V hlavní roli jazyk

Hra na příkladu izraelsko-palestinského konfliktu a jeho dlouhověkého trvání a dynamického, proměnlivého vývoje až téměř modelově prezentuje témata spjatá s identitou člověka a jeho hledáním místa na světě. To se počíná primárně v rodinném kruhu. Může se ovšem stát – jako v případě postavy Davida (David Viktora) – že genetický materiál pochází od jiných rodičů, než které člověk po celý život považoval za vlastní. Davidovo hrdé dovolání se židovských kořenů ve scéně sederové večeře zanikne v prázdnotě prozření, když mu jeho otec ve scéně v druhé polovině inscenace prozradí, že je ve skutečnosti dítětem palestinského původu, které ovšem zachránili před jistou smrtí. Ztráta identity a nalezení její skutečné podoby v etniku, proti němuž celý život ostře vystupoval, u něj nakonec vede až k náhlé smrti. Čí srdce dotlouklo a je etické použít jeho orgány k dárcovství?

Davidovou neschopností přijmout jeho novou identitu celá hra končí, v jejím počátku je exponován vztah mezi mladou ženou Wahidou, původem Arabkou s muslimskou vírou žijící ve Spojených státech, a Eitanem, synem Davida, berlínským Židem. K jejich setkání dochází v New Yorku, během Wahidina doktorského studia, v rámci kterého cestuje po světě a sbírá důkazy, že konverze jednoho marockého diplomata v 16. století byla předstíraná. Eitan je naopak studentem vědeckého oboru genetiky, jeho pohled na otázku genetického přenosu a dědičné zátěže je tak značně pragmatický. Ve své racionalitě odmítá koncept dědičné viny přenášené z generace na generaci, neboť podle jeho teorií je člověk k pocitu viny vychováván, sociálně formován, nic z toho si ovšem nenese ve svých genetických dispozicích.

Aktuálních témat hra přináší nepřeberné množství: už zmíněnou multikulturalitu nejen evropského prostoru, izraelsko-palestinský konflikt, otázky identity, hledání kořenů, migraci, uprchlictví, dědičnou vinu, náboženský fanatismus, antisemitismus, kontrast vědy a víry… V něčem tak hra připomíná Ickeho adaptaci Schnitzlerovy hry Profesor Bernhardi s názvem Doktorka, uvedenou v roce 2021 v Národním divadle v Brně. Podobně jako v případě Doktorky také u Ptáčků vyvstává neodbytná otázka, jak moc je svět, o němž autoři píší, srozumitelný českému diváctvu. Obtížnosti porozumět některým tématům, která přesahují rámec univerzálního příběhu o lásce a rodinných vztazích, výrazně nepomáhá plochá a doslovně popisná režie Aminaty Keity. Staticky koncipované situace, jejichž domnělá dramatičnost je uměle navozována ne příliš přesvědčivou dramatickou hudbou, působí ilustračně, přinášejí přibližnost interpretační a následně také hereckou (výrazně například u plakátového Eitana Víta Rolečka).

Je nepochybně obtížné adaptovat v našem divadelním prostředí text traktující pro české diváctvo možná v něčem kulturně vzdálená témata. Kulturní přenos počíná již v rovině překladové, následně režijně-interpretační. Mouawandův text zůstává v ostravském provedení jakoby zakuklený sám do sebe – je v pořádku, že sledujeme fikční příběh, avšak slyšené syknutí v publiku při replice „Dneska bych nechtěl být Palestinec. Je to lid, ve kterém je lidství sotva tolik, co zvířeckosti.“ během brněnského provedení naznačuje, že je obtížné se dívat na umělecký artefakt bez touhy k aktivnímu vztažení se k současnosti. Onu narativní semknutost ještě zesiluje počeštění všech replik, které zdůrazňují kulturní a etnickou diverzitu fikčního světa autorovy hry. Značně nepochopitelně si postavy vyjadřují vzájemná komunikační nedorozumění („Pardon, já neumím hebrejsky“) nebo si chválí výslovnost („Mluvíte tak pěkně německy“), přestože všichni mluví českým jazykem. Jistě, mohli bychom se bavit o divácké představivosti, kdyby toto domestikování neznamenalo setření naprosto zásadní tematické roviny celé hry: střetávání etnických skupin a ohledávání vlastních identit. A sledovat „jen“ příběh komplikovaných rodinných vztahů je pro tak aktuální hru přece jen trochu málo.

Pokračování v rozvaze nad kulturními překlady a míře porozumění mezi kulturami s odlišnými kulturními konotáty nabídla inscenace Odliv Lukáše Brutovského ze Slovenského národného divadla. Ve srovnání s velkými koprodukčními projekty, které mají na festivalu Divadelní svět Brno své každoroční zastoupení (letos byl jedním z hlavních taháků projekt Quanta litevského Národního divadla s pěti zahraničními partnery), vypadá Odliv na první pohled jako velmi srozumitelná a čitelná inscenace. Když jsme po jejím skončení vyšli se skupinkou naší česko-slovenské redakce Theatrocénu na chodbu, uvědomila jsem si po zaznění otázky naší slovenské studentky: „A bolo vám jasné, na čo všetko tam odkazovali?“, že to s tím porozuměním nebude tak jednoduché. A to i přesto, že česko-slovenské (s pomlčkou či bez, podle libosti) dějiny byly dějinami společnými a k odloučení obou kulturně spřízněných zemí došlo teprve před třemi desítkami let.

Odliv nenabízí jen kulturně-historické sondy, u nichž můžeme rozmýšlet, nakolik se postupně obě dříve bratrsky spřátelené země kulturně odcizují, ale především pojmenovává obecné a nadnárodní tendence, které můžeme sledovat v politickém vývoji většiny zemí bývalého východního bloku. Na několika místech inscenace se opakuje její ústřední téma – brain drain – tedy odliv mozků, inteligence, která směřuje za lepšími životními a ekonomickými podmínkami na západ. Je jistou Ariadninou nití, na kterou se však namotávají další tematická vlákna. Myšlenkový příliv zřetelně vyplavuje otázky dotýkající se nacionalismu, xenofobie nebo definování vlastní identity. Migrace jako přirozený pohyb byl lidstvu vlastní už odnepaměti, jak naznačuji i výše a jak zaznívá v různých příkladech také v inscenaci Odliv. Pokud se v dnešní době bráníme přílivu migrantů z jiných zemí, měli bychom mít na paměti, že mnoho osobností slovenských (a stejně tak českých) získalo své zkušenosti tzv. v zahraničí. Za hranicemi země, země, do které jsme měli stejně jako Strakonický dudák tendenci se vracet a s Tylovou větou v myslích tento domov hledat. Dnešní mladí se už ale nevracejí. Nemají důvod. Nevěří v budoucnost Slovenska pod jejím politickým vedením a především se nemohou identifikovat s pro východním směřováním zahraniční politiky státu. Ta jako by se vztahovala až ke Kollárově panslavistické ideji slovanské vzájemnosti zpodobněné v lyricko-epické básnické skladbě Slávy dcera.

Právě žánr lyricko-epické skladby připomíná také výstavba inscenace Odliv: lyrické pasáže zastupují především choreografická vystoupení možných budoucích emigrantů čekajících v letištní hale, kteří svými celotělovými úbory a brýlemi na potápění připomínají akvabely. V epicky laděných monologických promluvách Jana Oľhová, Emília Vášáryová nebo Emil Horváth společensko-kriticky diagnostikují stav své domoviny. Baladicky koncipovaná pasáž Matka zprostředkovaná slovy Emílie Vášáryové v polyfonních a vícejazyčných replikách (zazní slovenština, angličtina, němčina a tuším i maďarština) naprosto přesně pojmenovává názorovou roztříštěnost obyvatel slovenského národa, kteří svou národní hrdost pociťují díky historickým i současným osobnostem, jejichž hodnoty a postoje jsou značně odlišné. A tak v této písni o návratech a hrdosti zaznívají jména jako Štefánik, Tiso, Dubček, Pribina, Svätopluk, Rastislav, Jánošík, Rusko, různě se mísí, díky demokracii a svobodě slova mohou být všechna vyslovena – jenže „všichni slyší všechno, ale nikdo nic neposlouchá“. Získali jsme právo na svobodné vyjádření, ale ztratili jsme schopnost si vzájemně naslouchat. Informační kanály jsou přesycené, s každým faktem může být nakládáno tak, jak daná strana potřebuje, a může ji zcela manipulativně otočit ke svým mocenským účelům.

Celá inscenace končí pesimisticky: slovenský národ odevzdal všechno své kulturní bohatství Cyrilovi a Metodějovi na Děvíně a „a s prázdnymi rukami zostúpil z Devína na sútoku vôd si ľahol si do trávy otriasol sa ako čerstvo oholená ovca a z plných pľúc vydýchol“. Osobně věřím, že nevydechl naposledy: že jen spí a odpočívá. I když nad ním možná – jak zazní ve scéně s názvem Panel – Fedor Gál zlomil hůl a přestal věřit, že existuje šance na změnu. Jen se ten spící národ, kterého nechtěl bůh Perun rušit, musí ze svého spánku „obudit“. Slovenský národ už není třeba obrozovat, jako tomu učinil v 19. století Ľudovít Štúr, ale probudit jej z jeho apatičnosti, letargie, netečnosti. K tomu je nezbytné zůstat ve spojení s liberální částí evropského myšlenkového proudu, udržet spojnici, kotvu, kterou by si bylo možné připoutat i tu část slovenského národa, která se rozhodla odplout do ciziny. Věřím, že se tato část obyvatel bude mít zase jednou důvod vrátit a předávat dál kritické myšlení a národní hrdost, která je ale zároveň součástí také hrdosti evropské.

Dovolím si v rámci této své pocitové stopy, která se zaměřila na dvě inscenace tematizující aktuální politická témata – izraelsko-palestinský konflikt a určitý typ emigrace, odchodu z politicky nestabilní země –, jednu malou jazykovou glosu týkající se našeho festivalového zpravodaje Theatrocén. Z vedení festivalu vzešel ještě během přípravných fází pokyn, že texty ve zpravodaji mají vycházet pouze v češtině, přestože část redakce sestává ze slovenských studentek a studentů. Uvedeným důvodem byla především srozumitelnost – mladší generace už prý slovensky tolik nerozumí anebo jsou pro ni slovensky psané texty obtížně srozumitelné. Umím přijmout fakt, že to tak zřejmě je a že opravdu dochází k překladu slovenských textů i v renomovaných novinových periodicích. O něco méně je už pro mě pochopitelné, že k tomuto rozhodnutí dojde u mezinárodního festivalu, jehož podstatou je setkávání kultur a jejž definuje jazyková rozmanitost zúčastněných souborů a mezinárodních hostí.

Rozumím také tomu, že jednacím jazykem těchto setkávání je angličtina. Ta umožní základní jazykové porozumění opravdu napříč jednotlivými státy. A v druhém plánu je tak cestou k porozumění rozmanitosti kultur. Na druhou stranu… pokud zrovna my, jakožto Česká republika, dříve součást Československa, ztratíme schopnost rozumět slovenštině, ztratíme schopnost rozumět naší společné historii. Jen těžko si lze představit, že se budou originální umělecká díla (filmy, knihy, záznamy divadelních inscenací, písňové texty a další) z naší společné historie překládat do češtiny, jako se to děje například u vybrané současné prozaické tvorby. Jistě, můžeme si všechno nechat „prohnat“ překladačem, ten ale nikdy nepřenese jednotlivé nuance – jinými slovy, překlad se stane univerzálním, ale ponese s sebou jistě ztráty.

Nelobuji tady nyní za staromilské lpění na tradicích a hodnotách, národně kulturně historických památkách nebo za Štúrův odkaz. Přimlouvám se za zachování jazykové rozmanitosti. Naší uměleckou, redaktorskou nebo obecně tvůrčí odpovědností je podporovat jazykovou různorodost. Neznamená to podporu nacionalistického smýšlení (jazyk rovná se národ), znamená to podporu srozumitelnosti napříč kulturami. Staré dobré okřídlené zvolání „kolik řečí umíš, tolikrát si člověkem“ zůstává pořád v platnosti. Ve volné parafrázi průběžného tématu letošního ročníku: kolik řečí umíš, tolikrát existuješ v kvantové realitě.

Neztraťme prosím polyfonní podstatu multikulturního světa. Na festivalu jsem slyšela zaznívat kromě češtiny a slovenštiny také angličtinu, němčinu, španělštinu, ukrajinštinu, ruštinu, polštinu… a v textech publikovaných v našem zpravodaji se objevila nakonec i němčina, i angličtina, i arabština… a v rozhovoru se slovenským dramaturgem nakonec i ta slovenština. Jako výjimka. Učiňme z výjimky zase pravidlo. Součást nás samotných. Abychom se před sebou vzájemně nemuseli stydět, když se budeme doptávat na kulturní konotáty z naší společné historie, z historie, kdy se název obou republik psal dohromady, později s pomlčkou a nyní s mezerou. Pojďme zaplnit tu mezeru znovu obsahem – a neztrácejme o sobě povědomí.

Národní divadlo moravskoslezské – Wajdi Mouawad: Ptáčci. Historická poradkyně autora Natalie Zemon Davis, překlad Michal Zahálka, jazyková spolupráce na překladu Lenka Bukovská, Jana B. Hniličková, Jitka Jeníková, režie Aminata Keita, dramaturgie Norbert Závodský, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Rybáková, hudba Martin Hůla. Premiéra 1. února 2025, Divadlo Antonína Dvořáka. Psáno z reprízy 22. května 2025 uvedené v rámci DSB.

Slovenské národné divadlo – Odliv. Režie Lukáš Brutovský, dramaturgie Miro Pacho, scéna Juraj Poliak, kostýmy Katarína Holková, hudba Lukáš Brutovský, pohybová spolupráca Martin Talaga, videoart Matouš Ondra. Hrají Anna Javorková, Emília Vášáryová, Barbora Andrešíková, Emil Horváth, František Kovár, Jana Oľhová, Gregor Hološka, Katarína Novotková, Viktória Svoradová, Adrián Hudák, Richard Hainc, Samuel Ducán. Psáno z reprízy 23. května 2025 uvedené v rámci DSB.