Zpráva nejen o zázraku

Jméno kněze Josefa Toufara je dnes v českém kontextu skloňováno hned na několika frontách, primárně se však pojí s problematikou pronásledování a zatýkání představitelů římskokatolické církve příslušníky StB a celým komunistickým aparátem, jemuž tato instituce od roku 1948 „ležela v žaludku“. Divadelní platforma DOK.TRIN se rozhodla tuto osobnost připomenout inscenací Zpráva o zázraku (Josef Toufar).

Autorky scénáře Barbara Herz a Alžběta Kubíčková vycházely převážně z úspěšné knihy Miloše Doležala Jako bychom dnes zemřít měli (2012), ale i ze skutečných historických materiálů, např. dokumentů StB, lékařských záznamů či svědectví samotných obyvatel Čihoště. Toufar byl na základě události ze dne 11. prosince 1949 (tzv. Čihošťského zázraku), kdy se měl vychylovat křížek v místním kostele, unesen a týrán několik týdnů až do smrti 25. února 1950. Nebyl zdaleka sám, koho takovýto osud potkal, ale totalitní vláda v Československu o podobných případech přirozeně mlčela. Až do devadesátých let, kdy se spolu s revolucí začaly podobné zrůdnosti dostávat na světlo světa a připomínat skrze filmy, knihy či nalezené dokumenty.

Využitím autentických materiálů a vkomponováním jejich pasáží přímo do textu, získává projekt dokumentární, a díky vyprávění a přesnému popisu situací až epický charakter. Režisérka pracovala s prostotou v hereckém výrazu, výtvarné i hudební složce. Výrazně a někdy až zbytečně popisně využívá pohybu divadelního znaku, kdy se ze štaflí stává kazatelna, ze zvonce pohár či z mučeného Toufara Ježíš Kristus (tento obraz graduje až k prvoplánovému odkazu k pietě). V některých situacích naopak znaky fungují výborně. Kupříkladu úvodní scéna, kdy estébák Mácha (Pavel Doucek) předává Toufarovy osobní věci a na místo skutečných předmětů vytahuje z umaštěné papírové tašky kolečka tlačenky a následně je žvýká. Obraz dokonale vystihuje dojem, že estébáci StB se mnohdy chovala hůře než zvěř, necítila úctu k lidským vzpomínkám, pozůstatkům ani lítost k nevinnému člověku.

Děj zobrazuje nechutné, nelidské a extrémně kruté praktiky vyšetřovatelů při pokusech o znevážení římskokatolické církve a jejich představitelů. Inscenace se však přímému násilí nebo jeho předstírání na scéně vyhýbá. Pracuje citlivě se zvukem či pohybem, jež násilí vyjadřuje a vyvolává tak v diváku stejnou, ne-li hlubší emoci. Stejně jako Doležalova předloha se ani jevištní převod nevěnuje pouze o komunistických praktikách, ale má i své komické momenty. O ty se (nejen) prostřednictvím gagů stará dvojice „studentů“ představující Toufarovy o generaci mladší spolužáky z gymnázia.

Pominu-li vynikající výkony představitelů dvou hlavních rolí (Pavel Doucek a Michal Bumbálek jako Josef Toufar), nepřináší dílo samotné nic až tak objevného. Úspěch se dá přičítat spíše kvalitní dramaturgické práci a skutečnosti, že téma stíhání církevních hodnostářů prostřednictvím StB od roku 2014 ve společnosti silně rezonuje. Místy je Zpráva o zázraku tak prostá a jednoduchá, až se zdá být mylně prázdná. Nesnaží se však vyvolávat velké emoce, pláč nebo dojetí a nejsem si jista, zda by vůbec měla. Ne z jednotlivostí, ale z celku, jemuž vévodí sám příběh, silné téma, civilnost výrazu a hluboký zájem celého tvůrčího týmu, z toho diváka mrazí. Bývalý příslušník StB Ladislav Mácha dosud žije, jediné, čeho lituje, je, že netrávil více času na sluníčku. A církev? Je opatrná. Jen málokdo si dnes totiž dokáže připustit zázrak.

DOK.TRIN, Centrum experimentálního divadla – Barbara Herz, Alžběta Kubíčková: Zpráva o zázraku (Josef Toufar). Režie Barbara Herz, dramaturgie Alžběta Kubíčková, scénografie Markéta Sládečková, hudba Mario Buzzi. Hrají Michal Bumbálek, Pavel Doucek, Jitka Osičková (Jackuliak), Tomáš Žilinský, Ondřej Kraus. Premiéra 9. ledna 2015. Psáno z reprízy 18. září 2016.