Autorskou inscenaci Wandervogel režiséra Jana Mocka provází několik jazyků. Vzhledem k tomu, že se tato volná adaptace knihy Čertova zeď od Marka Cornwalla odehrává v Sudetech první poloviny minulého století, přirozeně se v ní využívají dvě řeči. Philipp Schenker jako rodilý Švýcar mluví německy bez problému. Jeho čeština sice má německý přízvuk (nehledě na to, že někdy špatně skloňuje koncovky), obecně ji ale zvládá s obdivuhodným přehledem. Česky se dorozumívají Matěj Šumbera a Václav Němec. V průběhu je však také slyšet slovenština z úst Tomáše Janypka a další odstín naší rodné mluvy – s ruským přízvukem herce Arseniyeho Mikhaylova. A nad všemi rozličnými hlasy ještě svítí anglické titulky. Proč si ale Mocek pro toto značně specifické téma, jež se silně pojí výhradně k česko-německým vztahům, zvolil tak mezinárodní tým?
Nabízí se odpověď, že tvůrčí skupina spolu vytvořila Wandervogela prostě proto, že se jí spolu dobře pracuje. Kolektiv kolem Mocka tvoří dle jeho internetových stránek celkem stálí členové. Minimálně Mikhaylov a Janypka s režisérem spolupracovali i na jiných projektech. Dále je možné, že se takové konkrétní složení sešlo prostě náhodou. Přišla zajímavá herecká příležitost, třeba byla pro mladé umělce poutavá výzva permanentní a zároveň nelascivní nahoty. Třeba někoho zaujala nám dnes již téměř neznámá kontroverzní postava Heinze Ruthy. Alternativních vysvětlení existuje spousta.
Vedle praktických důvodů se ovšem alespoň pro mě nabízí i ty idealistické, v současné době naivní. Barevnost jazyků v rámci jedné inscenace lze vztáhnout k samotnému tématu národnostních bojů. Tyto boje se mění ve války a ty se dějí v aktuálním světě pořád bohužel velmi hojně. Tvůrci však dokazují, že navzdory odlišným mateřštinám není problém bez jakýchkoliv obtíží tvořit, smát se, a vlastně se klidně i prát – ve finále ale prostě společně a v míru koexistovat. Nikdo nevnucuje nikomu svůj rodný jazyk jako jediný správný, všichni své řeči navzájem přijímají.
Je samozřejmě pravděpodobné, že tato pospolitost vychází z profesionálního prostředí divadla, kde se jednotliví účinkující prostě respektují. I když se z obecného hlediska tedy nejspíš jedná jen o souhry náhod, přijde mi to jako podnětný vedlejší účinek inscenace. Představa světa bez povyšujících se tendencí a potřeb mít nad ostatními převahu mi imponuje. Na existenci takového světa jsem totiž bohužel už téměř zapomněla.
Barbora Dynybylová, studentka Katedry teorie a kritiky DAMU v Praze
Alfréd ve dvoře – Wandervogel. Koncept, scénografie, režie Jan Mocek. Inspirováno dílem Marka Cornwalla. Vytvořeno ve spolupráci, hrají Tomáš Janypka, Philipp Schenker, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov, Václav Němec, hudba Matouš Hekela, zvuk, světlo Ondřej Růžička, produkce Táňa Švehlová, SixHouses z.s., dramaturgická spolupráce Sodja Lotker, pohybová spolupráce Jaro Viňarský. Premiéra 28. listopadu 2024. Psáno z reprízy na festivalu DBS 27. května 2025.
Identita každého z nás sestává z mnoha rozličných proměnných, díky nimž jsme ve své podobě naprosto jedineční. Je to nekonečné barvité spektrum. Dennodenně narážíme sami na sebe a své hranice, poznáváme nové části sebe sama, které naši identitu definují.
Visitors Program se konal pod hlavičkou organizace ASSITEJ, která již od roku 1965 propojuje tvůrce, pedagogy a promotéry věnující se divadlu pro děti a mládež po celém světě.
