Bylo, nebylo… Mýtus o tradiční rodině a konci světa

Brněnské Studio Marta se ve středu 22. května na sedmdesát minut proměnilo na lakmusový papírek stavu rovnoprávnosti v české společnosti. Za tu dobu byl v naší zemi pravděpodobně znásilněn minimálně jeden člověk. Inscenace Istanbulská úmluva A Studia Rubín jen potvrdila málo artikulovaný fakt, že pH naší společnosti rozhodně není neutrální, nýbrž hodně zásadité (zásadové?).

Na minimalistické scéně rozehrávají divadelní bingo tři herci. Poslušná manželka (Lucie Syrová), její šovinistický muž (Petr Jeništa) a sexistický moderátor (Dan Kranich). Do hry jsou vtaženi i samotní diváci v napětí čekající s bingo kartičkami v rukou. Slyšeli jste o zákazu Velikonoc či vtloukání závadné ideologie do dětí? Ano? Udělejte si křížek! Prvotní naznačené dějové kontury (příběhu o tradiční rodině) se rozostřují a z inscenace se stává spíše fragmentární zobrazení diskuze o mezinárodní smlouvě Rady Evropy zvané Istanbulská úmluva v českém kontextu, která ale barvitě a z mnoha perspektiv současně tematizuje rovnost mužů a žen, nástrahy manželství a domácí násilí.

Proměnlivý není pouze děj. Herci se v jednotlivých rolích neustále střídají – z poslušné ženy se tak stává pohledná aktivistka v kostele, z šovinistického manžela umlčený a utlačovaný jedinec oblečený v pytli na odpadky a moderátor se přeměňuje na zvláštního představitele tradičního světa v králičím kostýmu s leopardím vzorem. Téměř prázdná scéna poskytuje tvůrčímu týmu také velkou variabilitu, bílé kvádry, zprvu zdánlivě pouhé geometrické objekty, se mění na vanu, ledničku či Svatovítskou katedrálu, tedy vše, co tradiční rodina potřebuje k životu. Vizuální stránka nese znaky charakteristické pro tvorbu režisérky Barbary Herz, jako jsou kouřové efekty, barevné až poměrně extravagantní kostýmy a užívání jednoduchých rekvizit a materiálů, jako je v tomto případě hlína či sůl.

Barbara Herz, režisérka a zároveň autorka inscenace, je známá především svou dokumentární divadelní tvorbou. Často se dotýká témat, která jsou tabuizovaná či „kontroverzní“, což se projevilo například v inscenaci Tanec dervišů v Divadle na cucky, která se dotýkala případu vězněného adiktologa Dušana Dvořáka. Istanbulská úmluva také kombinuje fikci (nebo lépe řečeno smyšlené příběhy mající oporu v realitě) s dokumentárními prvky. V představení jsou promítány skutečné reakce související s politickým i společenským (ne)přijetím Istanbulské úmluvy. Skrze komentáře herců se dozvídáme, jak funguje pomoc v azylových domech pro týrané ženy i hrozivá čísla obětí znásilnění za rok v České republice. Herz opět vytvořila řemeslně skvěle provedené dílo, které je tematicky surové, zároveň vtipné a rozhodně si nebere servítky.

Za všechno pochopitelně můžou neomarxisti. Inscenace občas s ironií a občas s nadsázkou ukazuje bohužel velmi reálný stav naší společnosti. Nejsme rasisti ani homofobové, jen nemáme rádi jinakost. Odsuzujeme znásilnění, ale manžel má přece na vynucený pohlavní styk s manželkou právo. Cizincům říkáme „ti černí“ a pak si spokojeně pochutnáváme na jejich kebabu. A byť v dnešní době už snad nikdo nevěří, že po ratifikaci Istanbulské úmluvy bude následovat zánik civilizace, pořád kvůli ní probíhá kulturní válka. Změnit to můžeme pouze a jenom my.

Istanbulská úmluva je inscenace tvrdá jako facka. Jako facka do tváře týrané osoby. Před těmito fackami bychom jako společnost neměli zavírat oči, protože ta nejdůležitější show se odehrává za zdmi divadelní budovy, v životech každého z nás.

A Studio Rubín – Barbara Herz: Istanbulská úmluva. Režie Barbara Herz, dramaturgie Lucie Ferenzová a Dagmar Fričová, výprava Petra Vlachynská, hudba Vladivojna La Chia. Hrají Lucie Syrová, Petr Jeništa, Dan Kranich. Premiéra 19. ledna 2024. Psáno z reprízy 22. května 2024.

Karolína Bejčková, studentka Katedry divadelních studií na MUNI.