Hlavně si to udělat hezký

Průchodem skrze dveře „toitoiky“ vcházíme do nové dimenze sestávající z několika fikčních světů. Imerzivní charakter inscenace, která vznikla v koprodukci s festivalem Divadelní svět Brno, nám dává volnost světy navštěvovat a prozkoumávat. Ideální by bylo náš čas nepromarnit a co nejrychleji najít svět, ve kterém se cítíme nejlépe, a uchýlit se tak k tomu, co nám dává největší smysl. Můžeme nahlédnout do toho, jak se s koncem světa vyrovnávají druzí, a možná se i trochu inspirovat, až to samé jednou potká nás.

Prostory brněnské Káznice svou podobou umocňují pocit blížícího se konce světa. Fikční světy se odehrávají v různých částech objektu. Celý prostor je ozdoben blikajícími světýlky a jednomu z průchodů do světa trochu ironicky vévodí velký růžový nápis „EDEN“. Káznice, v jejichž zdech jsou vepsány stovky tíživých příběhů a místy působí až hororově, se najednou transformuje do párty módu. Konec světa je pojímán jako oslava, jejíž vizuální podoba vzdáleně připomíná mexické oslavy Dne mrtvých.

Autorstvo ve své koncepci počítá s tím, že diváctvo nemůže být přítomno u všeho a zažít všechny varianty konců světa. Z každého světa získáme pouhý pocitový fragment, na jehož základě se během velmi krátkého času musíme rozhodnout, komu budeme naslouchat. V jedné z místností vzniká společenství, nebo spíše sekta, která nás za určitý obnos zachrání od apokalypsy, v další chtějí nešťastní rodiče v rámci programu „Hope“ poslat svého syna raketou na jinou planetu. Dokonce i Zubatá se ocitá v krizi, protože si uvědomí, že i na ni jednou dojde. Na své životní milníky si tak může zavzpomínat alespoň prostřednictvím písniček v karaoke. Světů je ale ještě víc. Ačkoliv se napříč světy můžeme pohybovat libovolně, od začátku je přítomná postava jakéhosi průvodce, který nám dle svých slov pouze přišel zvěstovat konec světa a říct zákonitosti týkající se fikčních světů. Všechny světy jsou vyhnané až do bizarní surreálné krajnosti, neboť i chování lidí se pod tlakem často stává poměrně absurdním. Jedna z postav se například převtělí do agresivního krokodýla – možná totiž bude nejjednodušší přežít konec světa v podobě krokodýla, nepouštět si k tělu, že nám na někom záleží a že se s někým musíme rozloučit.

Postavy postupně ztrácí veškeré své jistoty a rekapitulují, co za život vlastně žily. Chtějí si potvrdit, že vše, co do dnešního dne budovaly, stálo opravdu za to. Že jejich láska byla osudová, že v životě v ničem neselhaly. Na pozadí odpočtu hodin, který se sem tam na krku postavy průvodce mihne v každé z místností, se odehrávají poslední okamžiky velkých rozhodnutí a velkých slov. Lidé ale postupně šílí a kromě jakýchkoliv jistot ztrácejí i svou vlastní podobu. Ať jsou ale světy jakkoliv rozdílné a ve vzájemném nesouladu, jedno mají společné – nikdo na onom konci nechce zůstat sám. A naléhavost tohoto tématu je z inscenace dost patrná.

Průvodce v posledních deseti minutách všechny postavy dovede na karaoke Zubaté. Tam již probíhá párty v plném proudu. Nikomu z postav se nepodařilo před koncem světa vše uspokojivě uzavřít, takže jako poslední možnost zůstává se opojit zběsilým tancem, zoufalým zpěvem a radostným pinkáním do balónků. Ze zármutku nad koncem světa se definitivně stává oslava života. Zahalme se tedy v mlze a víc už nepřemýšlejme, pouze rozpohybujme svá těla. Hlavně si to udělejme „hezký“. Není totiž už vše jedno?

Divadlo Letí — Poslední zhasne. Autorstvo Antonie Rašilovová, Daniela Samsonová, Lenka Skalická, Ondřej Kulhavý, Štěpán Vranešic, Tomáš Ráliš, režie Ctibor Němec, Emma Žežulová, Jan Froněk, dramaturgie David Košťák, výprava Ester Hradilová, Jolana Šmejcová, Kristina Komárková, hrají Alžběta Malá, Jakub Jelínek, Jiří Svoboda Spišák, Lucia Čižinská, Lucie Hrzalová, Martin Mlčouch, Milada Vyhnálková, Patrik Možíš, Petr Ťopek, Richard Fiala, Tomáš Adel, Zoja Oubramová. Premiéra 25. dubna 2025 v Divadle Vila Štvanice. Psáno z festivalu DSB dne 22. května 2025.