Mnohovrstevnatý, nahý výklad dějin

Představení začíná úvodní písní chlapecké skupiny, jejíž kostýmy nás přenášejí do období první republiky. Pětice performerů se ocitá uprostřed přenosného lesa, tedy pěti stromků, kterými v průběhu manipulují, a tím mění scénu i její nálady. Členové skupiny Wandervogel ‒ Tomáš Janypka, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov a Václav Němec ‒ mají každý nějakou zálibu. Někdo skládá písně a někdo zase básně. O tom všem nás informuje průvodce dějem a jejich vedoucí, představitel Heinze Ruthy, Philipp Schenker. Češtinou s německým přízvukem prokládanou německými větami v adidas teplákové soupravě chlapce komanduje, svou agilní tělesností s přehledem ovládá jevištní prostor a dělá na své svěřence rejpavé vtipy. Chlapci jsou naopak nejistí, jak to odpovídá jejich věku (členové hnutí měli mezi 12 a 18 roky), nekriticky vzhlížejí ke svému vedoucímu a snaží se mu ve všem vyjít vstříc. Po tomto intru Schenker začíná jakousi performance lecture, ve které představuje samotnou skupinu i Ruthu coby jejího zásadního člena, z jehož dochovaného deníku se dozvídáme i o prvních náznacích jeho homosexuální orientace. Deník obsahuje přesné datace událostí, ke kterým průvodce nechává kolovat i dobové fotografie.

Inscenace má sice lineární příběh, ale stejně tak by se její jednotlivé části daly číst i kolážovitě. Stejně jako osciluje mezi různými divadelními druhy, tak se zde mísí i fikční historická rovina vyprávění se stylizovanými osobnostmi herců. Ti tak vystupují jednak sami za sebe, se svou životní zkušeností a třeba i prvními sexuálními zážitky, ale zároveň jsou členy meziválečných Wandervogel. Tyto dvě roviny nejsou striktně odděleny, a to ani v osobě průvodce, který od začátku působí jako nekriticky zbožňovaný vůdce chlapecké skupiny, ze kterého se postupně stává trenér Heinz Rutha.

Mnohovrstevnatost díla je tedy zjevná v dramatických postavách, respektive ve hře s napětím mezi rolí a jejím představitelem, v míšení divadelních druhů, ale i v samotném příběhu. Četba z Ruthova deníku je pod jeho dohledem prokládána výcvikem nacistické mládeže. Ta například nacvičuje charizmatičnost programového proslovu nebo bojové klání, které se díky nahotě dvou performerů a proplétání těl přibližuje spíše orgiím ‒ jak je patrné vizuálně, ale následně i tematicky. Nahota, i když se tak v určité chvíle může zdát, není samoúčelná. Mocek do inscenace vnáší koncept vysvětlování „ex post“, kdy význam některých scénických obrazů pochopíme až zpětně, při doplnění dalších, osmyslňujících, informací. Příkladem může být už zmiňovaná nahota, kdy se zpočátku svléknou pouze dva ze čtyř mladých performerů. Až o několik scén dále se dozvídáme o antické básni, kterou si členové hnutí společně čtou při jednom z literárních večerů a která popisuje obětování býka: „Dva nazí chlapci nesou býčka“ a následně jej rituálně zabijí. Během nahrané recitace skupina chlapců vytváří pohyblivé sousoší připomínající sochy antických sportovců a na závěr rituálně obětují ‒ kytaru.

Nahá těla se v druhé polovině představení stávají stěžejními, zvláště ve chvílích, kdy jsou nazí již všichni až na trenéra. Na jevišti vzniká čtecí kroužek Platónova dialogu Faidros, během jehož četby si chlapci po výzvě trenéra autenticky vyprávějí o svém prvním milostném styku. Díky světlům i dunivé, jakoby vibrující hudbě atmosféra výrazně houstne. Jediný Mikhaylov zůstává v intimním objetí s trenérem/Ruthou uprostřed jeviště, ostatní skupinu postupně opouštějí a v pozadí opětovně vytvářejí erotické antikizující sousoší. Dozvídáme se, že Heinz Rutha byl jedním z nejznámějším homosexuálních predátorů první republiky. Estetizovaná nahá mužská těla se při tom vzájemně hladí po vlasech a proplétají. Až překvapivě něžný výjev se rozbíjí a plynule přechází v soud Rutha a jeho umístění do vězení, vytvořeného ze stromků, mezi kterými předtím bezstarostně všichni společně pobývali.

Inscenace svou vrstevnatostí nabízí mnoho témat i událostí k rozklíčování, ale zároveň některé zásadní formuluje explicitně. Trenér na konci ve výrazně zcizené řeči vysvětluje, proč na jevišti předvádět sto let starý příběh. Nabízí možná až poněkud banálně pojatou možnost pochopit současnost skrze historii, zvláště v současném rozvoji politických a ideologických krizí. Příběh inspirovaný knihou Marka Cornwella Čertova zeď končí tam kde začínal. Neustále putujícími Wandervogely, kteří nás po tísnivém vývoji událostí zpěvem a s úsměvy zvou k jejich následování a přehrávání si dalších dějinných příběhů ‒ jako bychom mohli i my společně s nimi pokračovat ve scénickém výkladu dějin.

Zuzana Macourková, studentka performančních studií, FF UP v Olomouci

JAN MOCEK ‒ WANDERVOGEL. Koncept, scénografie, režie Jan Mocek, hudba Matouš Hekela, zvuk, světlo Ondřej Růžička, produkce Táňa Švehlová z. s., dramaturgická spolupráce Sodja Lotker, pohybová spolupráce Jaro Viňarský, vytvořeno ve spolupráci, hrají Tomáš Janypka, Philipp Schenker, Matěj Šumbera, Arseniy Mikhaylov, Václav Němec.