Řeka jako médium, které provází časem

Jeho specifický vzhled přináší neklid, roztřesená chůze naléhavost. Míří k plotu z dřevěných latí, který se táhne napříč celou scénou. Nejprve na něj jen hledí, zkoumá cosi neurčitého. Pak začne fotografovat. Nejen plot, ale i sám sebe – svůj obličej, ležící tělo, publikum. Opakující se ostré záblesky kontrastují s přítmím. Zesilují napětí a nejistotu okamžiku, probouzejí větší zvědavost – co všechno se odehraje u řeky… Elektronické tóny z mixážního pultu nabírají na síle.

Koprodukční inscenace Slovenského národného divadla Bratislava a Schauspielhaus Wien má realistický i poetický dvojjazyčný název Am Fluss / Pri rieke. Ještě před samotným představením tedy vyvstává otázka, jaká poetika pro něj bude příznačná a jak si slovensko-rakouský herecký tým poradí s vícejazyčností, včetně angličtiny a španělštiny. Renomovaná německá režisérka Christiane Pohle ji nakonec uchopila na pomezí činohry a performance. Široká škála výrazových prostředků neustále podněcuje hlubší úvahy nad mnohoznačnými metaforami.

Autor textu Mazlum Nergiz pracuje s proplétáním příběhů a událostí, které se odehrávají zhruba během padesáti let. Řeka zde vystupuje jako médium, které provází časem: od nacismu až po epidemii AIDS, kdy se každý stává obětí určité formy násilí. Téma represe se však netýká pouze queer komunity, ale i heterosexuálních žen a mužů, čímž získává ještě naléhavější rozměr.

Řeka je pouze imaginární. Představují ji popisy sedmi postav. Každá z nich na ni vzpomíná jinak, prožívá u ní odlišné pocity, nabízí jiné metafory jejích možných podob. Řeka je tichá, hluboká, přijímající. Mluví se u ní o lásce, bolesti, přátelství i sexualitě. Nejčastěji se u ní objevuje homosexuální dvojice – Dan (Kaspar Locher) a Christopher (Jakub Rybárik). U řeky se seznamují, intimně sbližují, milují. U řeky si také vzájemně svěřují své předchozí sexuální a vztahové zkušenosti.

Dan, právník a macho v oversize kožené bundě, detailně popisuje znásilnění starším mužem. Locher se snaží svůj monolog deklamovat bez emocí. Zdánlivě „jen“ vypráví, co se mu stalo – přesto si lze všimnout, jak se mu mírně podlamují kolena a občas i chvěje hlas. Christopher, matematik a vizuálně jemnější typ v džínách, tričku a s brýlemi na nose, vzpomíná na milostný vztah s mužem, který nakonec zahynul v koncentračním táboře. Jeho monolog zdůrazňuje především sílu a hloubku jejich lásky a osudovost jejich spojení. Rybárika při civilní deklamaci později zradí třesoucí se tělo, slzy v očích a zoufalý výkřik.

Zvlášť silný a dojemný obraz vytváří žena (Iris Becher), která se pokouší protlačit otvorem v plotě, zatímco střídavě hledí na imaginární řeku kdesi vpředu a zároveň do publika. Je divoká, její temperament by se dal přirovnat k revolučnímu. Křičí a její tvář střídá teatrální grimasy, buší do plotu rukama i nohama. Ve svém monologu se ostře vymezuje proti fašismu, patriarchátu a kapitalismu. Hlásá sexuální revoluci. Sexuální osvobození přirovnává k osvobození zemědělských pracovníků a žen. Orgasmus nedefinuje biologicky, ale filozoficky – jako zbavení se vlastního ega. Místo u řeky je pro ni místem, kde „hoří její myšlenky“, kde je svobodnější. Monolog lze vnímat i jako sondu do současnosti, v níž jsou feministické a progresivní myšlenky spíše populární než skutečně žité.

Důležitý je také prostor za plotem. Jakmile se otevře, začíná módní přehlídka queer komunity v extravagantních kostýmech z různých materiálů, barev, vzorů a střihů. Je vulgární, ale přitom stylová. Zvlášť výstředním módním doplňkem je například vycpaná hlava černého medvěda nebo dopravní trojúhelníky místo vycpávek na ramenou. Nejde však o klasickou přehlídku. Všichni jsou mimořádně uvolnění, válí se po zemi, jezdí na skateboardu a navzájem se dotýkají na intimních partiích. Jde o jakýsi obraz oslavy genderové svobody v oblékání i chování.

Rozverný obraz queer přehlídky poukazuje na lidskou rozmanitost a zároveň zdůrazňuje přítomnost queer komunity, která může inspirovat k překračování osobních hranic i k přijetí sebe sama. Jsme opravdu sami sebou, nebo jen zapadáme do jedné ze společenských škatulek? Inscenace inspiruje k tomu, abychom kritičtěji přehodnotili své životy i dobu, v níž žijeme.

Petronela (Ela) Brotková, studentka Katedry teorie a kritiky DAMU

Slovenské národné divadlo, Schauspielhaus Wien – Am Fluss/Pri rieke. Autor Mazlum Nergiz, překlad Martina Vannayová, režie Christiane Pohle, dramaturgie Mário Drgoňa, scéna a kostýmy Charlotte Pistorius, hudba Lens Kühleitner. Hrají Jakub Rybárik, Richard Stanke, Maximilian Thienen, Iris Becher, Sofía Díaz Ferrer, Kaspar Locher. Psáno z provedení v rámci DSB 25. května 2025.