Orwell byl rebel. Během druhé světové války napsal politickou satiru Zvířecí farma, v níž se kriticky vymezil vůči Leninově bolševické ideologii a Stalinovu režimu. Orwell rozebírá vzestup moci, která snadno může začít směřovat k totalitě. Prostřednictvím zvířecí hierarchie zároveň provokativně otevřel téma (ne)rovnosti: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“ Jak napovídá samotný název díla, hlavními postavami této alegorie jsou různá zvířata – prasata, koně, krávy, ovce, psi, kočky, osel, havran a také vrabci. A přestože se od sebe navzájem odlišují silou, chytrostí či temperamentem, v rámci příběhu tvoří celek – jako dílky skládačky. Jejich síla i působivost spočívá právě v tom, že se dokážou semknout a společně vytrvat v procesu tzv. animalismu – zvířecí revoluce.
Adaptace Farmy zvířat od Evy Kolomazníkové v režii Petra Smyczka nechce cílovému publiku (13+) předat jen závažná politická témata, ale věnuje se také problému šikany a jejích důsledků. Děj inscenace se odehrává na střední zemědělské škole na britském venkově, což výmluvně oznamuje jedna z nadrozměrných plechových cedulí visící nad jevištěm – s anglickým názvem školy. Šest studentů, včetně jedné dívky, se rozhodne spiknout proti nudnému učiteli a oživit si výuku po svém: sehrát divadlo s pomocí starých zvířecích loutek. S tímto nápadem přichází student Nathaniel Berkshire, jehož kromě revolučních ideálů motivuje i osobní ambice stát se profesionálním režisérem. Studentka Clover Murrayová jeho nadšení sdílí: nepřímo na sebe bere roli dramaturgyně, když ostatním vysvětluje, že inscenování daného titulu je důležité, protože obsahuje nadčasové myšlenky promlouvající nejen k dnešní, ale i k budoucí generaci.
Vzhledem k tomu, že inscenace tematizuje také osobní zkušenosti studentů se šikanou, stává se pro ně touha inscenovat Farmu zvířat ještě naléhavější a osobnější. A to až do té míry, že mezi nimi znovu začnou vyvstávat konflikty – ať už kvůli původu (diskriminace skotského spolužáka Johna Argylla), zájmům (výsměch režisérským ambicím Nathaniela Berkshira) či genderu (soupeření o přízeň jediné dívky ve třídě – Clover Murrayové). Vzájemné střety mezi studenty odrážejí přetrvávající realitu hierarchického prostředí škol. Rovnocenný a konstruktivní dialog zůstává vzácností – dodnes ostatně nevíme, jak jej správně vést. Smyczkova inscenace to ukazuje například na scéně vzpoury studentů proti učiteli: namísto přímé komunikace se studenti raději zamknou ve třídě a bezcílně protestují, aniž by se pokusili pedagogovi otevřeně říci, co je vlastně trápí. Inscenace nabízí obraz současnosti, v níž se často uchylujeme k absurdnímu řešení situací.
Jedním ze specifik inscenace jsou hudební vsuvky ve stylu country, které podporují atmosféru venkova a zároveň dynamizují a odlehčují místy tíživé momenty. Uplatňuje se tu hudba reprodukovaná i tzv. živá – zpěv za doprovodu kytary, houslí, flétny či bicích nástrojů. Inscenaci lze vnímat tak trochu i jako koncert, který tlumočí Orwellovy myšlenky nenuceně a s nadhledem.
Zásadní a sebevědomý vpád do jevištního dění představuje nespoutaný pěvecko-taneční výkon Hany Šimkové, která dokáže na jevišti projevit mimořádnou spontánnost. Nedrží se pevných estetických forem, ve svém projevu se snaží být autentická. Leží, bláznivě poskakuje, křičí, nebo jen pobaveně pokyvuje hlavou do rytmu písně – a právě to na ní dokáže diváka obzvláště zaujmout. Šimková vyvolává silný dojem i v činoherních pasážích. Mimořádnou působivost má jedna ze závěrečných scén, kdy přichází na scénu s obrovským, nadrozměrným zrcadlem, které postaví před dva své spolužáky (Václav Vítek a Gabriel Kulíšek), aby je zapáleně obvinila z „prasácké“ povahy. Síla jejího naléhavého obvinění zanechává ve vzduchu citelně nepříjemné napětí.
Problematickým momentem inscenace je často se opakující prvoplánovost postav či některých situací. Například Ducha Prasete Majora ztvárňuje Jiří Skovajsa ve fádní šedo-červené čepici s prasečíma ušima a v dlouhém ošuntělém plášti. Proslov ke zvířatům, jehož obsah později podnítí revoluci, Skovajsa interpretuje spíše civilně než buřičsky; deklamuje v zadní části scény, přičemž divák může pozorovat jen jeho snadno přehlédnutelný stín. Ostatní herci jsou během jeho projevu přítomní v přední části scény a reagují na jeho slova podnapilými pokřiky a gesty – režisér tak chtěl zjevně zdůraznit sílu revoluční masy. A přestože bylo jeho záměrem postavu Prasete Majora zobrazit jako ducha, je ve výsledku škoda, že se této klíčové postavě děje nedostalo více „viditelného“ prostoru nebo alespoň kreativnějšího kostýmního řešení. Poměrně jednoduché je také scénické provedení Sedmi přikázání zvířat, jejichž výpovědní hodnotu herci a herečka pouze schematicky nakreslili, respektive doslova napsali křídou na tabuli. Pro režiséra však bylo v tomto případě zřejmě důležitější soustředit se na fakta než na metafory.
Zvolené prostředí střední školy obohacuje Zvířecí farmu o současný rozměr, a díky tomu se její témata stávají přístupnějšími. V kontextu současného divadla pro děti a mládež má tato inscenace potenciál přispět k diskusi o diskriminaci a zároveň nabídnout prostor k úvahám nad možnými řešeními. V závěru se totiž studenti a studentky v sebeobraně vzbouří i proti samotnému režisérovi divadelní hry Nathanielovi Berkshireovi, protože děj nabral extrémní spád, přerostl rámec fikce a začal zasahovat do reality postav. Síla jejich vzdoru má potenciál inspirovat – a to nejen mladou generaci.
Divadlo Radost – Farma zvířat. Autorstvo: George Orwell, Eva Kolomazníková. Režie: Petr Smyczek. Dramaturgie: Eva Kolomazníková. Scénografie: Veronika Watzková. Inspirace a rekvizity: Kateřina Kloudová. Hudební aranžmá: Luka Cojhter. Hudební spolupráce: kapela Gruagach. Obsazení: Václav Vítek, Pavel Jan Riedl, Gabriel Kulíšek, Hana Šimková, Štěpán Przezwiecki, Jiří Skovajsa, David Janík, Luka Cojhter. Světla a zvuk: Radovan Okurek, Petr Hoferica, Daniel Vejmělka, Marek Šatara. Premiéra: 15. května 2025 v Divadle Radost. Psáno z festivalu DSB dne 22. května 2025.
Petronela (Ela) Brotková,
studentka programu Teorie a kritika divadelní tvorby, DAMU v Praze
Když jsem šla do Husy na provázku na podle anotace šedesáti minutovou Odyseu, kterou na brněnském jevišti předvedlo slovenské Divadlo LUDUS pod režijním vedením Dávida Pašky a dramaturgií Martina Kubrana, čekala jsem, že to celkem rychle uteče.
Poslední festivalový den zakončilo představení autorské inscenace Za rohem svět Jiřího Adámka Austerlitze, uvedené v letošním roce v pražském Studiu Hrdinů.
