Inscenace Odliv zahájila slovenskou programovou linku v rámci festivalu DSB. Jde o režijní počin Lukáše Brutovského, kterého není potřeba brněnskému publiku představovat. V Národním divadle Brno má za sebou inscenace jako Doktorka, Bez roucha či R/Evoluce. Samotná hra vznikla na objednávku Slovenského národního divadla (SND), s nímž Brutovský již v minulosti spolupracoval. I v tomto případě je autorem textu samotný režisér, který se podílel také na hudební složce inscenace. Textová předloha má ve výsledku „jen“ 12 stran, ale je protkána množstvím skrytých významů a odkazů.
Název inscenace je sám o sobě výmluvný. Vyšší platy, kvalitnější vzdělání, nespokojenost s politickou situací a korupcí, kulturní omezení. To (a mnohé další) jsou důvody, proč mladí lidé odcházejí do zahraničí. Jejich (ne)návrat domů představuje na Slovensku dlouhodobý problém.
V inscenaci se neodvíjí jedna ucelená dějová linka. Jde o sled poetických obrazů plných monologů, které jsou zase plné odkazů a narážek na další texty nebo osobnosti: tematizování jsou slovenští autoři M. M. Hodža, Janko Kráľ, Ľudovít Štúr, ale i politici jako M. R. Štefánik, bývalá premiérka Iveta Radičová nebo neonacista Milan Mazurek. Nejstarší herecká generace SND interpretuje výpovědi lidí, kteří mají řadu životních zkušeností a prošli různými etapami slovenské historie – právě proto jim patří nejrozsáhlejší části monologů. Výrazná je především Emília Vášáryová, která symbolicky představuje Matku národa volající na své děti. Připomíná, co všechno pro Slováky může znamenat pojem národ: Svätopluk, Rastislav, Štúr, Slovakiaring, Mečiar, Hlinka, hokej, Slovenský štát…
Děj není zasazen do konkrétního času; autor nás bere na cestu napříč dějinami Slovenska, od pravěku až po současnost. Jde o skutečně vrstevnatý celek, který divák může vidět opakovaně a pokaždé v něm objevit něco nového, co mu dříve uniklo.
Scénickou dominantou téměř prázdného jeviště je centrálně umístěná nádražní lavička, na které během inscenace sedí mladá generace Slováků připravující se k odchodu ze země. Když se však jeden z mladých mužů odváží opustit vlast a začne se prodírat publikem až k horní části hlediště, zažívá silný tlak. Komplikace. Na takovou migraci musí vynaložit úsilí, peníze a čas, který stráví vzděláváním. Když se však rozhodne vrátit zpátky – na scénu, tedy symbolicky domů –, jde to snadno. Bez překážek se „vrací do staré dobré ekonomické nejistoty“. Jedna z dívek se rozhodne vrátit – a ihned se odívá do černé. Všechny postavy, které v inscenaci promluví, jsou oděny právě do barvy smutku. Tři ženy a tři muži podávají výpověď o aktuální situaci na Slovensku. Krize „odlivu mozků“ je provázena příklady z reálného života, které mají sloužit jako ne vždy přímá odpověď na otázku: „Proč bychom se měli vracet do této zdevastované země?“ Určitá skupina mladých se přece jen vrací – ale jsou to většinou lidé s diplomy ze zahraničních univerzit a s nadějí na lepší budoucnost země. Sami však zpravidla nemají reálnou šanci dosáhnout změn ve zkorumpovaném systému.
Jeden z mužů v inscenaci začne přetvářet slovenské trojvrší a kříž do vzhledu nevěsty. Vytváří pro ni kovovou sukni, maluje záchranářskou figurínu tradičním způsobem, obléká ji do několika vrstev folklorního kroje. Vše za doprovodu zvukových ukázek z kultovní inscenace Kubo. Podobně jako tam sledujeme i zde nevěstu, která nemá možnost se bránit a musí si vzít přiděleného ženicha. Tentokrát se však svatba skutečně koná. Muž si nevěstu maluje i obléká sám. Chce přece „správnou“ ženu – takovou, která nebude klást odpor. Proto si připraví jen němou figurínu.
Inscenace přitom nemusí být čtena jen jako temná vize budoucnosti, ale také jako apel. Výzva k zamyšlení, zda má smysl neodcházet a raději budovat lepší budoucnost doma.
Jako Slováka žijícího v zahraničí, který dal přednost bezpečí cizí země před nejistotou té vlastní, mě zaujala myšlenka, která zazněla v diskusi po představení z úst Jany Oľhové. Řekla, že herci poznají, že nehrají na Slovensku, ale v Česku – podle smíchu. Češi se totiž smějí hlasitěji. Možná proto, že se jich inscenované téma netýká tak bytostně. Nemusí dennodenně žít tu smutnou realitu.
Inscenace se mě hluboce dotkla a přesvědčila mě, že ještě máme důvody se vracet. Domnívám se, že právě toto je vzkaz, který jako Slováci musíme vysílat ven. Matky volající na své ztracené děti, které už dávno utekly… A je jen na nás, jestli přesvědčíme děti – nebo sami sebe –, že návrat má ještě smysl.
Slovenské národné divadlo – Odliv. Réžia Lukáš Brutovský, dramaturgia Miro Pacho, scéna Juraj Poliak, kostýmy Katarína Holková, hudba Lukáš Brutovský, pohybová spolupráca Martin Talaga, videoart Matouš Ondra. Hrajú Anna Javorková, Emília Vášáryová, Barbora Andrešíková, Emil Horváth, František Kovár, Jana Oľhová, Gregor Hološka, Katarína Novotková, Viktória Svoradová, Adrián Hudák, Richard Hainc, Samuel Ducán. Psáno z představení v rámci DSB dne 23. 5. 2025.
Když jsem šla do Husy na provázku na podle anotace šedesáti minutovou Odyseu, kterou na brněnském jevišti předvedlo slovenské Divadlo LUDUS pod režijním vedením Dávida Pašky a dramaturgií Martina Kubrana, čekala jsem, že to celkem rychle uteče.
Poslední festivalový den zakončilo představení autorské inscenace Za rohem svět Jiřího Adámka Austerlitze, uvedené v letošním roce v pražském Studiu Hrdinů.
