Zasněženými poli kamsi mimo čas

Souběh okolností a procesů, jejich specifické postavení v čase a prostoru. Konstelace Constellation I. V arénovitém hledišti se mísí hudebníci, jejich nástroje, performeři, výtvarná díla, ležící „umělec“ označený cedulkou This is the artist (Petr Boháč) a technika. Nad tímto zdánlivým chaosem světa bdí „umělcovo“ kamerou snímané oko, bezprostředně promítané na velkoplošnou obrazovku.

Právě uspořádání hlediště do tvaru arény umožňuje pohled na představení jako do rozlehlé krajiny, kde se potkávají různé druhy umění a vzájemně spolu komunikují, nebo jsou propojeny jemnými, téměř nepozorovatelnými sémantickými nitkami. Hranici mezi živým uměním a hledištěm tvoří na zemi položená výtvarná díla Takaa Kanemachiho. Zarámované velkoformátové fotografie oka, poničené ohněm či poleptané kyselinou odrážejí „live“ snímané oko po straně ležícího „umělce“, promítané na velkoplošné obrazovce. Svou povahou připomínají akční umění Jacksona Pollocka. Takové zacházení se scénografií jí přisuzuje roli svébytné složky. Nikoliv tím, že by sama jednala, ale podstatou obrazů tvořících samostatnou „výstavu“, která mimochodem těsně před premiérou proběhla.

Akce vyrůstá z neřízeného jednání tančících performerů na hudbu ve sluchátkách, což je doprovázeno skladbou připomínající nesourodé ladění nástrojů. Během tohoto prvního partu se pomalu ustanovují podmínky pro čtyři party následující. Hudebníci si postupně během hry najdou své místo v půlkruhu v pozadí jeviště a vytvoří tak prostor pro performery.

Inscenace je členěna stejně jako hudební skladba do pěti vět, jejichž společným pojítkem se jeví blížící se smrt ležícího „umělce“, k níž se odkazují. Jednotlivé tanečně-hudební věty jako by odpovídaly nepoznaným abstraktním stavům mysli (či snad duše?) těsně před tím, než opustí svou tělesnou schránku. I chaos v podobě prvního partu se odehrává podle svého vnitřního řádu. Umírající člověk přechází do stavu uzavření se do sebe a reflexe svého nitra. Očištění. Zmatek převrací realitu na jevišti naruby a připravuje tak mysl umírajícího „umělce“ na nové řízenější prožívání vedoucí ke smrti, k dalšímu kroku.

Na tuto variantu sdělení odkazují i názvy jednotlivých vět skladby – Euphoria, Euthanasia, Éros, Insomnia a Causa Finalis. Tento významový rámec tvoří jen jednu z rovin inscenace. Princip syntetičnosti a proplétání uměleckých složek na jevišti v jejich živoucí podobě – hudebníci, performeři a technici – se ukazuje být výrazným formálním principem inscenace, jenž ji činí estetickou, a harmonie jednotlivých umění má svůj vlastní smysl.

Srdce inscenace tvoří tři tanečníci (Inga Mikshina, Kristýna Šajtošová, Roman Zotov) a dva, řekněme, performeři v užším slova smyslu (Ekaterina Plechková, Martin Šalanda). V tomto případě jde totiž o absolventy ateliéru Fyzického herectví na brněnské JAMU, což značí již svou podstatou jinou hereckou a taneční výchovu než pražská Duncan Centre, odkud pochází tři zbylí tanečníci. Odlišnost ve schopnostech tanečníků a „klaunů“ si zřejmě uvědomili i inscenátoři, neboť je jasně rozdělili do dvou samostatných dramaturgických plánů, k čemuž odkazuje již rozdílný kostým. Pár klaunů je laděný do světle oranžové barvy, oba mají ponožky a jejich styl působí nadčasově. Zobrazují Muže a Ženu, Adama a Evu. Tanečníci jsou naproti tomu reprezentanty hůře uchopitelných pocitů, které dokáží tancem ve své preciznosti, síle, lehkosti a živočišné energii ztělesnit. Každý pohyb klaunů zase obsahuje prožití přes mysl performera ve své lidské přirozenosti, až je možné na zobrazené abstraktní pocity přistoupit. Klauni tak tvoří obrazům tvář, zatímco choreografie tanečníků, k níž se klauni připojují svým určitým dílem, představuje její tělo.

Téma inscenace není společensky ani politicky aktuální. Její důležitost tkví v reflexi člověka obracejícího se do sebe. Prohlédnout si důkladně svou vnitřní krajinu však může být prvním krokem k zorientování se v krajině sociální.

Spitfire Company – Constellations I. Before I say yes. Koncept, režie, scénografie Petr Boháč, choreografie Markéta Vacovská a Petr Boháč, dramaturgie Miřenka Čechová, hudba Michal Nejtek, hudební nastudování/dirigent Peter Vrábel a Orchestr BERG, light design Martin Špetlík, performeři Ekaterina Plechková, Inga Mikshina, Kristýna Šajtošová, Roman Zotov, Martin Šalanda. Psáno z premiéry 2. 12. 2016.