Všechno je pro každého jednou poprvé…

Inscenace se nese v duchu muzikálu ze střední. Zmíněná úvodní píseň je výstřelem do tmy, salvou do hlediště, kde se každý návštěvník s největší pravděpodobností cítí do jisté míry trapně a může se začít obávat toho, co se bude odehrávat. Dost možná se diváctvo skládá jen z rodičů, pro které je nanejvýš nekomfortní intimní témata před svými dětmi vůbec otevírat. Nebo z učitelů, kteří bez řádného zaškolení dostali povinnost své žáky v bujarém věku v oblasti sexuálního života poučit. Anebo především z teenegerů, pro které je v této fázi dospívání sex to nejčastější, co jim přijde na mysl. Ale mluvení o něm může vyvolat posměch, pobouření, strach, vyčlenění ze skupiny nebo tlak – zkrátka nepochopení, a proto je lepší se bránit tím, že jakýkoliv výraz ze sexuálního slovníku dospívající převedou do komické roviny. Písnička s velmi uvolněnou atmosférou odbourává tyto psychické mantinely a umožňuje návštěvníkům dále už jen zabředávat do různých scének a situací řešících onen tabuizovaný první sex, jelikož po vyřčení veškerých slov, která se mohou zdát vulgární, ačkoliv jimi nejsou, již začínají věc vnímat tak, jak by se mělo – jako normální.

Dějiště Poprvé, které diváci sledují po celou dobu představení, je… pokojíček? Pokojíček dítěte, které se mění v dospělého? Scénu utváří jednoduché rekvizity, které jsou potaženy barevným plyšem.

V přední části jeviště stojí dlouhý stůl a na něm jsou od samého začátku naaranžované figurky. Nachází se v různých polohách – dvojice v objetí, dvojice držící se za ruce, dvojice stojící k sobě zády, osamělá figurka sedící na okraji dřevěné desky stolu… Postupným rozehráváním situací divák zjišťuje, že každý pár figurek nebo samostatná figurka zastupuje jednu z dějových linek celkového příběhu. Tvůrci se rozhodli dané téma zpřítomnit a učinit dostupným prostřednictvím loutek – herci v případě rozhovorů minimálně jednají vlastním tělem a namísto toho pohybují s figurkami a instalují je do pozic odpovídajícím jejich konverzaci a pocitovému rozpoložení. Co je stěžejní – text v tomto případě nezaznívá z úst herců, ale repliky „milenců“ jsou divákům promítány. Možná to nejsou slova, která mají v intimních dialozích tu největší váhu. Textem divák mohl rozumět všemožné scénáře, které se nám před prvním stykem honí hlavou, my si je představujeme a modlíme se, aby se takto nestaly. Všechny vystupující postavy čekal první sex. Poprvé s někým. Poprvé sám se sebou. Poprvé s někým, pro koho je to poprvé. Poprvé v nové poloze. Poprvé se stejným pohlavím. Poprvé, co postavě došlo, že ještě nechce první sex. Poprvé, co postavě došlo, že nikdy nechce žádný sex. Poprvé, co postavě došlo, že chce jiný typ sexu, který pro ni bude opět poprvé. Tolik „poprvé“ naplněných očekáváním a zklamáním. Představy, nadšení, nejistota, nervozita, trapasy – to vše provázelo a provází všechna poprvé.

Jednotlivé postavy neodkrývaly pouze své postoje k prvnímu sexu, ale i barvy. Divák při příchodu do divadelního sálu vešel do žlutě nasvíceného prostoru, kde neexistovalo žádné barevné spektrum, pouze stíny. Až s osvětlením jeviště se najednou projevilo, že každá figurka, každý herec i každý kus scénografie má nějakou svoji barvu, čímž zastupuje svůj gender, přičemž ale divák netuší, jaký konkrétní to je. Vidí jen postavy odlišené barevně. Při performativních aktech s loutkami spolu vzájemně interagují jak muž se ženou, tak žena se ženou i muž s mužem, ale umělé figurky zůstávají univerzální.

Inscenace prezentuje spoustu otázek. Vzhledem k tomu, jakou věkovou skupinu se primárně snaží oslovit, však bylo nejdůležitější na ně i odpovědět. Časté dotazy teenagerů týkající se všemožných detailů ohledně prvního sexu herci zahrnuli přímo do inscenace a zodpověděli je jasně a srozumitelně. Mladý divák tudíž nebyl vystaven traumatizujícímu momentu, kdy by se sám musel odhodlat se na danou nejasnost zeptat, k čemuž by pravděpodobně ve většině případů ani nedošlo. Takový způsob předání citlivých informací na divadle osobně považuji za profesionální. Také užitím formy modelových příkladů (třeba znázorněním intimních doteků na ovoci, imitací průběhu sexuálního styku skrze akrojógu, nebo i proskakováním obručí) nabízí inscenace potřebný nadhled.

Cílem produkcí tohoto charakteru je ubezpečení, že v oblasti intimních témat žádný pocit nemusí být špatně. A možná, že i více než o prvním sexu pojednává inscenace Poprvé o problémech v komunikaci, na kterých veškerá zarytá traumata v člověku stojí. Nebojme se sdílet. Pojďme si o všech věcech povídat. A taky poslouchejme. Není to o mateřské potřebě držet děti dál od intimního života, ani o co nejstručnějším předání látky žákům z pedagogického závazku. Neznalost i neempatický přístup, byť v oblasti ne zcela příjemných témat, může v osobách, co teprve poznávají svět, vzbudit nedůvěru přetrvávající po zbytek života.

Divadlo Polárka – Poprvé. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Karolina Salamonová, scéna Alžběta Kranich Uhlíková, hudba Matěj Štrunc. Hrají Anna Hřebíčková, Táňa Hlostová, Denisa Cupáková, Matěj Záhořík, Alfred Texel Schmidtke, Vít Melecha, Jaroslav Tomáš, Kamil Bačovský, Petr Theodor Pidrman j.h., Nikola Moravčíková j.h., Michal Sikora j.h. Psáno z provedení v rámci DSB dne 23. května 2025.