Sliby, křiky, bonboniéry

Při vstupu do prostor Tržnice se zde již nachází trojice performerstva (Zdeněk Polák, Janet Prokešová, Zuzana Smutková) společně s DJ. Prvním vizuálním vzruchem je scénografie, do níž se proměňují kostýmy Jana Matýska, které svou objemností zejména na začátku představení působí jako (obživlé) scénické objekty. Věci se zde neustále desémantizují a nacházejí nové významy právě díky interakci s živými těly. Ostatně to se děje i performujícím: Prokešová je na samém začátku představení oblečena jakoby formálně, v dlouhých rozevlátých „barokních“ šatech, jejichž krinolínu připomíná objekt turistického stanu, ve kterém je performerka uzavřena a z nějž jí vykukuje pouze horní část těla. Její nové prodloužené, paradoxní tělo vytváří nové možnosti, jak s ním Prokešová může nakládat. Její pohyb v prostoru je determinován šíří stanové konstrukce, jež jí umožňuje pohodlně projít mezi dvěma přilehlými nosnými sloupy. Šatům nechybí ani vlečka, tropiko neboli vnější plášť stanu, kterou Prokešová elegantně v běhu ztrácí. Nápadně tím i svými rty, nalíčenými do tvaru srdce, připomíná postavu Sněhurky. I ostatní mají nová těla, přičemž Smutková je ze všech performujících nejvíce přeměněná v novou, hybridní bytost. Její kostým připomíná archetyp čarodějky nebo hejkala, sedí v trafikovém stánku plném cigaret a hubba bubba žvýkaček jako v novodobé perníkové chaloupce. Hnědý kostým s třásněmi ji v pohybu nelimituje, ani její fyzické možnosti výrazně nerozšiřuje, avšak k trafice připnuté dlouhé pařáty jí umožňují například na dálku pohladit Poláka, který se zase v inscenaci stává vyšším než obvykle. Diváctvo uvítá v piknikovém „Honzovském“ outfitu s dvojicí košů připnutých na nohou. Ty jej sice zpomalují a činí jeho pohyb těžkopádnějším, ale vzdušná stříbrná pláštěnka i jeho modrá upnutá kombinéza tento dojem vyvažují. Třetí piknikový koš má v ruce. V něm se skrývá reproduktor donekonečna přehrávající notoricky známé písně o lásce.

Performance však není pouhou poutavou módní přehlídkou pohádkových postaviček. Lovesong playlist funguje jako analogická linie k jevištním akcím, které představení směrují do podoby uštěpačného vysměchu stereotypům spojeným s představou romantického heterosexuálního vztahu. Písně od Depeche Mode nebo Marka Ztraceného jsou občasně přerušovány nahranými komentáři režisérky a vedoucí osobností D’epogu Lucie Repašské jako dramaturgické dovětky k výběru skladeb a jejich významu pro hereckou akci. Ty se však ztrácejí v otevřeném prostoru a její slova tak, možná symbolicky, vyznívají do prázdna. Nálada písní udává i atmosféru v „sále“ a proměňuje dynamiku předváděných vztahů. Ty nejsou v performanci představeny lineárně jako souvislý příběh milostného trojúhelníku, ale spíše kolážovitě. Po úvodní sekvenci, kdy performer a performerky postupně vystoupí ze svých scénografizovaných kostýmů, se rozjíždí série situací, ve kterých nechybí ani make-over v podobě blonďaté paruky s ofinou, kterým si postava Smutkové léčí zlomené srdce, nebo Polákovo melancholické tetování pomeranče. Poetika kolektivu D’epog, která často spočívá v expresivním projevu těla i hlasu, zde podtrhuje nestálost mezilidských setkání. Popisuje je jako výbušné a emotivní, jen občasně přecházející do harmonické nebo zklidněné podoby. Představení, stejně jako závazky vůči druhým, je všeobjímající a možná svým způsobem imerzivní. Účinkující své jednání často izolují do různých rohů místnosti, kde se v relativní samotě tisknou na skleněnou stěnu nebo si napouští bublinkovou koupel na nohy, ale stejně tak sledujeme momenty spojení, třeba ve společném tanci. To platí i o scénografii, která se také neustále přelévá a proměňuje. Nechybí ani zamilovaný koutek s balónky ve tvaru srdce, do kterého se v průběhu představení dostane i pneumatika z traktoru, do níž performující zasadí keř jako obraz budování společného vztahu, který následně v jedné z jeho manických fází zase ničí. Právě momenty exprese a neschopnost lidí dodržovat sliby, jež se postupně vyjevuje jako jedno z ústředních témat inscenace, hrozí svou intenzitou diváctvo až ohlušit oproti něžným pasážím, jako je pomalý tanec nebo společné tulení se na dece.

Po hodině a půl se zpocení a vyčerpaní performující po závěrečném pětiminutovém třesu usazují na deku mezi rozházené prsteny a čokolády z bonboniéry. Po přehršelu emocí, mimických kreací i řevu „zbývá jenom víra“, jak zpívá Marek Ztracený a v performativním pojednání jeho písně křičí Smutková. Po Polákově dotazu v půl osmé ráno, „co ta snídaně“, se herec převléká do fraku bez kalhot a košile a za zvuku francouzského šansonu přináší hlavu prasete na stříbrném podnose. Všichni tři společně začínají den popíjením vína z krabice a křečovitými úsměvy do publika.

Zuzana Macourková, studentka performančních studií, FF UP v Olomouci

D’epog – Hory, doly, epizody. Režie Lucia Repašská, lektorská spolupráce Matyáš Dlab, kostýmy Jan Matýsek, asistent režie Vojtěch Honig, účinkující Zdeněk Polák, Janet Prokešová, Zuzana Smutková. Psáno z uvedení v rámci DSB dne 25. května 2025.