Lačnost po zpovědi

Úvodní situace, poměrně přesně vystavěné a fungující v dynamice hlášek ze sitcomu, se začaly repetetivností i doslovováním pravd „za děním“ trošku vyprazdňovat. Když už to vypadalo, že děj dospěje do závěrečného konce s jistotou hráčů ledního hokeje, kteří vedou o pět gólů a časomíra ukazuje dvě a půl minuty do konce, došlo k proměně celé výstavby inscenace. Pravda, i to jsem tušila, protože anotace na i-divadlo neobsahovala slovo „spoiler“. Tak jsem čekala, že se tedy – jak správně odtuší David Vaculík – rozsvítí v hledišti, proběhne interakce, podle podílu trapnosti a úspěšnosti se dříve či později ukončí a půjdeme domů. Ovšem přesně v tomto bodě začal dějový zvrat a zdaleka nebylo tak jisté, jestli hráči ten pětigólový náskok udrží…

Přiznám se, že jsem trošku fanynka německojazyčných divadelních týmů, toho postbrechtovského pohrávání si s divákem, epického vyprávění a komunikace s divákem s přirozeností rozhovorů vedených u grilovačky s přáteli. Při vší snaze fandit Michalu Zetelovi a inscenačnímu týmu, toho handkeovského spílání publiku, k němuž se herci a herečky vztahovali, tam bylo skutečně pomálu. Lépe řečeno, spílat nelze narežírovaně, nebo ještě lépe, nelze u toho zůstat v energii herecké postavy. Je potřeba z ní vystoupit, a to se většině přítomných herců a hereček nepovedlo. Ale to nutně kritizovat nechci – pokusu si cením, jistě bude příště ještě více odvahy vystoupit a začít diskusi řídit „nedivadelně“. Protože jak se ukázalo na repríze v rámci Divadelního světa Brno, zdánlivě nevinná otázka může způsobit explozi emocí, o nichž se diváctvu v předcházejícím, bezpečně plynoucím ději ani nesnilo.

Vyjevilo se, jak nesnadné je vydržet divadelní tmu, a co hůře, jak se v této tmě vyrovnat s otázkou, která nám diváctvu byla od herectva položena. A sice: Jak jsme se dostali až sem? Podle mého soudu naprosto nevinná otázka, na kterou lze odpovědět velmi banálně („Přijel jsem na koloběžce“), anebo se ponořit do skutečně niterných úvah. Včera zazněly oba typy odpovědí, ale přiznám se, že mě až šokovala lačnost, s níž diváctvo lapalo příležitost sdělit něco osobního. Čekala jsem stydlivé reakce, případně pár přihlouplých fórků – a ve skutečnosti několik žen podalo výpovědi, u nichž se některé samy rozplakaly. Jako by ta tma rozléhající se sálem Městského divadla Brno nabídla bezpečný prostor pro náhled do vlastního nitra – a jako by některé ženy (nechci generalizovat, ale muži většinově neodpovídali) po dlouhé době získaly pocit, že mohou být vyslyšeny. Jako při terapii některé sdělovaly své myšlenky a celá situace vzdáleně připomínala repliky z inscenace Like Lovers Do (Paměti Medúzy). Nejednalo se ovšem o traumata sexuálního typu, která diváka atakují během této inscenace uváděné v Redutě, ale o zhmotnělé těžkosti v duších, které najednou mohly vyplout do tmy.

Bohužel příliš brzy se vyjevil důkaz, že ani zhasnutý sál není tak bezpečným prostorem, jak by se mohlo zdát. Jednu z křehkých výpovědí mladé ženy přerušila hlasitá slova dámy s vícerem životních zkušeností, která si nevybíravě dobírala ženinu otevřenost. Dáma pak, ještě po konfliktu s divačkou sedící před ní – tuším, přece jen byla tma – s ostentativní hlasitostí opustila sál. Když tato slova píšu, už opakovaně si dnešního večera přeju, aby se nakonec ukázalo, že i toto bylo narežírované. Že toto bylo to „pravé“ spílání publiku. A já se uculím vlastní hlouposti a nedůvtipnosti, čímž smyji tu obrovskou pachuť ze zloby ženy, které – pokud to vše nebyla hra – muselo být v životě asi hodně ublíženo, když svůj empatii postrádající pokřik musela opravdu nechat zaznít nahlas.

Když už to vypadalo, že situace nemůže být nesnesitelnější, protože byla trapná, vyhroceně zlá a zbytečná (byť z řad herců a hereček zaznívaly prosby o zachování slušnosti, možná v tu chvíli až příliš umírněné), zazněl do ticha hlas ukrajinské ženy, která se zřetelně pohnutým hlasem sdělovala, že ona sem nechtěla, ale musela. A to už nám bylo úzko asi všem (tedy kromě paní, která ostentativně opustila sál). Herectvo závěrečnou scénu dokončilo podle scénáře, zazněly repliky, které zaznít měly (frontálně pronesená hesla a krátké věty uzavírající vnitřní modlitby). A po závěrečném potlesku se mi nějak chtělo pryč ze sálu. Rychle.

Posledním epilogem byla situace z tramvaje, v níž naproti mně na sedačce seděl – shodou okolností – pár, který dané představení viděl. Jejich diskuse tematizovala především míru experimentálnosti nebo konzervativnosti uherskohradišťského souboru… Po pár zastávkách a pár chvílích ticha muž řekl vedle něj sedící ženě: „Hele, tam normálně visí nějaké děcko.“ A díval se směrem za mě. A paní na to odvětila: „Hmm…“ Tím, že jsem dané dítě neviděla, okamžitě se mi rozbušilo srdce a musela jsem sama sobě říct, že přece nejsem v žádné charmsovské povídce, v žádném Juráčkově filmu, že tady snad skutečně nevisí děti na tyčích, že se snad jen nějaké dítě houpe, pravda, v noční hodinu, na tyči. Jak se mi ale spojila ta lačnost po výpovědi z představení a laxnost v hlase této paní, potřebovala jsem si formulovat drobnou, malou, křehkou výzvu, kterou zakončím tento text: „Nebuďme k sobě prosím neteční a naslouchejme si.“