Dvouhodinová pouť šumavskou divočinou ve Studiu Marta odkrývá všechny podivnosti lidské existence až na kost. Je život člověka a jeho šílenství pravdivější v úplné samotě?
Inscenace Raději zešílet v divočině je adaptací stejnojmenné knihy Aleše Palána, sestavené z rozhovorů, které autor vedl s lidmi žijícími na šumavské samotě, v izolaci od civilizace. Tuto strukturu inscenace následuje skrze postavu autora (Radek Melša), který provází od jednoho lidského osudu k druhému. Na jevišti se postupně spřádá mozaika samotářských duší obklopených přírodou a její často nevlídnou, krutou tváří.
Kdokoli blíže neseznámený s předlohou by snad z kraje představení mohl očekávat vývoj děje podobný thrilleru s kriminální zápletkou, jelikož úvod i nálada na jevišti tomu odpovídá – spisovatel přijíždí do divoké přírody vyhledávat poustevníky, ztrácí se na cestě lesem a potkává jednu podivnou existenci za druhou. Inscenace ovšem nestojí na dějových zvratech, ale na atmosféře. A jedná se o atmosféru velice intenzivní a zdařilou, jelikož během dvouhodinového představení postupně dozrává.
Jednoduchými scénickými prostředky (v zadní části jeviště je postaven panel, na který jsou promítány siluety stromů) se prostředí mění plynule, nenásilně. Pomocí hudby a světelného designu (např. promítané obrazy na panelu mění barvu) se z minimalisticky zařízené scény v mžiku stává hluboký, temný les, pak zase okolí hospodářského stavení. Většinu představení vytvářejí místo děje především účinkující hereckou akcí. Les a jeho obyvatele nebo náladu divoké krajiny zprostředkovávají ve skupinkách, strnule stojící, křečovitě opakující jeden pohyb stále dokola. V dalších scénách herci představují dokonce i hospodářská zvířata – a to nerealisticky a komediálně. Z jejich expresivních pohybů (pohyby končetin jsou dohnané ad absurdum) je jasné, že jsou v ten moment zvířaty, ale každý z herců vytváří svou zvířecí podobu individuálně a soustředí se více na vyjádření jakési animální povahy, než konkrétního živočicha.
Průvodní postava spisovatele je svým představitelem Radkem Melšou ztvárněna jakoby naivně – spisovatel vstupuje do světa, kterým je zcela nedotčen, a postupně je „poskvrněn“ podivnou tragičností lidských příběhů, které sbírá pro svou knihu. Není zcela jasné, s jakým očekáváním se na tuto cestu vydává, ale proměna jeho charakteru je během představení velmi výrazná. Od nadšení se přes šok dopracovává k přijetí zvláštní reality.
U všech účinkujících lze hovořit o velmi vyrovnaných, vyzrálých hereckých výkonech. Postavy poustevníků svou zemitostí skvěle kontrastují s jemnější povahou spisovatele. Zvláště Štěpánka Romová, v roli ženy žijící na samotě pouze se svými zvířaty, výborně balancuje mezi do vtipu eskalovaným klišé, jak lidé z vesnice (či v tomto případě ze samoty) pohlížejí na „rozmazlené“ obyvatele měst, a tím, co je v jejím charakteru „schováno pod pokličkou“ – totiž hořkost, která zřejmě provází její rozhodnutí žít sama jen se stádečkem koz.
Inscenátoři se nesoustředí na analýzu toho, proč žijí šumavští samotáři tak, jak žijí. V příbězích poustevníků předávají pravdy o životě, o samotě, o lidskosti – pravdy těžké jako kámen, jelikož vychází z toho, co člověk může spatřit pouze v naprostém odloučení, tváří tvář sobě samému.
Hlavním zahušťovadlem atmosféry a výsledného dojmu je v inscenaci ve Studiu Marta fakt, že nedochází k žádnému závěru. Autoři nesdělují svůj pohled na jeden či druhý z předkládaných životních stylů, pouze zdůrazňují závažnost určitých sdělení šumavských samotářů. A je to na místě, jelikož se jedná o výroky skutečných lidí, převedených do jevištní podoby.
Není zde naservírováno vyústění se sdělením, zda je lidská existence pravdivější a skutečnější, když se odehrává v boji s přírodními živly a odříznuta od všech „rušivých“ výdobytků moderní civilizace. Jde spíše o túru lidskou duší – co všechno může jednoho člověka, muže či ženu, dovést k životu v ústraní? Je to šílenství, nebo je to jediná skutečná cesta k nalezení smyslu života? Je to neschopnost přizpůsobit se jiným lidským bytostem?
Tíživým aspektem inscenace je často opakovaná otázka – „V čem je lepší zešílet tady, než ve městě?“ Na jevišti se prostřídá skupinka povahově odlišných samotářů a jsou odvyprávěny jejich různé příběhy, které mají stejný závěr – život v odloučení. Touto skupinkou ale prochází postava spisovatele, která nezůstává jen chladným pozorovatelem. I on ví něco o tomhle šílenství, ale kam ho povede? Jaký bude závěr jeho tápání? Psychologizace postavy spisovatele pak může být ve výsledku tím, co se člověka sedícího v hledišti nejvíce dotkne. Protože je přece jako on, městský člověk, co před tímhle šílenstvím může utéct do hlučných ulic, kde nikdy nebude sám. Raději zešílet v divočině ale sděluje, že se nakonec před šílenstvím nedá schovat.
Autoři nenabízí jasnou odpověď vlastně na žádné zmiňované motivy a otázky z nich plynoucí. Ale konstatují. Konstatují, že život se prostě děje – život, co může být pro člověka vězením a s tíhou tohoto faktu se každý musí popasovat sám. Nelze před ním utéct. Ani do divočiny.