Kdo je ten „Nikdo“?

Božetěch Lehmann je majitelem zastavárny a také domácím pavlačového domu. Kvůli svému hendikepu nikdy neopouští dům, nejdál se s pomocí berlí a protéz dostane jen před svůj byt, a to k zábradlí na chodbě, odkud mlčky pozoruje každodenní jednání a strasti okolních lidí. I přes to, že nemůže chodit a jeho přímý kontakt s lidmi mimo jeho byt je zcela minimální, se ho všichni obyvatelé domu obávají. Aby si nájemníci přilepšili a zjednodušili svou životní situaci, prodávají mu nejrůznější předměty, které mají alespoň minimální finanční hodnotu. Chamtivý a zatrpklý Lehmann má kontrolu nad nemajetnými a ustaranými nájemníky, kteří neustále přicházejí a odcházejí, opíjejí se v místní hospodě „U velkého kavárníka“ a žijí přítomností, jelikož ,,myslet na budoucnost je luxus, který si může dovolit jen ten, kdo nemusí myslet na to, co je teď“ (slova jedné z hlavních postav).

Jednoho dne se však objeví mladá, citlivá a hladová Uršula, která dokáže v Lehmannovi během několika okamžiků probudit hluboko skrytou lidskost. Snad poprvé v životě se rozhodne, že nebude brát, ale dávat a poskytne Uršule jídlo a zázemí. Muž s ,,nohama osmiletého dítěte“ cítí, že s touto dívkou by se jeho život mohl konečně změnit k lepšímu a mohl by dojít k naplnění. Avšak po prvotní radosti přichází bolest, hořkost a beznaděj pramenící ze vzájemného nepochopení a z traumat minulosti, jež se objeví s příchodem Božetěchova bratra Kašpara. Inscenace Nikdo, podle stejnojmenné a nedávno znovunalezené hry Ödöna von Horvátha z roku 1924, předkládá divákovi místy až surrealistické obrazy reality a snu. Osciluje mezi tragédií a černou groteskou. Nikdo předkládá existenciální obraz lidí, které ve snech děsí minulé činy ale i předzvěsti budoucích událostí. Obraz lidí z nižší společenské třídy, jejichž životy jsou každý den stejné a stejně tak i pomíjivé a lehce nahraditelné. Obraz lidské existence, která přežívá ve světě rozkládajících se morálních hodnot.

Pavlačové panoptikum

Na jevišti stojí pavlačový dům, jenž je zahalen do šera, jako by snad obyvatelé tohoto domu nebyli hodni, aby spatřili sluneční paprsky. Jako kdyby se všechny strasti odehrávaly jen večer, po celém dnu, kdy je člověku nejhůře a padne na něj všechna tíseň. V ošuntělém a temném prostoru se vizuálně odráží rozpoložení postav, život ve strachu a bez radosti. Uprostřed scény se nachází nádvoří, přes které přicházejí a odcházejí postavy a kde se odehrává většina situací. Po levé straně z pohledu diváka vidíme byt Gildy „Amour“ Šulcové (Hana Tomáš Briešťanská), místní prostitutky, která to má ze svého přízemního ,,vykřičeného pokoje“ na nádvoří jen pár kroků, a tak si z něj může takticky hned odvádět potenciální zákazníky. Zároveň má výhled naproti přímo do hospody „U Velkého kavárníka“, kde většinu času tráví její partner a pasák Vladimír (Roman Blumaier). Od Gildiných dveří vedou do prvního patra k bytu Božetěcha Lehmanna (Ivan Dejmal) strmé, a ne příliš stabilně vypadající schody, které již od začátku vzbuzují pocit, že z nich musí někdo ve vzteku či z nepozornosti v nejbližších okamžicích spadnout. Právě tyto schody symbolizují chladný a nedůvěřivý vztah mezi Lehmannem a nájemníky, a rovněž u žádné ze stran není chuť a síla, aby se vzájemné vztahy zlepšily. Distanc a nedůvěra vůči lidem, od kterých si držíme bezpečnou vzdálenost. Lehmann nemůže sejít po schodech, a i kdyby s velkou dávkou úsilí možná mohl, tak dozajista nechce, protože v něm převládá strach ze studu, kolektivní lítosti, znechucení a nenávisti. Zároveň i jako mrzák je to stále on, kdo má nad ostatními lidmi mocenskou převahu a ,,poslední slovo“, kterého si je vědom. Dům má další tři patra, která ale nejsou vidět, dozvídáme se o nich při hádce zaměstnanců pohřební služby, kteří hned na začátku inscenace přijedou pro zesnulou paní Meyerovou. Celá bytová hierarchie se dá interpretovat mnoha způsoby. Možná sídlí Bůh v jednom z nejvyšších pater domu a shlíží na všechny ostatní nájemníky. Nebo je nemilosrdným a manipulativním stoupencem Boha Božetěch Lehmann, který se chce ,,nejvyššímu“ přiblížit, a proto se tyčí nad všemi ostatními. A co když je Božetěch Lehmann, který bydlí v patře, izolován od všech ostatních a cítí se jako ten ,,nedotknutelný“? Tyto interpretace by korespondovaly s inscenačním záměrem, v němž je Lehmann izolován v prvním patře, ze kterého nedokáže sejít dolů. Dalšími nájemníky v domě jsou již zmínění manželé Meyerovi, o kterých se ale pouze hovoří a fyzicky se na jevišti neobjevují, chudý houslista Klein (Martin Veselý), jenž neztrácí ideály a víru v lepší zítřky, a stará panna Terezie Müllerová (Hana Tomáš Briešťanská), která se kvůli ztracenému prstenu nikdy nevdala. Terezie a Gilda, dvě nájemnice z jednoho domu, jsou ztvárněny stejnou herečkou. A i když se jedná o starou pannu a prostitutku, o dvě ženy odlišné profesí i věkem, jedno mají společné. A to že kvůli svému životnímu rozhodnutí zůstaly a možná zůstanou napořád samy. Terezie nemá muže z vlastního přesvědčení a Gilda jich má mnoho, ale žádný z nich není skutečně ,,její“. A možná bývala Terezie v mládí stejně tak přitažlivá, jako je pro své zákazníky právě Gilda.

Na nádvoří před hospodou se kromě již zmíněných nájemníků scházejí i řemeslníci a paní správcová (Monika Maláčová), u nich ale není známo, z jakého jsou patra a zda v domě vůbec bydlí. Nikdy není ukázáno (a není to ani scénografický a režijní záměr), jak to v bytě postav vypadá, ale skrze jednání jednotlivých postav si lze představovat, jaké podoby by jednotlivé interiéry bytů mohly mít. Můžeme se domýšlet, že u Gildy by to pravděpodobně byl tlumeně osvětlený pokoj s velkou postelí a všude po prostoru by byly rozverně rozvěšené punčochy a spodní prádlo, které jí kupuje Vladimír, aby se líbila zákazníkům. Lehmannův byt by mohl být plný již nechtěných předmětů cizích lidí, které odkoupil a celé dny mezi nimi přechází sem a tam. A houslista Klein by pravděpodobně obýval jen prázdný pokoj s postelí, jelikož jeho jedinou a nejcennější věcí je smyčcový hudební nástroj. Z pavlačového nádvoří vede do zadní části jeviště průchod, který ústí v temnou ulici, kam pravidelně přijíždějí pohřební a policejní vozy, jež režisérka náznakově zhmotňuje za pomocí zvuku a světla dvou bílých reflektorů. Na začátku průjezdu vpravo se v temném koutě nachází tříčlenné hudební uskupení, které v první polovině představení produkuje živou hudbu. Kombinace houslí, kontrabasu, akordeonu a pozounu vytváří jazzové variace, v niž jsou místy intenzivně disonanční takty, jako by dlouhý tah smyčce, který je mnohdy intenzivní, hrubý a naskakuje z něj husí kůže, dokázal zvukem vyjádřit to, co postavy cítí a o čem častokrát již ani nehovoří. Kolem muzikantů vede jediná cesta ven z omšelého a tísnivého mikrosvěta. Na tomto místě se lidé vynořují z mlhy a zase v ní zanikají, jako by se na tomto světě zčista jasna objevili a pak zase znenadání mizeli z boží milosti a prozřetelnosti.

Osudová prolnutí

Inscenační koncepcí je prolnutí reality a snu pomocí událostí, které se opakují či předmětů, jenž svou existencí a dlouhověkostí ovlivňují životy postav. Motiv snu je zde podstatný a stává se návodem a pomocníkem, díky kterému se dá v životech postav lépe zorientovat a poskládat si dohromady vše, co postavu v průběhu jejího života utvářelo. Jeden z motivů, který se ve snu opakuje všem číšnicím od ,,Velkého kavárníka“, je rozbity džbán. I když k rozbití džbánu dojde jen jednou, a to v den Božetěchovy a Uršuliny svatby, tento čin se postupně odehrává ve snu všech číšnic. O tomto snu mluví i Gilda, takže lze usoudit, že i ona byla kdysi v minulosti dívkou ,,U Velkého kavárníka“. Tento sen se stává předzvěstí. Jak dosvědčuje věta číšnice, která byla přijatá jako zatím poslední: ,,A teď jsem tou číšnicí já, dokud se zase nerozbije džbánek.“ Džbánek projektující se do snu je spouštěčem strachu a nejistoty z činu, který se v minulosti opakoval a byl důvodem, proč jít ke Gildinému bytu a „dvakrát zazvonit“. Profesní škobrtnutí, jenž má za následek zlomené mladé dívky, které nemají jinou možnost než se nechat zaškolit již protřelou prostitutkou. Rozbitý džbán se tak stává noční můrou, poločasem rozpadu a okamžikem, v němž každá z číšnic pochopí, že je během několika mála okamžiků vskutku nahraditelná. S nahraditelností dívek od ,,Velkého kavárníka“ se pojí další symbol, a to růžová barva šatů. Všechny dívky pracující ,,U Velkého kavárníka“ nosí růžové šaty. Stejnou barvou svítí i futra Gildiných dveří po zmáčknutí bytového zvonku. Propuštěné číšnice jsou donuceny urychleně jednat. Hospodu opustily bez jídla a peněz a budoucnost je pro ně momentálně nejistá a velmi vzdálená. Musí si proto co nejrychleji najít obživu. Proto se všechny číšnice, pokud již nemají na vybranou, řídí tradovanou radou: ,,Dvakrát zazvonit u slečny Amour.“ Je to zkrátka poznávací znamení. Každá dívka v růžových šatech stejně jednou skončí u růžových dveřích. Je to jen otázka času.

Další prvek, jenž signalizuje předzvěst něčeho špatného, je osvětlení zadní části jeviště. Dva reflektory, objevující se v průběhu inscenace, znázorňují přední světla policejního či pohřebního auta, která v postavách vyvolávají představu definitivního konce jejich bytí. Příklad lze uvést na situaci, kdy Gildu zatýkají detektivové, ale ona si to interpretuje jako svou smrt a tato představa se zhmotňuje do podoby černého igelitového pytle, do kterého ji vkládají.

Jedno ze stěžejních témat, které nepochybně vyvstává z děje a propisuje se do struktury inscenace, je hra s identitami a jejich samotné prolínání. Vystupují zde postavy, které se v mnohém shodují: ať už v promluvách, jménech, fyzické podobnosti, postižení či životních dilematech. Tento princip zdvojení je inscenačně vyřešen obsazením jednoho herce do více postav či fyzickým, pohybovým a gestickým vyjadřováním. Gilda si jednoho večera vede do svého bytu elegantně oblečeného starého pána Maxe Maria Lehmanna (Roman Blumaier), který stejně jako Božetěch potřebuje k chůzi berle. Následující ráno je nalezen mrtvý s rozseklou hlavou kladivem. Ten samý den spadne Božetěch při milostné předehře s Gildou ze schodů na nádvoří a Uršula (Veronika Lapková) to komentuje později slovy: „Večer jsem vyšla na chvíli z domu a když jsem se vrátila, ležel tady na schodech a krvácel. Rozrazil si čelo jako kladivem.“ Stejné příjmení, stejné stigma, stejné zranění. Poté co jsou Vladimír i Gilda zatčeni za vraždu Maxe, přichází bývalá číšnice (Hana Drozdová) od ,,Velkého kavárníka“ (ta co rozbila ve svatební den džbán), obléká si kožich, který Gilda v zápalu boje s detektivy odhodila před hospodou, kopíruje chůzi a svůdné pohyby své předchůdkyně a nakonec se nastěhuje do jejího bytu. Vypadá jako mladší kopie místní kurtizány a má dokonce stejné křestní jméno. Do toho se z hospody vypotácí opilý punkáč, který je až nápadně podobný Vladimírovi (Obě postavy ztvárňuje Roman Blumaier a je oblečený i ve stejném kostýmu) a s lišáckým úsměvem odchází s mladou Gildou do „jejího“ nového bytu. Svět se nezastavil. Každý má na světe svého dvojníka, který jej dokáže bez mrknutí oka zastoupit. Protože jak je ze hry čitelné, člověk je podle Horvátha lehce nahraditelný. Neustálý koloběh života, staří známí odcházejí a noví lidé přicházejí, a historie se nepoučitelně opakuje.

Jedním z předmětů, který postupně ovládá všechny postavy a podněcuje je k destruktivnímu jednání, je zásnubní prsten. Zlatý prsten má dlouhou a komplikovanou historii, do které je zapleteno mnoho postav. Příběh prstenu začíná u Terezie Müllerové, která si jako mladá a velmi chudá dívka má vzít v nejbližší době bohatého, elegantního a velmi pohledného mladíka, Maxe Maria Lehmanna. Jako dar na důkaz lásky jí věnuje zlatý prsten s nápisem ,,a láska nikdy nepomine“. Ona jej však ztrácí u popelnic, kde jej nachází paní správcová a místo toho, aby jej chudé švadleně vrátila, tak si ho nechá a nikomu nic neřekne. Terezie si ze zoufalství a ze strachu nechává vyrobit nový šperk, ale její finanční úspory stačí jen na výrobu prstenu z pozlaceného plechu. Kvůli této lži se Terezie již nikdy nedokáže podívat svému nastávajícímu do očí, a tak se začínají sobě navzájem odcizovat. Nakonec láska přece jen pomine. Terezie zestárne, nikdy se nevdá, zůstane sama v bytě ve třetím patře a stále vzpomíná na to, jak se „bezmála stala ženou Maxe Marii Lehmanna“. Avšak tento prsten z plechu, o němž si Max stále myslí, že je ze zlata, nabízí o mnoho let později Gildě za to, že s ním stráví noc. Obě ženské postavy jsou ztvárněny stejnou herečkou. A i když je jedna starou pannou a druhá měla tolik mužů, že by je stěží dokázala spočítat, tak obě se upnuly k „zářné“ budoucnosti falešného prstenu a obě měly vztah s Maxem. A to je osudově velmi silně spojuje. Tento kousek bezcenného plechu zastře Vladimírovi a Gildě zdraví rozum a oni po překročení všech morálních zábran, které mohou prostitutce a pasákovi ještě zbývat, Maxe zabijí kladivem. Po tomto hrůzném činu se začnou osudy postav ještě více komplikovat a libozvučný název z prstenu se stane spouštěčem nočních můr mnoha postav. Klein bez peněz opouští svůj byt a jde vstříc své vysněné budoucnosti uznávaného hudebníka. Paní správcová pochopí, že krádeží před lety zapříčinila motýlí efekt, jenž postupně zničil život šesti lidem. Terezie mohla dodnes žít se svým mužem Maxem, bohužel ale přežívá jen ve svých vzpomínkách a Max je již mrtvý. Vladimír a Gilda se stávají chladnokrevnými vrahy jen kvůli kousku drahého kovu, jenž je ve skutečnosti falešný. Božetěch Lehmann si těžce poraní hlavu při pádu ze schodů, když mu Gilda nabízí své služby za odkup prstenu. A nakonec i paní správcová doplatila na svou krádež a lakotu. Její manžel se po zjištění pravdy o prstenu upil ,,U Velkého kavárníka“ k smrti.

Vysvobození

Vztah Božetěcha a Uršuly je velmi komplikovaný. Lehmann v přítomnosti Uršuly začne pookřávat, lidé z domu si začínají mezi sebou povídat, že jeho změna v chování je opravdu zázrakem. Ovšem jen do chvíle, kdy narazí opět na fakt, se kterým se setkává celý život a který z něj postupně formoval netvora, jakým je dnes. Uršula si jej nevzala pro to, že by chápala jeho duši či že by jí byl on sám a jeho životní příběh v něčem sympatický. Vzala si jej pro to, že byla hladová a hledala zázemí. A pro to, a to je pro Božetěcha největší ránou, že jí ho bylo líto. Uršulina lítost není ovšem jen frází. Pocit frustrace je velmi čitelný a graduje Uršuliným útěkem z bytu i celého domu, do kterého se ovšem opět vrací kvůli zlé předtuše, kterou nabyla poté, co viděla kulhajícího muže, jehož srazilo auto. Vztah novomanželů začíná mít trhliny, hádají se, protože si nerozumí a ani si nechtějí rozumět. S nečekaným příchodem Kašpara Lehmanna (Vojtěch Blahuta), který je znovunalezeným bratrem hlavní postavy, se Lehmannova osobnost začne měnit. Kašpar je pro Božetěcha stín minulosti a připomínka veškeré bolesti, křivd a lítostí, které si z dětství nese dodnes. Bratr je ale ovšem jediný, kdo dokáže Božetěchovi říct, že jeho úspěchy a vlastně vše, co kdy získal, není důsledkem ničeho jiného než lítosti a soucitu lidí. „Protože byl slabším, stal se nakonec silnějším.“ Božetěch pochopí, že jeho život nikdy nestál na pevných základech, stejně jako kovová konstrukce pavlačového domu nikdy nestála na pevných a bezpečných schodech. Božetěchův pocit vlastní zbytečnosti a pokoření v přítomnosti jeho bratra sílí. Kašpar je mladý pohledný muž, který se již nemusí podřizovat z vůle rodičů svému bratrovi. Navíc Kašpar dokáže to, čeho Božetěch do této doby nebyl schopen, a to milovat se se ženou. O to víc je pro něj frustrující, že se jedná o Gildu a Uršulu, o ženy, ke kterým ho pojí milostné vzplanutí, které však nikdy nedospělo vrcholu. V okamžiku, kdy Božetěch podruhé spadne ze schodů a na nádvoří umírá, dovolává se pana Nikdo, ke kterému se odvolávají všechny postavy v průběhu hry. Kdo je tedy ten Nikdo? Je to tedy snad nemilosrdný Bůh, který si rozehrává svoji hru s jednotlivými osudy a pro každého má již nachystaného náhradníka? Nebo je to skrytá entita v lidech, která volá po svobodě a spravedlnosti, ale její malá vůle je vždy převálcována pohodlností a nechutí? Nebo je to osud, který nedokáže nikdo změnit a zvrátit, protože je již předurčen? Nebo je Nikdo konkrétní člověk? Je to Kašpar, který si nárokuje vše, o co v dětství a dospívání přišel, a to má za následek smrt hlavního tyrana a následné osvobození všech obyvatel, včetně jeho a Uršuly? Nebo je to Kavárník, který mlčky přihlíží umírajícímu Božetěchovi a nic neudělá a mladé dívky posílá do služby Gildě a Vladimírovi? Nebo jsou Nikdo oni všichni? Persona, jejíž existence je obestřena kolektivním nevědomím? Možná, že kdyby se lidé navzájem více a lépe poslouchali a nekradli a nevraždili, nemuseli by se Nikoho dovolávat. Ale co když jim v této době skutečně nic jiného nezbývá? Zajímá to někoho? Nebo Nikoho?

Proč?

Režisérka inscenace Aminata Keita v divadelním programu uvádí, že ji Horváthova hra oslovila svou expresivností, kontrastními tématy a nespočtem povrchních i hlubokých vrstev. Těchto prvků si v inscenaci jako divák všímám. Jsem očitým svědkem, kdy Lehmann padá ze schodů a kdy umírá v bolestech doufajíc, že mu někdo pomůže. Vnímám starosti postav každodenního života a zároveň dokážu pojmout i koncepci, že vše, co se přede mnou odehrává, je theatrum mundi a Nikdo je Bůh. Ale ráda bych vyzdvihla i konkrétní situace, u kterých nevím, zdali inscenační provedení bylo záměrné a nedokázala jsem jej rozklíčovat, či se jen zkrátka jedná o momentální nepřesnost v představení. Když se detektivové dvakrát objeví před dveřmi Gildina bytu, detektiv (Petr Bláha) zazvoní na zvonek a jeho kolega (Michal Bumbálek) mu řekne: ,,Pozor“ a detektiv na to vždy odpoví: ,,Já vím, dvakrát zazvonit!“ a větu doplní dalšími dvěma stisky bytového zvonku. Znamená to tedy, že detektiv zazvoní v obou případech dohromady třikrát, což narušuje režijně dramaturgický klíč, jelikož ostatní postavy, převážně mladé číšnice s naučenou poučkou, zvoní vždy dvakrát. Možná se však jedná pouze o vtip, že ,,pošťák vždycky zvoní dvakrát“ a záleží na divákovi, zda tento vtip odhalí či ne.

Dalším, podstatným problémem, byl styl herectví. V inscenaci se vyskytují situace, které jsou postavami vyhrocené a mají působit na diváka tak, že se postavy neposlouchají a navzájem si nerozumí. Tento záměr by fungoval, kdyby všichni herci ale hovořili stejným jevištním jazykem. Má-li se jednat o určitý a specifický druh stylizace, jenž je určující pro dané dílo nebo jeho roviny, je potřeba pro to zvolit čitelný klíč jednotlivých hereckých stylů. Mísení realistického a patetického stylu s nezáměrným podehráváním a místy i s lacinými improvizacemi neumožňuje orientaci ve vrstevnatém textu hry. S touto problematikou úzce souvisí i celková práce s hlasem. Je těžké určit, zda to bylo jevištním prostorem či nepříliš pečlivou artikulací, ale v některých místech byl problém postavám rozumět. Jelikož se jedná o hru, která má mnohovrstevnatou a složitou kompozici v podobě reálné, snové a vztahové roviny (jenž se neustále proplétají a navzájem se ovlivňují), měla by být divákovi nabídnuta možnost pochytit a vstřebat co nejvíce informací, které mu postavy skrze svá jednání předávají. A kvůli špatné akustice vznikala v některých okamžicích bariéra mezi hercem a divákem. Naopak při scéně s rozbitým džbánem a příchodem svatebčanů jsou velmi matoucí motivace a hlasitost jednajících postav na nádvoří. Přehnané expresivní a hlasité jednání herců, kteří na sebe nebyli napojení a tím pádem na sebe nemohli reagovat.

Problematickým prvkem, jenž byl pro mou osobní percepci těžko postřehnutelný, byl zelený nápis opřený o hospodu. Až při prohlížení fotografií na webových stránkách divadla jsem zjistila, že se jedná o nápis Lehmannovy zastavárny. A teprve v ten okamžik jsem konečně pochopila, proč má nápis zelenou barvu. Božetěcha zelená barva uklidňuje, ve svatební den dokonce nechá na zeleno přetřít všechna zábradlí i schody, ale dokud jsem nezjistila, že zelený nápis reprezentuje jeho samého, nedokázala jsem si souvislost mezi nápisem a barvou spojit.

Na závěr jsem si sama položila otázku, skrze která témata ke mně inscenace promlouvala a která mně osobně přišla důležitá. Horváth napsal hru v roce 1924, v období mezi světovými válkami, kdy se lidé museli vypořádat se složitou finanční situací a s krizí vlastní identity ve společnosti, která ztratila víru ve vyšší spravedlnost a nastavené hodnoty. Doba, ve které člověku nezbývala síla pomáhat ostatním, protože ho stálo velké úsilí zachránit sám sebe. Doba, ve které lidi dokázali překročit své morální hranice a udělat věci, se kterými se vnitřně nikdy neztotožnili, ale nic jiného jim v tom okamžiku nezbývalo. Každý z diváků si může po představení sáhnout do svědomí a přemýšlet nad činy, které za svůj život musel udělat, protože zkrátka nebyla jiná možnost. A také se mohl tehdy sám sebe několikrát zeptat, proč mu nikdo nepomohl? Byť jsem osobně nikdy neprožila válku, i tak jsem se dokázala ztotožnit s jednáním postav, s jejich problémy a liminalitou, ve které se nacházejí a bytostně se jich dotýká. Když člověk oslaví osmnácté narozeniny, uvědomí si, že s čerstvě nabitou dospělostí přichází i obrovská zodpovědnost a že se od té chvíle musí umět o sebe postarat. A že už za něj nikdo nebude řešit problémy. Nikdo za něj nebude zodpovídat. Nikdo za něj nezaplatí nájem… Nikdo za něj neprožije jeho život.

Národní divadlo Brno – Ödön von Horváth: Nikdo. Překlad Radovan Charvát, režie Aminata Keita, dramaturgie Milan Šotek, scéna Michal Spratek, kostýmy Linda Holubová, hudba Pavel Husa, světelný design Ondřej Růžička. Hrají Ivan Dejmal, Hana Tomáš Briešťanská, Roman Blumaier, Veronika Lapková, Vojtěch Blahuta, Martin Veselý, Monika Maláčová, Hana Drozdová, Michal Bumbálek, Petr Bláha, Roman Nevěčný, Vratislav Běčák, David Kaloč. Premiéra 2. září 2021. Psáno z reprízy 12. dubna 2022.

Text vznikl v rámci magisterského semináře Analýza inscenace na Katedře divadelních studií FF MU.