divákům ideálně přivezli něco, co v Brně standardně k vidění není. Já sama se pak v průběhu festivalu stávám takovým rychlo-divákem. Rodina už je zvyklá, že mě v květnu vůbec nevidí. Mám takový divadelní maraton, snažím se z programu stihnout co nejvíc, abych viděla reakce publika. V zahraničí mívám jako divák zlozvyk počítat herce na jevišti, přemýšlet, do jakého brněnského divadla by se nám taková scéna vešla a jestli nemá moc složité kulisy na převoz – místo toho, abych se do toho představení zanořila. Někdy pak samozřejmě zamrzí, že některé skvělé inscenace nemůžeme přivézt právě z technických důvodů, nebo to nevyjde termínově. Hlavní program doplňujeme o stejně rozsáhlý doprovodný program s diskusemi, úvody apod. – tak, aby se divák s tvůrci mohl poznat i mimo jeviště.
Jak se s každým rokem mění průběh tohoto festivalu?
Hodně to proměnil covid, měli jsme čas se zastavit a znovu si pojmenovat, proč festival děláme. Mým cílem je udržet nějakou dlouhodobější dramaturgickou koncepci festivalu, ale zároveň otevřenost tomu, co do programu vnese každé z divadel, které se na festivalu podílí. Výsledek samozřejmě výrazně ovlivňují vnější faktory, ať už jde o společensko-politickou situaci či témata, která divadla každý rok akcentují. Letos už je to 16. ročník a zdá se mi, že diváci se každým rokem více odvažují přicházet na inscenace, které jsou mnohdy formálně dost odlišné od toho, co máme běžně v divadlech na repertoáru. A mnohem aktivněji pak s námi i vedou dialog o tom, co jsme společně viděli a zažili. Navzdory době, která je velmi křehká a současně plná napětí, nám přijde důležité vytvořit divákům prostor, kde tyto nejistoty můžeme společně sdílet.
Dokázala byste si z festivalu vytáhnout jen jednu jedinou emoci?
Vášeň.
Divadelní festival je vlastně takové vaření. Jaké jídlo jste podle vás uvařili letos?
Tak věřím, že každý z kolegů dramaturgů by vymyslel vlastní recept. Mě napadají hned dva: silný hovězí vývar, takový ten dlouho tažený, aby měl výraznou chuť, a pak jako druhý chod ražniči na špejli. Tady si může každý poskládat vlastní směs, která vynikne, až se vše v troubě propojí.
Rozhovor vedla Adriana Závacká,
studentka Katedry divadelních studií v Brně
S režisérkou Danielou Špinar o tom, co je na divadle nejvíc sexy, o její herecké intuici a zkušenosti, a o jemné krizi identity, jakou si v dnešních dnech divadlo prochází.
Devátý díl rozhovorové ankety s hercem Tomášem Davidem
