Burajův realismus a Bovaryové šeď

Dramatizace klasického Flaubertova románu Paní Bovaryová byla první inscenací HaDivadla v sezóně s podtitulem Společnost individualismu – Být (s) někým?. Příběh mladé ženy žijící nenaplněný život a hledající místo ve světě by sám o sobě do této charakteristiky zapadal, ovšem v Burajově adaptaci zůstává prostoru pro hledání věru málo.

Dramaturgická úprava přenáší příběh do současné konzumní společnosti. Z původní fabule zůstává jen kostra – milostný čtyřúhelník mezi Emou Bovaryovou, manželem Karlem a milenci Rudolfem a Leonem, končící fatální zkázou. Tato osa se inscenátorům zdála jako dostačující pro vydláždění cesty Emy Bovaryové k možnému nalezení životního štěstí. Ovšem Ema (Táňa Malíková) se hledání oddává toliko slovy. Hned druhý den po svatbě vyčítá manželovi (Jiří Valůšek), že nic není tak, jak si představovala, ačkoliv během jeho pracovní doby sotva vynese odpadky a zkusí jógu. Aby jí tedy pomohl z nečinné rutiny, popostrčí ji k hudbě. Motiv hry na kytaru/zpěvu jako nalezeného koníčku však poslouží pouze k tomu, aby ji sblížil s bohatým Rudolfem (Jan Lepšík). K němu se následně upíná. Další muž v jejím životě, Leon (Jiří Svoboda), zde má úlohu pouhého prostředníka mezi ní a světem, do nějž by snad chtěla patřit, světem bohémství a bezuzdné vášně. Bez jakékoli motivace působí Ema jako tráva, bez vlastní intence se nechávající větrem (muži) nést tam a zpět.

Již od prvního dne v roli novomanželky navštěvuje Emu v pravidelných intervalech pracovník nebankovní společnosti Petr (Zbyšek Humpolec), upozorňujíce ji na narůstající dluhy. Poznal už hodně takových Em a hodně jich ještě pozná, a tak správně tuší, že paní Bovaryová neví, co udělat s nastalou situací, a není si ani moc jistý, jestli mu vůbec rozumí. Ona rozumět ani vědět nechce. A ačkoliv se divák nedozví, na co si půjčuje (jediný viditelný větší výdaj – renovace bytu – se udál v režii manžela), obálka s modrým pruhem přichází Emě neustále.

První půle se odehrává v bytě Bovaryů vytvořeném přehnaně realisticky. Při neznalosti Burajových předchozích inscenací by se mohlo zdát, že se režisér tímto konceptem vysmívá všem realistickým pojetím (vždyť i v druhé půli se pro shození těchto tendencí objeví v titulkách věta „Tohle je realismus“). Leč pokud by tomu tak bylo, mnohem více by vyzněl onen rozpor mezi do jisté míry náznakovou scénou a tímto prohlášením. Scéna ve své stávající podobě pomáhá pouze dotvořit metaforu Emina uzavření do čtyř stěn. Půle končí na slavnosti, konající se v jejich bydlišti Yonville, kde má Ema mimo jiné koncert. Během ní se představí různé typy yonvillských obyvatel, včetně místního pohlavára (Miloslav Maršálek), kterému je během proslovu do úst vložena též „aktuální“ generalizovaná protimuslimská manifestace. Takto typizovaná vesnice (včetně piva a párků) má ve svém davovém záběru spíše filmový charakter a umístění důležitého detailu (Emy a Rudolfa) na ochoz ztěžuje jeho vnímání.

Většina druhé části inscenace se promítá prostřednictvím kamery, děj se odehrává mimo divadelní sál. Pro zobrazení pařížské „vykřičené“ čtvrti a divadla využívá inscenace foyer divadla. Tento princip s vynuceným kamerovým detailem spolu s jeho zdlouhavostí odosobňuje divákovu recepci, což podtrhuje znázornění avantgardního podniku ve stylu němého filmu s mezititulky. Tato forma vyžaduje značnou hereckou expresivitu, jež se opět nestává skutečností.

I v Paříži dostihne Emu finanční úřad, a ta se po chabém, a tedy neúspěšném, pokusu o odvrácení exekuce zabíjí. Tento čin provází country hudba se zvuky táboráku a romantickým záběrem kamery na obraz zapadajícího slunce, připomínající spíše konec příběhu, který mohl být u ohně vyprávěn. Vytváří se ostrý kontrast mezi činem, pro diváky nespatřitelným, a optimistickým vyzněním tohoto pohledu.

V inscenaci se objevují i hlubší symbolistní motivy, např. protiklad Panny Marie a satana jako instancí, k nimž by se Ema měla přiklonit, jen škoda, že zůstávají nedotažené a není jich houšť.

Nejvýraznější postavy tvoří pochopitelně manželský pár Bovaryových. Táňa Malíková je jako Ema příliš bezvýrazná, a tudíž nepřesvědčivá. Touhu po změně nelze vidět, slyšet lze pouze pasivní pronášení dutých replik bez jakékoliv doprovodné fyzické akce. Oproti obdobně zachycené Soni ve Strýčku Váňovi zde takové pojetí role emancipující se ženy neobstojí. Jiří Valůšek se v úloze Karla snaží o pravý opak, avšak někdy až nelogické jednání jeho postavy má stejně neutěšený výsledek. Aniž by zasáhl, dívá se, jak podnikatel Rudolf flirtuje s jeho ženou. Nicméně vedle Malíkové působí Valůškovo herectví v mnohém promyšleněji.

Místo přemrštěné scénické doslovnosti by větší divácké účasti na peripetiích hlavní hrdinky konvenovala zřetelnější snaha o psychologizaci postav a patrné motivy jejich jednání s odpovídajícími následky. I přes jistě velkou snahu nepřináší Paní Bovaryová současnému publiku nic, co by v něm zanechalo stopu katarze.

HaDivadlo – Gustav Flaubert, Ivan Buraj: Paní Bovaryová. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Jana Boháčková a Lenka Jabůrková, hudba Pavel V. Boiko, kamera Karel Hanák Fláva. Hrají Táňa Malíková, Jiří Valůšek, Cyril Drozda, Marie Ludvíková, Jan Lepšík, Simona Peková, Jiří Svoboda, Zbyšek Humpolec, Miloslav Maršálek, Miroslav „Ukul“ Kumhala a další. Premiéra 7. listopadu 2015. Psáno z reprízy 12. října 2016.