Vůle ke klasice

Název mého krátkého textu odkazuje k dílu divadelní kritičky Evy Uhlířové (výbor Vůle k tvorbě vydaný Divadelním ústavem v roce 2012), která na divadelní tvorbu padesátých, a především potom šedesátých let nahlížela skrze tvůrčí invenci, snahu tvůrců hledat nové interpretace a jevištní ztvárnění. Jak často opakovala, pro divadelníky bylo důležité neupadat do machy jednotvárného znázornění, zasazování do opakovaných scénických tvarů. Toto uvažování a kritické hodnocení jí bylo vlastní v době, která naopak k unifikovanosti, jednotvárnosti vyzývala a v níž vybočení ze zažitého zpodobnění mohlo pro tvůrce znamenat politické potíže. Volná parafráze názvu odkazuje k reakcím, které vyvolala premiéra Shakespearova Hamleta v Městském divadle Zlín (8. prosince 2018) v režii Zdeňka Duška.

Zdeněk Dušek se na zlínskou scénu vrací pravidelně, svou první režii zde uskutečnil v roce 1999, a sice inscenováním psychologického dramatu Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Divácky nejúspěšnější byla jeho komedie Figarova svatba (2005), vyzkoušel si i žánr muzikálu uvedením My fair lady (2014). Přestože s klidným svědomím všechny Duškovy inscenace (vyjma Tramvaje pamatuji všechny z vlastního diváckého zážitku) mohu označit za klasické (jak se vyjeví později, ať už tím myslíme cokoli), v případě Hamleta vzbudila Duškova režie (potažmo jeho pojetí, v dramaturgii s Vladimírem Fekarem) nebývalé divácké rozhořčení (pro objektivnost, vyvažované na druhé straně pozitivními ohlasy, v jistou chvíli převažujícími). Mluvím-li o diváckých ohlasech, mám na mysli reakci na fóru divadla a článek, který na základě těchto reakcí vyšel v MF Dnes („Dron, televize a monolog bez lebky. Zlínský Hamlet v trenkách budí emoce“, publikováno dne 10. 1. 2019). Nejvýrazněji zaznívající divácký kritický hlas opakovaně volal po „klasickém pojetí“ této „klasické hry“, jemuž se Z. Dušek zpronevěřil tím, že Hamleta oblékl (mimo jiné) do riflí, trenýrek, po jevišti nechal poletovat dron a na jeviště umístil i plazmovou televizi. Už ze zmíněných příkladů ale začíná vyplývat jakýsi klíč k interpretaci toho, co si diváci/divačky představují pod pojmem „klasické“: ve všech případech se jedná o vnějškové prvky (kostýmy, rekvizity, scénografie), které ale žádným způsobem nezasahují do textové složky (tedy do interpretace díla), přestože jedna z diskutujících píše, že „kostýmy byly nekompatibilní s tématem“ (aniž chci vzbuzovat ironické bonmoty, hra vychází z dánských reálií 13. století a její téma je mocenský boj o trůn – jak by tedy inscenačně vypadala, kdyby byla skutečně reálná?). V perexu zmiňovaného článku jsou výše zmíněné dodané rekvizity označeny za „modernizační prvky“ (začínáme se dostávat do terminologického babylonu mezi aktualizací a modernizací kontra klasičností).

Až nevěřícně jsem sledovala diskuzi o dronu (nestačí všem, kteří hledají vysvětlení „co tím pan režisér myslel“, jednoduchá orwellovská úvaha?), červených ponožkách (po vyvěšení červených trenýrek na Pražský hrad zřejmě začnou v divadelní tvorbě absentovat červené kusy oděvu, pokud někoho červené ponožky skutečně dovedou k závěru o politické angažovanosti inscenace, pokud tedy daný komentář nebyl pouze – jak doufám – ironickou glosou) a chybějící lebce u monologu „být či nebýt“. Začala jsem si o to více uvědomovat efemérnost divadla a proměnlivost divácké základny, když tyto otázky kladou diváci v divadle, jímž prošli na svou dobu jedni z nejprogresivnějších divadelních režisérů (A. Hajda, M. Hynšt, A. Balaďa). Samozřejmě, i oni se ve své době potkali s nepochopením a zamítnutím inscenací: připomeňme například Balaďovo zasazení „klasického“ Schillerova dramatu Úklady a láska na tenisový kurt (v jasné metafoře zápasu, který spolu ústřední postavy vedou) v roce 1983. Negativní kritika mířila, když půjdeme do minulosti nedávné, na většinu z inscenací Silvestra Lavríka (památný Cyrano odehrávající se v 50. letech 20. století), stejně tak jeho dramaturga K. Horvátha (v jeho Molièrově Don Juanovi se zase pro změnu objevil jukebox a videodotáčky). Jaký je rozdíl mezi „przněním“ Molièrova nebo Rostandova klasického titulu a Shakespearova? Jako pamětníka dvaceti let zlínské divadelní historie mě napadá otázka, proč se s podobně kritickým ohlasem nesetkala inscenace Pavla Šimáka Červený a černý z roku 2006 (kterou skutečně na svou dobu považuji za moderní a ne pro vnější prvky jako síť na badminton, ale pro zcela jiný scénický princip světelný, herecký i interpretační)? Ředitel divadla Petr Michálek ve zmíněném článku odmítá (a dodejme, zcela po právu) srovnání Hamleta s památnou inscenací Kathariny Schmitt Romeo a Julie (2007), která způsobila největší divácké odmítnutí za poslední dvě zlínské divadelní dekády. Jenomže stejně jako Duškův Hamlet (a zde je srovnání možné), ani ona nebyla z divadelního hlediska tzv. špatně, jenom se nesetkala koncepce s herci, koncepce s diváky a stejně tak s daným časoprostorem. Protože divadlo vzniká tady a teď – ale zároveň existuje nespočet příkladů, že kdyby daná inscenace vznikla ve stejné době v jiném místě, její divácká recepce by byla naprosto odlišná.

Z toho ovšem vyplývá otázka: má režisér inscenace ignorovat divadelní vývoj v republice, ve středoevropském prostoru a připravit inscenaci tak, aby „vyhovovala“ anticipovatelnému diváckému „vkusu“ daného prostředí? To je přece nesmysl. To by divadlo, to z nejživějších umění, ustrnulo na místě. Když tedy vyhlédneme ze zlínského divadelního kontextu a podíváme se na dvě další uvedení této, citace z fóra, „přibližně 400 let staré snad nejklasičtější Shakespearovy hry“ v českém kontextu, nabízí se uvedení Jana Mikuláška v brněnské Huse na Provázku (2009) nebo pražské, zato často hostující, nastudování Daniela Špinara ve Švandově divadle (2013). Je jistě otázka, jak by reagovala ta odmítavá část zlínského publika na úvod Mikuláškovy inscenace, v níž za hudebního doprovodu Karla Gotta „Táto, zůstaň aspoň do Vánoc“ a zrnění malého televizoru nastupují postavy ve slunečních brýlích, scéna je ošuntělá, celkově připomínající malý pokojíček a jistě ne dánské hradební opevnění a postavy provádějí různé stylizované pohyby. Stejně tak by asi neprošly „modernizační prvky“ ve Špinarově inscenaci, kde se objeví kromě hasicího přístroje a rádia také kondomy. Co je ale pro srovnání, k němuž směřuji, klíčové – režiséři obě nastudování inscenují především stylizovaně, Mikulášek s výraznými metaforickými zkratkami.

Oproti tomu je Duškova zlínská inscenace nejklasičtější z klasických: herci rozehrávají standardní mizanscény, jejich herectví lze označit za psychologické, není porušena pomyslná čtvrtá stěna, nedochází k epizaci, ani výrazné symboličnosti (pokud ty červené ponožky skutečně neodkazovaly k hradním červeným trenýrkám, připustíme-li i v tomto komentáři drobnou ironii). Já osobně totiž Duškově Hamletovi vytýkám pravý opak toho, co zmíněné kritické ohlasy: nedokázala jsem z premiérového uvedení přečíst aktuální sdělení, interpretaci, postoj k tomu, co tento zlínský Hamlet říká o světě (kromě oné orwellovsky dronovské zkratky).

Městské divadlo Zlín – William Shakespeare: Hamlet. Režie Zdeněk Dušek, dramaturgie Vladimír Fekar, scéna Milan Popelka, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Dan Fikejz. Hrají Matěj Štrunc, Luděk Randár, Gustav Řezníček, Eva Daňková, Zdeněk Julina, Marek Příkazký, Lucie Rybnikářová, Pavel Vacek, Radovan Král, Josef Koller a další. Psáno z reprízy 17. 1. 2019.