Třetí ročník divadelního festivalu Zaráz ve Zlíně a v Uherském Hradišti

V předvánočním čase roku 2016 se uskutečnil první ročník (tehdy z obezřetnosti a obav o životnost pojmenovaný jako nultý) společného divadelního festivalu Městského divadla Zlín (MDZ) a Slováckého divadla v Uherském Hradišti (SD), jehož cílem bylo sezvat divadelní kritiky, teoretiky, pedagogy a studenty uměleckých škol ke zhlédnutí a následné kritické reflexi tří inscenací zvolených k reprezentaci daného divadla. Tato iniciativa měla svůj historický původ v interním zlínském festivalu Naráz, který na podzim roku 1999 založil tehdejší umělecký šéf MDZ Petr Veselý. I přes snahy udržet festival v pozměněném formátu (v roce 2010 a 2011 se festival konal v Praze, kam zlínští tvůrci vyvezli své inscenace, nízká účast ze strany kritické obce a finanční náročnost na pár let přerušily kontinuitu festivalu. Spojení dvou hlavní divadelních subjektů Zlínského kraje se tak ukázalo jako možná cesta k rehabilitaci festivalu a nabrání tzv. nového dechu. Tato fúze má své logické opodstatnění nejen pro vzájemnou regionální blízkost, ale také s ohledem na prolomení mnohaletých dohadů o konkurenci obou divadel (tolik nesrovnatelných svou rozlohou a diváckou základnou).

U letošního ročníku došlo oproti předešlým k jedné výrazné změně: z předvánočního času, v němž festivalu konkurovalo především jedno z nejvýraznějších divadelních setkání kritiků a umělců u nás, OST-RA-VAR, se přesunul až na začátek nového roku (16. –18. 1. 2019). Tato změna měla za následek nevídaný efekt: na festival přijely téměř dvě desítky divadelních kritiků (např. J. P. Kříž, J. Herman, L. Šaldová, P. Christov, J. Kerbr, J. Mlejnek a další) a praktických tvůrců (např. M. Ondra, M. Schlegelová) a přibližně stejný počet studentů uměleckých škol. Podobný zájem o tvorbu zlínského/slováckého divadla MDZ pamatuje z konce 90. let minulého století, kdy své vrcholné období zažíval tamější festival Setkání–Stretnutie. Jak vyplynulo ze závěrečné diskuze (během tří dnů se uskutečnily celkem čtyři hodnotící diskuze na základě šesti zhlédnutých představení), většina účastníků tento posun kvitovala s povděkem a přislíbila účast i v dalších ročnících.

Jako časově výhodný se ukázal být i formát tří dnů (přestože prodlevy mezi jednotlivými představeními byly poměrně benevolentně nastavené, jak se mohlo zdát letitým sprinterům zvyklým na přejíždění mezi ostravskými divadly) zejména proto, že samovolně vznikal prostor pro divadelní diskuze a setkávání. Dramaturgie přehlídky vznikala dílem záměru, dílem provozními podmínkami – díky čemuž se kouzlem nechtěného podařilo seřadit na program inscenace dokonce i v takovém pořadí, že druhý den patřil přehlídce tvorby režiséra Zdeňka Duška (dopolední zlínský Hamlet a večerní Mnoho povyku pro nic v SD) a ve třetím dni mohli hosté festivalu porovnat dva přístupy k inscenování komediálních titulů s aktuálními tématy v režii ředitelů obou divadel (Úča musí pryč v SD, režie M. Zetel a Upokojenkyně v MDZ, režie P. Michálek). První den zahájil autorský projekt ve spolupráci MDZ a bratislavského Divadla Aréna Masaryk/Štefánik (k příležitosti 100. výročí vzniku Československa, scénář Peter Pavlac, režie umělecký šéf MDZ Patrik Lančarič) a večerní představení nabídlo hostům inscenaci Kříž u potoka v režii Martina Františáka.

Zastoupení dvou dopoledních představení ze strany MDZ se projevilo být drobnou nevýhodou pro následné diskuze, neboť vznikl nepřesný dojem, že zlínské divadlo má jako jedno ze svých hlavních poslání tvorbu pro mládež či středoškolské publikum (samozřejmě, harmonogram dopolední inscenace nelze provozně zajistit jinak, tudíž kritici obě inscenace zhlédli „s autentickým publikem“ zlínských studentů střední školy). Zároveň i večerního představení Kříž u potoka se účastnilo shodou okolností zčásti studentské publikum, které tuto dramatizaci vesnického románu, 2. poloviny 19. století sledovalo bedlivě a ocenilo ji dokonce potleskem ve stoje

První kritická diskuze (s cílem analyzovat zhlédnuté inscenace z hlediska jejich výstavby, tematického zaměření, dramaturgické volby za přítomnosti tvůrců a herců) se – oproti následujícím a více věcným debatám – ještě potýkala s prvotními subjektivními a dojmovými závěry. Čas vymezený diskuzím, většinou téměř hodina a půl času, nabízel dostatečný prostor pro vyjádření většiny názorů, nicméně k uvážení organizátorům dávám model „vykopávacího“ příspěvku (zde byl pro úvodní příspěvek zvolen pro všechny diskuze divadelní kritik Vladimír Mikulka), který by měl být skutečně koncipován věcně, podnětně a nikoli již od počátku návodně. Stejně tak pro řízení tak velké skupiny diskutujících považuji za výhodnější zvolit člověka, který bude diskuzi cíleně řídit (o což se oba ředitelé střídavě pokoušeli, ale z principu diskuze o zhlédnutých dílech, které spadají pod jejich zodpovědnost, by bylo výhodnější zvolit někoho nestranného). Takto ještě v první večer docházelo k zbytnému opakování témat a zavádějícím srovnáním (tendence srovnávat obě dvě za ten den zhlédnutá představení sice měla svou logiku, nicméně žánrové uchopení obou inscenací vedlo k zavádějícím závěrům). Projekt Masaryk/Štefanik získal své zastánce (pro zpodobnění historických událostí a okolností vzniku Československa), nacházel i své odpůrce především pro statickou formu, didaktičnost/edukativnost, přesycenost informacemi a ambientní hudbu. K jediné škodě se diskuze nedotkla tématu žánru dokumentárního divadla, do něhož lze danou inscenaci zařadit – a případně bylo možné i více zhodnotit soudobé trendy v inscenování skutečných historických událostí (ať již formou dokumentárního divadla nebo např. různých site specific projektů). Význam setkání, kdy do zlínského divadla přijedou kritici z celé republiky, kteří se běžně do MDZ nebo SD nedostanou, totiž pro obě strany (kritiky i tvůrce) spočívá v rozšiřování perspektiv, nabízení srovnání a pojmenování tendencí, které kritici díky svým celorepublikovým divadelním zážitkům a zkušenostem mají. U večerního představení Kříž u potoka pak byly diskutovány především herecké výkony ústřední trojice (Klára Vojtková, Zdeněk Trčálek a Tomáš Šulaj), zpodobnění dějové linie příběhu a obrazivost mizanscén režiséra Martina Františáka.

Díky zmíněné možnosti komparace dvou režijních počinů Zdeňka Duška ve druhý festivalový den (Hamlet a Mnoho povyku pro nic) se večerní sumarizující diskuze odvíjela především od pojmenování příznačnosti Duškova režijního rukopisu (bohužel za jeho nepřítomnosti). Již na odpolední diskuzi po téměř čtyř a půl hodinovém Hamletovi kritici docházeli k závěrům, které si po zhlédnutí Mnoho povyku pro nic do jisté míry potvrzovali. Inscenaci vytýkali zejména eklekticismus stylu rozbitý některými vnějšími efekty, které neměly své vnitřní opodstatnění vycházející z interpretace textu, dále zacílení na mladého diváka, jemuž však nebyl uzpůsoben herecký styl, který naopak někdy sklouzával k šaržím a stylově nesourodým hereckým výkonům a pak také ne příliš jasně čitelná interpretace a aktualizace textu. Ve zobecnění se jako nejproblematičtější část Duškovy tvorby ukázala nejistota v převedení připravené dramaturgicko-režijní koncepce (dramaturgové Vladimír Fekar (MDZ) a Iva Šulajová (SD)) na jeviště. U Povyku kritici oceňovali herecké výkony (opět Klára Vojtková v hlavní ženské roli a komediální pasáže Zdeňka Trčálka), které však v celku inscenace zůstávaly roztříštěny (i s ohledem na nefunkční scénografii). Hamlet otevřel obecnou otázku novodobého inscenování klasického titulu na jevišti (vycházející z množství kritický ohlasů na fóru divadla, v nichž diváci požadují „klasického“ Hamleta), přičemž se ukázalo podstatné nezaměňovat vnější nápady (létající dron, odění Hamleta do trenýrek a županu) a interpretaci textu. Oceňován byl herecký výkon mladého Matěje Štrunce v hlavní roli, výtky ovšem opět mířily k nejednotnosti hereckých projevů jako celku.

Třetí diskuze, uzavírající třídenní festival, se věnovala dvěma komediálním titulům, Úča musí pryč provedená v site specific prostoru autentické třídy jedné z uherskohradišťských základních škol, a Upokojenkyně, které jsou prvním profesionálním uvedením textu původně psaného pro amatérský soubor. U dopolední inscenace zavládla jednohlasná shoda v jediné kritické připomínce týkající se hereckého ztvárnění, neboť herci se v důsledku častých repríz a diváckého zájmu o inscenaci nechávali strhnout k přehrávání a nadměrné expresi. Upokojenkyně z hereckého hlediska vyvolaly pochybnosti o kýženém hereckém stylu (realistický versus groteskní), naopak oceňována byla jejich „přidaná hodnota“ v osvětě o Alzheimerově nemoci a jejích reálných dopadech na životy blízkých nemocného.

U letošního ročníku považuji za výborný výsledek nejen množství divadelních kritiků, kteří přijeli zhlédnout a zhodnotit produkci dvou moravských regionálních divadel, ale především vzájemné obohacení divadel-kritiků: pro region mohou kritici rozšířit perspektivu jejich uvažování a vztáhnout jejich tvorbu do republikového kontextu, tvůrci naopak mohou představit své inscenace a při rozpravách otevřít téma celkové koncepce směřování divadla. Závěry z poslední diskuze naznačily intenci organizátorů otevřít seznam hostů ještě výrazněji i na stranu praktických umělců. Přimluvila bych se ovšem za vnesení přehledného systému do sestavování seznamu oslovených tvůrců a kritiků a případně i rozšíření základny pozvaných (nakolik finanční možnosti obou divadel dovolí).