Prodloužené ruce rukou

„Ať je moje ruka rukou těch, co tady s námi nemohou být.“ Tato věta zaznívá hned v úvodu opakovaně, přičemž performující křečovitě natahují paže, jako kdyby se snažili dotknout někoho, kdo tu není. Kouzelné a empatické, svým způsobem však také nostalgické gesto se ovšem ve zbytku performance ztrácí a pozornost se obrací spíše k pozůstalým než k samotným umírajícím. Inscenace vychází z vlastní zkušenosti autorky konceptu a režisérky Nely H. Kornetové a z rozhovorů s osobami z oblasti paliativní péče. Kombinace subjektivního pohledu s odborným zázemím nabízí hluboké prozkoumání tématu, které prostřednictvím scénického tvaru může publikum v nejlepším slova smyslu edukovat v oblasti, jíž se v současnosti sice věnuje poměrně velká pozornost, ale i přesto má část veřejnosti o životě s nevyléčitelnou nemocí stále spíše povrchní či zkreslené představy. Zároveň platí, že inscenace je díky svému výraznému vizuálu spíše kombinace osobních komentářů s poutavými pohyblivými obrazy než nezaujatý vhled do oblasti, která je nevyhnutelně zasycena mnoha tabu. Dvojice performerstva (Jaroslav Viňarský, Nela H. Kornetová) začínají představení formou performance lecture, v níž představují situaci nemoci a prostředí, ve kterém se nejčastěji odehrává, tedy nemocnici. Nedořečený popis je na scéně zhmotněn kombinací objektů a kostýmů ‒ po celou dobu představení vidíme například v levé části jeviště infuzní sáček s tekutinou. Není na něj nijak odkazováno, spíše se využívá jeho přítomnosti coby němého svědka odcházení a potenciálu, který představuje zvuk překapání jeho obsahu, připomínající metronom nesmiřitelně odměřující konec života.

Právě vizuální stránka události se nakonec stává tou nejpoutavější. Pasáže mluveného slova působí spíše jako intermezza nabízející často humorné situace, které ale zůstávají bez hlubšího komentáře, otevřené divácké vnímavosti a interpretaci. Performerská dvojice nabízí možnost tíživé téma smrti pojmout se subverzivním humorem, a především skrze všeobjímající entuziasmus, který může být stejně tak parodickým metakomentářem jako upřímným návodem na vypořádávání se se situacemi, pro které žádný univerzální návod neexistuje. Často se zde opakují společensky zaužívaná klišé jako „Už je na lepším místě“, „Aspoň už se netrápí“ a podobně, které podtrhují neadekvátnost našich reakcí na smrt a utrpení bez ohledu na to, jak empatické se okolí k situaci pozůstalých snaží být. Výroky však žádným způsobem neeskalují ani nemíří k pointě, spíše se nabízí publiku jako látka k reflexi. Další rovinou nastíněného humoru v inscenaci jsou hudební výstupy. Popová píseň o Bohu, který leží na kanapi, i když ví o utrpení druhých, je nadsázkou, ale zaujme hlavně pohlcujícím pěveckým výkonem Kornetové. Píseň je doplněna o líbivou, houpavou choreografii se zapojením publika, které se může tleskáním do rytmu stát součástí společně prožívané trapnosti, jež je v podání inscenačního týmu s umíráním v dnešní společnosti nutně spojena.

Tyto bezčasé reality, zrcadlící čekání na konec, ale i jeho neuchopitelnost, se propíjí celým představením způsobem, který charakterizuje Kornetové repetitivní, denervující žvýkání žvýkačky. Oscilace mezi různými druhy přednesu/zpěvu i náladami vytváří zvláštní dynamiku, ve které mluvené slovo ztrácí na významu a spíše podtrhuje právě ony snové pasáže, které významy sdělují primárně prostřednictvím pohybu. Zvyšující se hlasitost hudby i omamující kouř z kouřostojů a extravagantní kostýmy fungují jako dynamické obrazy, například když se Jaroslav Viňarský otáčí jako pohyblivá socha, v bílém hábitu s prodlouženými rukávy. Kolem něj pomalým krokem prochází Nela Kornetová s korunou z injekčních stříkaček na hlavě a za doprovodu omamujícího vokálního zpěvu. Oba dva mají na obličeji zdobené masky, které asi nejdůsledněji z celého představení přibližují osobní zkušenost se smrtí přítomnému publiku. Díky anonymizaci obou performerů se stává zážitek kolektivnějším, jako kdyby na místě těch dvou mohl být kdokoli z nás. Podobné snové obrazy se v performanci opakují často a přibližují zkušenost s ní ke katarznímu, skoro mimolidskému zážitku. Ale vždy jsou v momentu klimaxu přerušeny mluveným slovem a navráceny k subjektivnímu prožitku performujících.

Neustálá oscilace mezi různými druhy ztvárnění (subverze vs. intimita spoluprožívání, realistický přednes vs. stylizovaný zpěv apod.) však může vést k rozmělnění tématu inscenace a i k jistému diskomfortu ze strany publika. To se děje na konci představení, kdy se performerstvo s třesem v těle přibližuje k publiku a u toho vyplazuje jazyk jako člověk ve smrtelné křeči. Slintající a unavení performeři v tu chvíli prožívají vlastní katarzi. A nejen v tu chvíli ‒ zrádná hranice mezi prožíváním vlastního traumatu na jevišti a jeho tematizováním je v tomto představení překračována takřka neustále. Ale vlastně je to případné: jeho subjektivní rituálnost a zároveň estetizovaná obrazivost nás přenáší do jiných realit, které nejdou jednoduše popsat. Podobně jako samotné trauma nebo umírání.

T.I.T.S. performance group – Ať je moje ruka rukou. Koncept a režie: Nela. H. Kornetová. Choreografie a performerstvo: Jaroslav Viňarský, Nela H. Kornetová. Hudba: Nela H. Kornetová, Bjorn Hansson / TINY FALLS. Vizuální efekty: Jan Husták. Technika: Josef Malík. Text a dramaturgie: Dagmar Fričová. Kostýmy: Cecílio Orozco Martinez. Externí spolupráce: Geddy Aniksdal, Marie Ursin. Produkce: Nela Kornetová, Lucie Fabišiková. Psáno z uvedení v rámci DSB dne 24. května 2025.