Radúz a Mahulena překračující hranice

Radúz a Mahulena je mnohokrát inscenované a zfilmované poetické drama Julia Zeyera. Příběh lásky dvou mladých lidí ze sousedních znepřátelených rodin se hraje v podání studentů JAMU ve Studiu Marta od 24. října loňského roku. Klasické téma nešťastné lásky se v jejich zpracování stává extatickým zážitkem s erotickým filtrem.

Do děje jsme vtaženi několikaminutovou pohybovou scénou, která působí až animálním dojmem. Skupina herců se v pozici mostu pohybuje plazivými pohyby po sále zahalena v černých kostýmech. V pozadí problikává v rytmu nebezpečných basů několik bodových světel, která vytvářejí komorní atmosféru. Tenze mísící se s nebezpečím je hmatatelná i z poslední řady. Napjatá těla nás klamou, ale zároveň se na nich ukazují fyzické limity lidství, na které herci v této inscenaci naráží.

Motiv limitu či hranice se opakuje v díle hned několikrát nejen po formální, ale i obsahové stránce. Překračování hranic jde ruku v ruce s jejich vymezováním. První klíčový okamžik, kdy se tento motiv objevuje v obsahové složce inscenace, pozorujeme v konfliktu dvou království, magurského a tatranského. Magurské království zastupuje kralevic Radúz (Matouš Benda), který je naivní, mírumilovný a velice tichý.

Tatranské království reprezentuje královna Runa (Lucie Netopilová) a král Stojmír (Tomáš Weber). Královna Runa oděná celá v černé až na výrazné rudé kozačky sahající jí až nad kolena přivádí na koženém lanku svého manžela, krále Stojmíra. Stojmír se plazí po jejím boku jako otrok, což dodává celé scéně animální charakter. Výjev je umocněn královým kostýmem, který barevně koresponduje s kostýmem královny Runy. Navíc má ale Stojmír přes rameno přehozenou liščí kožešinu, která vytváří protiklad k jeho submisivnímu postavení. Jejich velkolepý příchod byl jistě inspirovaný úvodní scénou inscenace. Tato erotická linka se pak plynule prolíná všemi pohybovými scénami i přesto, že jejími nositeli jsou primárně tatranští panovníci. Tělesnost tohoto výjevu diváka vtahuje do děje, a tím jej obrací k jeho pudovosti.

Mahulena (Nikola Moravčíková) je divákům představena až v okamžiku, kdy je Radúz zajat jejími rodiči, protože zabil vzácného bílého jelena na tatranském území. Mahulena je, na rozdíl od svých sester (Klára Marxová a Monika Tomková), klidná, soucitná a laskavá. Tomu odpovídá i její decentní kostým, který je složen z bílých splývavých šatů s černým květovaným korzetem. Radúz a Mahulena se do sebe na první pohled zamilují, ovšem Runa jejich lásku odmítá. Jako trest za smrt bílého jelena, ale i za Radúzovu lásku k Mahuleně, nechá Runa připoutat Radúze k Orlí skále, odkud jej Mahulena později vysvobodí.

Mahulena se na okamžik dostává do role zachránkyně, čímž feministické rysy její role končí. Kontrast k její nevinné odhodlanosti nalezneme v podmanivé dominanci královny Runy, která se odráží v téměř všech jejích interakcích s mužskými postavami. Dalším významným motivem je tedy kontrast. Ať už kontrast dobra a zla, nevinnosti a viny, nebo kontrast na úrovni inscenačního tvaru, kdy animální pohybové části střídají části poetické činoherní.

Při útěku jsou Radúz s Mahulenou královnou přistiženi. Ta nad nimi, s velkým hněvem, pronese kletbu, k jejímuž naplnění dojde až v druhé polovině inscenace. Kletbu královna Runa přednáší s psychotickou přesností a zlobou v hlase. Okamžik umocňuje použití bodového reflektoru, který má královna po celou dobu jejího několikaminutového monologu namířen na obličej. Díky jeho záři je celá scéna zahalena do tmy, ale královnin obličej z ní plasticky vystupuje. Runa je na pódiu sama, přesto její postava opanuje celý prostor.

Za světelný design zodpovídala Bohdana Sýkorová, která dokázala vytvořit nejen naivně intimní, ale i temně erotickou atmosféru pomocí několika různě použitých bodových světel. Pohyb a světlo se v této inscenaci blíží speciálním efektům v mnoha současných filmech.

Po přestávce následuje část více činoherní, při níž se ukazuje významná slabina inscenace, za kterou považuji zvuk. Herci pracují se svými těly jako s beztvarou hmotou bez jakýchkoli limitů, naopak s hlasem a intonací zacházejí přinejmenším necitlivě. Hlasový projev, který je problematický zejména u hlavního hrdiny Radúze, rozbíjí až jeho matka Nyola (Martina Tomanová). Ta velice vřele a okázale přivítá svého syna polibkem, který ovšem probudí předznamenanou kletbu. Radúz na Mahulenu úplně zapomene a zoufalá Mahulena, zlomená a nešťastná, touží jen po tom, aby zemřela.

Poslední pohybovou scénou je Radúzovo truchlení u světelného topolu, který na jevišti vyrostl během přestávky. Mahulena je zde v zajetí stroboskopických efektů, které vyjadřují pomíjivý charakter této scény. Skupina herců zahalených do černých hávů leží na zemi a pohrává si s jejím tělem jako s loutkou. Mahulena se tak komíhá v prostoru jako větve topolu ve větru, což ilustruje mlhavé rozpoložení její nenaplněné lásky.

Je pozoruhodné sledovat, jak se herci v této inscenaci dotýkají svých fyzických limitů, čímž překračují hranice klasické činohry. Studenti JAMU ukazují, že v divadle je stále kam se posouvat.

Studio Marta – Julius Zeyer: Radúz a Mahulena. Režie, choreografie a hudební koncepce Petr Akimov, dramaturgie a úprava textu Sára Matůšová, scéna Julie Ema Růžičková, kostýmy Zora Davidová, zvuk Dominika Němcová, světlo Bohdana Sýkorová, produkce Barbora Čechová a Anna Zelíková, foto a video Hana Ptáčková. Hrají Tomáš Weber, Lucie Netopilová, Nikola Moravčíková, Stano Čaban, Martina Tomanová, Matouš Benda, Monika Tomková, Klára Marxová a Hynek Tajovský. Premiéra 24. října 2022. Psáno z reprízy 15. listopadu 2022.

Text vznikl v rámci kurzu Tvůrčí psaní a redakční práce na Katedře divadelních studií FF MU.
Autorka je studentkou programů Estetika a Environmentální studia.