Nechat promluvit Medúzu (v nás)
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
Sálem se nese vůně čerstvé kávy a vařených jablek se skořicí, ticho je protkané tikáním kuchyňské minutky, krájením a šoupáním pomalých kroků po podlaze. Tohle všechno tak důvěrně známé mě obklopí ve chvíli, kdy vstoupím do babiččina bytu společně s ostatními diváky. Všichni se usadíme ke stolu s šálkem dobré kávy a posloucháme vzpomínky vnučky Barunky, která s námi přišla navštívit babičku.
Citlivý příběh o nostalgickém vzpomínání a strachu ze ztráty paměti vedoucímu až k destrukci vlastní identity sehráli studenti třetího ročníku KALD DAMU ve Studiu Marta.
Už před vstupem do divadelního sálu musíme zazvonit na bytový zvonek se štítkem ,,Babička‘‘. V tu chvíli se ve mně začíná probouzet mírná, avšak příjemná nervozita, kdo přijde otevřít a co mám následně očekávat. Dveře se nakonec pomalu otevírají a my jsme velmi mile přivítáni jednou z vnuček babičky. S úsměvem a radostí nám hned nabízí kávu a volná místa, kam se můžeme posadit. Uprostřed sálu se nachází malá kuchyně a kolem ní jsou místa k sezení pro diváky i herce, což je výrazný scénografický klíč. Herci chtějí minimalizovat či úplně zrušit distanci mezi jevištěm a hledištěm, chtějí sdílet stejný prostor společně s diváky, proplétat se mezi nimi, vzájemně komunikovat, zkrátka je vtáhnout do veškeré akce na scéně. Díky tomu se stůl stává středem dění v domácnosti. U všeho, co babička dělá, je kladen důraz na realistický detail - vaří jablka se skořicí na plotně a ty následně voní po celém sále; babička uklízí vysavačem rozsypanou mouku na podlaze; pouští televizi a dívá se na dokument o přírodě; nalévá uvařenou kávu do hrnečku; krájí jablka u kuchyňského stolu aj. Prázdný prostor před kuchyní je variabilní, herci z něj vytvářejí takové prostředí, na které zrovna vzpomínají, čímž vzpomínku fyzicky zhmotňují v prostoru (tělocvična, školní ples, les).
Příběh začíná vyprávěním vnoučat. Vzpomínají na to, co je nejvíc zasáhlo a na co nikdy nezapomenou, když jako malé děti pobývaly u babičky. Hra neklade důraz na přesné zapamatování si vzpomínky, ale na emoci, která v nás od dané chvíle přetrvává. Babička je stará a skoro nic už si nepamatuje, avšak během hry nachází předměty fungující jako spouštěče její paměti (kutálející se jablko po zemi se rázem mění v míč z tělocvičny, vylisovaná kapradina přenáší babiččiny myšlenky do lesa aj.). Vybavenou vzpomínku rozehrávají vnoučata, která se v okamžiku mění na babičku a dědečka za mlada a jejich kamarády a spolužáky.
Na scéně vystupuje jedenáct herců ztvárňujících babičku a jejích deset vnoučat. Zajímavostí je, že babičku nehraje po celou dobu hry jen jeden herec, ale prostřídají se hned čtyři (Maëlane Auffray, Eliška Hanušová, Kateřina Císařová a Martin Belianský). Nelze však hned poznat, kdo zrovna v daný okamžik převzal roli babičky (babička totiž vystupuje v zástěrových šatech, vrásčité masce a šátku, který má ovázaný okolo celé hlavy). Pokud má divák dobrou paměť, pozná to podle ostatních herců, kteří vystupují na scéně, což je jeden z primárních úkolů inscenace - neustálé procvičování paměti. Na konci představení mají herci pro diváky připravený kvíz, kterým chtějí otestovat, jak moc dávali po celou dobu hry pozor.
Jeden z hlavních symbolů celé hry je hudební podkres. Z rádia na kuchyňské lince hraje hudba Luboše Fišera (i když v jiné instrumentální úpravě) z filmu Babička (z roku 1971), která je zakomponovaná v jedné z posledních scén, kdy Barunka odjíždí ze Starého bělidla. Tento nepatrný detail může být klíčem k názvu inscenace (babičku neopouští jen Barunka s ostatními vnoučaty, ale i tok vzpomínek, který nemůže nikterak zastavit).
Komplexní scénografický prostor, společně s vůní, ruchy a vzpomínkami postav, byl pro mě po celou dobu představení nesčetněkrát spouštěčem mých vlastních vzpomínek a pocitů, jež si pamatuji z dětství, kdy jsem mnoho času trávila u babičky. Celá hodina byla jako lucidní sen, ze kterého jsem se nechtěla probudit, protože mi bylo v tu chvíli příjemně. Barunka is leaving je příběhem o člověku, který zapomíná, vzpomíná, hledá, cítí. Žije.
Divadlo DISK - A. Klimešová, B. Jedinák, K. Fleková, M. Zika a kol.: Barunka is leaving. Režie Anna Klimešová, dramaturgie Boris Jedinák, scéna a kostýmy Klára Fleková a Mikoláš Zika, hudba doc. Mgr. Vratislav Šrámek a kolektiv, produkce Jan Búrik, Michaela Holla, Adam Svoboda, hrají Maëlane Auffray, Martin Belianský, Andrea Berecková, Kateřina Císařová, Lucia Čižinská, Eliška Hanušová, Sebastian Jacques, Eliáš Jeřábek, Adam Joura, Petr Kolman, Martin Krupa. Premiéra 13. dubna 2017, psáno z reprízy 5. dubna 2018 při hostování ve Studiu Marta.
Tak jako se Athéna ve známém mýtu zbavuje Medúzy, i my se mnohdy zbavujeme vlastních vzpomínek a doufáme, že pokud je zatlačíme dost hluboko, konečně na ně zapomeneme. Ale na Medúzu se přece také nezapomnělo...
Inscenácia Škvíry existence Studia Hrdinů, vychádzajúca z deviatich esejí poľskej filozofky Jolanty Brach-Czainy mapuje nepostrehnuteľnú každodennosť a jej vysokú, len tak jednoducho nezachytiteľnú frekvenciu. Slovami autorky, pokiaľ svet delíme na fragmenty, neumožňujeme mu prehovoriť jeho vlastným hlasom.