Zaráz 2023: Zahrada, ve které každý pohřbil kus sebe samého

Audrey Waltersová přijíždí na venkov se svou dcerou a manželem z rušného Londýna, aby se zde usadili v domě jejího dětství a přivedli k životu i přilehlou chátrající zahradu, která byla v minulosti nejkrásnějším místem široko daleko. Ženina touha po obnově slavného Albionu má ale postupně destruktivní dopad na životy jejích nejbližších. Inscenací Albion podle dramatu Mikea Bartletta zahájilo Městské divadlo Zlín již šestý ročník divadelní přehlídky Zaráz.

Slavný architekt a válečný veterán první světové války Laurence Weatherbury (Jan Leflík) vybudoval ve dvacátých letech dechberoucí zahradu jakožto památku na své spolubojovníky padlé ve válce. V rostlinách, jež překypovaly barvami a životem, stále přežívaly duše jeho přátel a on se rozhodl jejich památku udržovat a oživovat tím, že ze zahrady udělal místo, kde se lidé z vesnice mohli setkávat, pořádat slavnosti a oslavy a každý, kdo chtěl, zde mohl trávit svůj volný čas. Avšak po smrti Laurence začala zahrada postupně i kvůli novým majitelům chřadnout a životy bojovníků uhasly v lidských vzpomínkách společně s uvadajícími květinovými záhony. Pozemek v bídném stavu kupuje Audrey (Eva Daňková), kterou k tomuto místu poutají vzpomínky z dětství. Mezi suchým listím a hromadami igelitových pytlů již spřádá plány, jak znovu obnovit krásu a pozvednout slávu Weatherburyho díla a zanechat tak historickou památku pro následující generace. S každou nově vzkvétající rostlinou dostává její sen reálnější podobu. Zároveň je to ale právě ona zahrada, kvůli které je Audrey čím dál více sobecká a necitlivá ke svému okolí. Umanutost a přesvědčení, že jen ona ví, co je pro její blízké nejlepší, jí komplikuje vztahy nejen s dcerou Zarou (Anna Randárová) a manželem Paulem (Gustav Řezníček), ale i s nejlepší kamarádkou Katherine (Marta Bačíková) a místními obyvateli. Opovrhuje mladým studentem Gabrielem, jenž je od prvního okamžiku beznadějně zamilovaný do Zary a chce se zbavit Matthewa (Pavel Leicman) a Cheryl (Helena Čermáková), kteří jsou již staří a existenčně závislí na výdělku z péče o dům a zahradu.

Jevištní prostor je po celou dobu neměnný. Postavy se nacházejí v zahradě, která se s každým následujícím obrazem a za přítomnosti zesnulého Weatherburyho, který bezhlasně přihlíží na její postupnou rekultivaci, více probarvuje. Scénografie Pavla Boráka přesně ilustruje venkovskou zahradu (květiny, strom měnící se střídáním ročních období a rurální zahradní nábytek) obehnanou masivní cihlovou zdí, která z ní dělá nepropustný a uzavřený svět. Na úkor zdařilé ilustrace se ale situace stávají stereotypními a zdlouhavými. Postavy jsou uvězněny v prostoru, ze kterého mohou odejít nejčastěji jen po krkolomných schodech uprostřed zdi a následnou dlouhou cestou za onou barikádou. Zahrada obehnaná hradbou neomezuje jen postavy, ale bohužel i samotné herce. Bartlettova hra je postavena na velkém množství textu, se kterým soubor nikterak výrazně nepracuje a obrazy tak získávají statickou podobu. Herci po většinu času sedí nebo stojí a převládá rétorika nad fyzickým jednáním, napětí v dramatické situaci je převážně dotvářeno hudbou a zvuky. Výjimkou z takto staticky pojaté koncepce je Anna, přítelkyně Audreyina zesnulého syna Jamese (Radek Vojtěch), v jejíž postavě herečka Markéta Holcmanová dokázala neutuchající smutek ze smrti partnera přesně vyjádřit specifickým držením těla a pomocí výrazného scénického tance, jehož pohyby nesou erotické a animální významy. Kostýmy Markéty Sládečkové barevnou kombinací vizuálně skvěle spadají do scénografického konceptu. Postavy jsou sladěny do zemitých odstínů (hnědá, béžová, krémová, šedá, cihlová a zelená) a většina z nich má i část kostýmu v červené barvě (šátek, svetr, kabát, kravata, …), což se vztahuje k záhonu červených květin, který byl vysázen jako památka na prolitou krev obětí války. Každá z postav si tak s sebou pomyslně nese svou určitou životní oběť. Ať už se jedná o stigma minulosti, či signál pro budoucí ztrátu.

Pokud se na Bartlettův text zaměříme pozorně, lze si povšimnout intertextové aluze Višňového sadu a Racka od A. P. Čechova. Proto jsou témata hry jako vzájemné nepochopení, (ne)dosažitelnost snu a lpění na nostalgii i na „své pravdě“ divákovi více než známé. Zároveň v sobě scéna, ve které se řeší rozparcelování zahrady na jednotlivé pozemky, neskrývá jen paralelu s vykácením višňového sadu, ale podle slov Mikea Bartletta i metaforu pro řešení otázky Brexitu. Jelikož se jedná o první české uvedení Albionu na jevišti, ptám se tedy, zda je možné převést současnou britskou hru do českého kulturního prostředí, v němž se potýkáme s odlišnou kulturní i politickou problematikou? A je divák schopen vnímat a pochopit metafory odkazující na společenská témata, jež jsou palčivá pro anglosaské publikum? Možná je na místě se zamyslet, zda je vůbec možné, aby vznikla jevištní interpretace, která by text dokázala zasadit do kontextů, které budou českému divákovi více blízké. Protože by byla škoda, aby byl Albion v budoucnu vnímán jen jako Čechov v „modernějším“ kabátě.

Městské divadlo Zlín – Mike Bartlett: Albion. Překlad Pavel Dominik, režie a hudební dramaturgie Patrik Lančarič, dramaturgie Katarína Kašpárková Koišová, scéna Pavel Borák, kostýmy Markéta Sládečková, choreografie Hana Achilles, hudba Branislav Biznár a Dušan Lančarič. Hrají Eva Daňková, Markéta Holcmanová, Marta Bačíková, Helena Čermáková, Anna Randárová, Nikola Zavřelová, Gustav Řezníček, Luděk Randár, Pavel Leicman, Štěpán Princ, Jan Leflík, Radek Vojtěch. Premiéra 22. října 2022. Psáno z reprízy na festivalu Zaráz 17. ledna 2023.