Atmosféra místa a jakéhosi bezčasí strhne diváka v příbězích jednotlivých postav jako proud tekoucí vody. Nešťastné duše patří k jednomu místu. Jste to vy, nebo hledíte z druhého břehu?
Rakouský Schauspielhaus Wien a Slovenské národné divadlo nastudovaly společně koprodukční projekt U řeky (Am Fluss/Pri rieke). Pro režii byla oslovena německá režisérka Christiane Pohle, jejíž inscenace se vyznačují silnou vizuální stránkou. Text, jehož autorem je německý dramatik tureckého původu Mazlum Nergiz, předkládá příběhy několika osob. Jednotlivé děje se volně prolínají a přestože jsou v představení zmíněny konkrétní letopočty, má atmosféru jakéhosi bezčasí. Tak jako plyne voda v řece, nechává autor plynout čas. Přesněji řečeno, situace se střídají v časových rovinách minulosti a budoucnosti, až divák přijme tento „nahodilý“ princip a konkrétní časové určení pro něj ztratí význam.
Jakýmsi konstantním bodem je tady místo, konkrétní prostor. Opuštěné přístaviště s prázdnými skladišti, kterému místní říkají Pompeje. Nepoužívaný areál u řeky přitahuje homosexuální muže hledající anonymní sex, podivíny či umělce. V průběhu padesáti let tak prožijeme několik příběhů. Nepochopenému lékaři u řeky, který prostřednictvím orgonu vyléčí všechny nemoci, zde pálí a topí jeho knihy. Architekt rozřezává motorovou pilou zdejší areál, aby jej přetvořil ve vlastní nové dílo. Mladá umělkyně z Kuby, které se nepodařilo žádné své dílo dokončit, vyskočí z 34. patra. V temné až depresivní atmosféře hnusu a beznaděje se zde seznamují dva muži. Učitel Christopher a právník Dan přišli do přístaviště vyhledat nezávazný sex a postupným odkrýváním své minulosti se navzájem poznávají a sbližují. Po letech společného života pak Dan onemocní – a opět se oba vracejí symbolicky k řece, kde se započne jakási přehlídka či rej všech postav. Jako by všechny nešťastné duše patřily k tomuto místu a z břehu mávají na druhou stranu nám „normálním“ – šťastným...
Výtvarnice Charlotte Pistorius zvolila úspornou scénografii, kterou tvoří pouze dřevěný laťkový plot. Právě jeho mezerami muži sledují další homosexuály provozující skupinový sex, zpoza plotu křičí neuznaný lékař svou hypotézu. V závěru se plot rozevře a vznikne tak prostor pro víření všech postav. Na levé straně jeviště je umístěn prostor pro hudebnici. V inscenaci se rovněž zajímavým způsobem pracuje se světly. Často jsou používány menší reflektory v rukou herců. Je svíceno kontra zezadu jeviště přes laťkový plot, paprsky světla tak pronikají skrz škvíry v plotě.
Minimalistická scéna nechává vyniknout kostýmům. Zpočátku mají postavy spíše civilní oděv odpovídající jejich charakterům. Například podivínský fotograf, který chodí do areálu fotit homosexuály, má námořnické tričko a dlouhou černou plisovanou sukni. Christopherův bývalý přítel, na kterého vzpomíná a jenž zahynul v koncentračním táboře, je celý v bílém – symbolizuje to jakousi čistotu vzpomínky. Při závěrečném víření se pak mísí barevné sukně, body s flitrovanými legínami nebo stříbrnými upnutými kalhotami, kravaty na holých tělech, růžový župánek či slavnostní uniforma. Gender zde není podstatný. Jako by kostýmy vykreslovaly rozmanitost a barevnost lidské společnosti.
Zajímavým způsobem je interpretována hudba Lens Kühleitner. Na scéně performuje a zpívá hudebnice, která současně obsluhuje zvukový a mixážní pult, pouští nahrávky lidského hlasu z magnetofonu, účastní se některých hereckých akcí. V inscenaci zazní elektrická kytara, ale také tvrdé rytmy techna.
Představení probíhá současně ve slovenském a německém jazyce, doplněno o titulky. Dotýká se mnoha silných témat: fašismu, homosexuality, pronásledování, AIDS nebo domácího násilí. Má řadu odkazů a nabízí hluboké zamyšlení. Světlem je zde nalezená láska dvou homosexuálů – po všech traumatech, kterými si prošli. Uvědomme si, jaká atmosféra vůči menšinám nyní na Slovensku panuje – a s o to větším respektem můžeme ocenit koprodukční nastudování ze strany SND.
Schauspielhaus Wien a Slovenské národné divadlo – Mazlum Nergis: U řeky. Překlad Martina Vannayová, režie Christiane Pohle, dramaturgie Mário Drgoňa, scéna a kostýmy Charlotte Pistorius, hudba Lens Kühleitner, hrají Jakub Rybárik, Richard Stanke, Maximiliian Thienen, Iris Becher, Sofía Díaz Ferrer, Kaspar Locher. Premiéra 30. listopadu 2024. Psáno z reprízy 24. května 2025.
Alena Punčochářová, studentka Kulturní dramaturgie v divadelní praxi SLU
Když jsem šla do Husy na provázku na podle anotace šedesáti minutovou Odyseu, kterou na brněnském jevišti předvedlo slovenské Divadlo LUDUS pod režijním vedením Dávida Pašky a dramaturgií Martina Kubrana, čekala jsem, že to celkem rychle uteče.
Poslední festivalový den zakončilo představení autorské inscenace Za rohem svět Jiřího Adámka Austerlitze, uvedené v letošním roce v pražském Studiu Hrdinů.
