Uvnitř a zároveň venku

Režisér Łukasz Twarkowski ve své tvorbě standardně prolíná filmové a divadelní principy, čímž vytváří novou hybridní realitu, spoléhající nejen na živou hereckou aktivitu či live-cinema, ale i na něco nad oběma rovinami. Tento nový, divácky imerzivní vesmír následně testuje všechny recipientovy smysly, vystavuje ho hlučné hudbě a smyslnosti natolik, že proměňuje nehmotnou zkušenost ve fyzickou. V případě Quanty zvuky statických výbojů rámcují děj alternativních realit hotelového světa a jeho obyvatel. Jako bychom se dívali do nitra elektrického zařízení či diody. Vzniká tak nová, od skutečného světa odtržená divadelní „mezigalaxie“, která vysvětluje lidské emoce prostřednictvím superpozice a její laskavé metafory. Kvantová fyzika posloužila Twarkowskému jako inspirační sonda, metafora pro lidskou zkušenost. Vypráví o rozštěpenosti lidské identity a její kauzalitě, přičemž ale všechno probíhá v absolutním souladu s principy a základy kvantového řádu vesmíru. Všechno je jenom variantou, možnou alternativou zdánlivě známého příběhu. Postavy se stávají součástí svého osobního, malicherně lidského, ale také dění celého vesmíru. Oba tyto existenční procesy jsou vůči sobě pečlivě vystavěné tak, že ve finále jeden problém nepřevyšuje druhý. Záležitost jedné nešťastné lásky dvou zbloudilých lidí má ve své podstatě stejnou emoční hodnotu jako vlnovo-částicový dualismus. Prakticky je kvantová fyzika víc filozofií než přírodní vědou a Quanta přináší víc otázek, než poskytují odpovědí.

Alpský hotel funguje jako časová smyčka, černá díra zaseknutá v roce 1938, z které neexistuje jedno východisko. Twarkowski, jakoby se inspirující Kubrickovým šílenstvím ze snímku Osvícení, přináší podobně zacyklenou a metafyzickou atmosféru prostoru, jenž nikdy nebyl a ani nebude něčím domovem, kde nikdo nezůstává déle, než musí. Hotelový prostor tak automaticky problematizuje základní principy kvantové fyziky. Pokoje fungují jako energetické úrovně, místa, která mohou být obsazená nebo prázdná. Hosté přicházejí a odcházejí, stejně jako částice ve vesmíru. Tyto výměny fungují jako přechody mezi stavy, kvantové skoky neboli interakce s vnějším světem. Hotel je konstantně měnící se a nepředvídatelný prostor, tak jako lidské životy, tak jako kvantová fyzika. Nevíme, jestli je v náhodném pokoji někdo ubytovaný, dokud to sami nezměříme. „Realita se zafixuje v momentě jejího pozorování“ a přece – „s některými obyvateli hotelu jsme si blíž, než si vůbec uvědomujeme“. V tomto podivném areálu se postupně stěny realit začínají tenčit a propadat jedna v druhou. Jsme svědky telefonátů z jedné reality do druhé, alternativních rozhovorů a situací, které se nikdy nestaly, vysílání online vlogu z budoucnosti, jenž si klade ambici vyřešit zmizení italského fyzika Majorany, jehož tělo nebylo dodnes nalezeno. A kde je lepší hledat ztracenou věc než na místě, kde jste ji viděli naposled?

Inscenace začíná úplně na počátku (jak v sobě naznačuje i samotný název), tedy velkým třeskem, vznikem vesmíru a elementárních částic prostřednictvím bílých záblesků. Ty nás následně z hlubin celého vesmíru vtahují do mikrosvěta vzájemnosti páru, tedy osob A(lice) a B(oba), jež společně spočívají v tanci. Toto gesto vysvětluje pradávné zrození člověka, lidskou potřebu a podstatu vzájemnosti. Na Bobovu otázku, jestli jsou s Alice v hotelu sami, zaznívá odpověď, že ano a vlastně i ne zároveň. Protože se příběh odehrává v paralelních rovinách reality, všechny rozhovory i milostná vzplanutí probíhají najednou, na tom stejném místě, jen v jiných sférách vesmíru. Všechny postavy tedy koexistují ve svých krabicích, propletené s minulostí i budoucností bez toho, že by o své předurčenosti měly nejmenší ponětí. Konají podle daných vzorců, o kterých nemají tušení. Jediné momenty, kdy se všechny reality prolínají, jsou právě při úvodním molekulárním tanci nebo při sledování oblohy kvůli pohyb planety Uran. Jak zaznívá v inscenaci, „pohled na nebe je pohledem do minulosti”. V momentě, kdy naoblohu soustředíme své vědomí, jsou všechny hvězdy na obloze již staletí mrtvé. A právě pozorování nočního nebe je něco, co nás mezigeneračně a v tomto případě i mezirealitně a lidsky spojuje. Všichni se celá staletí díváme na ten stejný Měsíc, ve snaze pochopit jeho i své náležitosti, s touhou verbalizovat, co reálné je a co naopak ne. Dostatečné vodítko k pochopení příběhu věnují recipientovi samotné postavy, které si mezi sebou vysvětlují základní filozofické (či kvantové?) principy existence. Tím nabízejí novou optiku nazírání na sebe sama a svůj svět. Mnohé repliky se prostřednictvím děje variují. Opakují se a mění své výchozí body stejně jako sled událostí. Tím se inscenačně umocňuje rozporuplnost realit, uvádí se do pohybu jakýsi „efekt motýlích křídel“. Zbraň, co v jedné realitě vystřelí a zabije člověka, nemusí v té druhé vůbec existovat, natož někoho v ruské ruletě připravit o život. Všechno jsou jenom konstanty a variace příběhu lidstva, zvažování možnosti, jestli Heisenberg udělal tak primitivní chybu ve výpočtu při sestrojování atomové bomby tendenčně nebo ne. A jestli vůbec nějaký Heisenberg existoval.

Scénografie Fabiena Lédého evokuje pocit lidské osamělosti ve vesmíru. Secesní budova alpského hotelu „na kolečkách“ ve středu jeviště nabízí svým přestavováním a rotací nové verze náhledů na realitu a její protočení. Každé jedno nové nahlédnutí na veličinu lidského problému ho automaticky posouvá, (de)komponuje v novou rovinu chápání. To znamená, že v momentě, kdy se scéna poprvé pohne, počáteční kauzalita problému zmizí a vzniká její nová, alternativní forma. Rozebráním „hotelového boxu“ se následně uvádí do praxe jakýsi princip zrcadlové symetrie, což má za následek, že některé předměty se chovají v zrcadle jinak než v prostoru. Vyvstávají otázky, co to znamená pro fungování nejen toho nekonečného vesmíru nad námi, ale také našeho niterného. Tyto dvě rozpínavé plochy ve finále přece nejsou až natolik odlišné. Hotel v galaktické prázdnotě je ohraničený jenom tmou a po obvodě LED světelnými paravánovými panely. Umožňuje protagonistům opustit jejich realitu třicátých let, vyjít z jejich schrödingerovské krabice a nahlédnout na sebe z jiné perspektivy. Momenty, kdy postavy vystupují na balkon hotelu, tak konotují vstup jednotlivce do černé nicoty vesmíru. Příběh skupiny fyziků se tím pádem odehrává uvnitř a zároveň i vně jedné reality, jednoho hotelu. Jsou živí i mrtví zároveň, duchové obývající hotelové chodby, kočky uspané v krabici. Těsně před koncem první poloviny inscenace jsou dialogy protagonistů černobíle promítané na tři pohyblivá plátna, která po určité době navozují estetiku analogových filmových negativů. Ty tvoří pro všechny druhou, dobře známou realitu k našemu běžnému bytí, existenci v rovinách barevně vyvolaných fotografií. Postavy vycházejí před ně, hledí na sebe, napříč jinou rozostřenou realitou nacházejí odpovědi a spočívají ve vzájemnosti sledování oblohy.

I když může být princip nejistoty na první pohled ve své depresivní dualitě a neschopnosti kontroly negativním konotátem lidské existence, z druhého úhlu pohledu naopak garantuje naději. Fakt, že svět není uzamčený jen v jedné možnosti, má nesmírnou hodnotu právě ve své nepředvídatelnosti. Něco jako ta věčně živá i mrtvá kočka v Schrödingerově krabici, jako Quanta v celé jejich krásné neuchopitelnosti. Někdy na jednoduchou otázku neexistuje jen jedna ustálená odpověď. Někdy je koneckonců pohled do minulosti jen novou variací budoucna. Kvantum ke kvantu, počátek ke konci. Něco jako kvantové propletení, jako láska: dvě částice mohou být navzájem propojené, i když jsou na opačných koncích vesmíru. Když změníš stav první, druhá okamžitě ví, že se s její spřízněnkyní něco stalo. Když B(ob) natahuje levou ruku k A(lice), ona k němu automaticky vztyčí tu pravou. Spočívají v tanci. Jako první i poslední lidé v celém vesmíru. Oddáni, ve více stavech najednou.

Lithuanian National Drama Theatre – Quanta. Režie Łukasz Twarkowski, dramaturgie Joanna Bednarczyk, scéna Fabien Lédé, kostýmy Svenja Gassen, video designer Jakub Lech, hudba Lubomir Grzelak, světla Eugenijus Sabaliauskas, choreografie Paweł Sakowicz, asistent režie Bartė Liagaitė, asistent kostýmního výtvarníka Pijus Dulskis, asistent dramaturga Simona Jurkuvénaitė, produkce Vidas Bizunevičius, Kamilė Žičkytė, Lukrecija Gužauskaitė. Hrají Marius Čižauskas, Algirdas Dainavičius, Airida Gintautaitė, Martynas Nedzinskas, Gediminas Rimeika, Rytis Saladžius, Rasa Samuolytė, Nelė Savičenko, Vainius Sodeika, Rimantė Valiukaitė, Arūnas Vozbutas, Aistė Zabotkaitė. Psáno z provedení v rámci DSB dne 20. a 21. května 2025.