Zaráz 2023: Nejen Cyrano z Bergeracu!

Namísto širáku, kordu a pláště vyholená hlava, kožená bunda a mikrofon. A také kožní onemocnění – rudá skvrna na obličeji tvarem evokující stín notoricky známého velkého nosu. To je Cyrano z Bergeracu v inscenaci Dodo Gombára ve Slováckém divadle, v pořadí třetím českém uvedení adaptace Rostandova dramatu napsané Martinem Crimpem pro londýnskou premiéru v roce 2019.

Inscenace začíná už ve foyer divadla, kdy se mezi diváky proplétají někteří z herců – v rolích diváků přicházejících na představení Hamleta, jež Cyrano záhy naruší. Když se zavřou dveře do sálu, reflektory osvítí nejdříve hlediště. Přes hlavy publika se několik minut přelévá veršovaný spád slovních výměn mezi herci po stranách hlediště, zasvěcujících do reality místní společnosti. Velmi organicky se nastaví živelná energie, která se vine zbytkem inscenace, a i přes vysokou hranu jeviště nadále oslovuje a vtahuje do děje. Je zde patrná velká herecká souhra, stejně jako technicky vytříbený přednes lyrického textu, jež je Crimpem v mnoha pasážích směřovaný do rapu. Celková energie je systematicky posilována také choreografií pravidelné Gombárovy spolupracovnice Lindy Fernandez Saez. Pracuje v nich především s prvky street dance, viditelně s plným vědomím pohybových možností herců, které využívá na maximum.

Autorkou výpravy je Eva Jiřikovská, taktéž Gombárova dlouhodobá spolupracovnice. Na jeviště staví velmi jednoduchý scénický prostor: lehce vyvýšenou jakoby koncertní stage zastřešenou kovovou konstrukcí, na ní dřevěná sedadla typická pro různé čekárny, tedy prostory přechodových stavů, bezčasí. V podobné časové neukotvenosti se nachází i kostýmy. Dobově mají rozhodně blíže k současnosti než k sedmnáctému století, jejich přesné časové vymezení ale není podstatné. Na první pohled zaujme uchopení kostýmu kadetů. Namísto uniformy jasně evokující armádní prostředí totiž mají tmavě modrý oblek, bílou košili a úzkou černou kravatu. Pole asociací se tak posouvá do prostředí korporátu či vysoké politiky, v němž jako neprůstřelná vesta slouží kožená aktovka s dokumenty.

Crimpův Cyrano je Cyranem pro současnost. Nejde přitom jen o transponování Rostandova lyrického textu do žánru rapu. Už nesledujeme neoromantický příběh o nenaplněné lásce, v němž je hlavní postava zobrazena jako heroický individualista hodný obdivu pro své nesobecké skutky. Naopak jsme svědky reálného dopadu Cyranových činů na ostatní postavy, které získávají svůj svébytný hlas. Jejich vztahy nabývají na plastičnosti, jsou nečernobílé, uvěřitelnější, je možné analyzovat jejich toxický rozměr. Ve Slováckém divadle je Cyrano (Jiří Hejcman) vyobrazen temně, jakoukoli vnitřní křehkost a nejistotu před okolím důsledně uzavírá do hrubší schránky. Obalen je i vizuálně, pod koženou bundou má totiž ještě i bundu džínovou. Vizuálně se před světem brání i Roxana (Kateřina Michejdová), ačkoli k tomu volí opačný přístup a využívá své krásy v odvážnějších klubových outfitech. Ve druhé polovině už je ale zahalená – na bojiště přichází v maskovacím černém overalu a kukle, o patnáct let později na sobě má koženou bundu. S tímto postupným zahalováním Roxany zároveň dochází k odhalování jejího nitra. Nezůstává jen vyprázdněnou krásnou schránkou, je schopná se sama bránit. Crimp jí v závěru dává příležitost projevit zděšení a vztek nad Cyranovým přiznáním, vyčíst mu sobecký rozměr jeho činů, které nezůstaly bez reálného dopadu. Gombár Roxanin vztek realizuje do aktu spálení posledního Cyranova dopisu.

Potenciál textu se zde rozžívá i v dalším mimojazykovém jednání herců. Výraznější postavou se díky tomu stává Lejla Ragueneau (Pavlína Hejcmanová) – už u Crimpa přepsaná jako žena, zde rozvinutá do další aktérky ústředního mileneckého mnohoúhelníku. Že její vztah k Cyranovi není pouze přátelský je přitom patrné především z tónu hlasu, pohledů a tělesného napětí. V inscenaci dochází také ke zcizenému zvýraznění podvědomí. Ve dvou situacích je například Cyranova touha fyzicky znázorněna dlouhým, pevným objetím, z něhož se Roxana pokouší vymanit ještě ve chvíli, kdy už se repliky dialogu dávno stočily jiným směrem. Obdobným principem je v závěru inscenace zobrazeno Roxanino trauma. Smrt Kristiána (Pavel Šupina) se jí navrací vždy, když se o něm zmíní. V takové chvíli herečka plynule přejde ze stoje do podřepu, s křečovitě roztaženýma rukama jako by ve zpomaleném záběru bezhlasně artikuluje zvolání jeho jména a hned se navrací do aktuální situace a původního postoje. Vždy jde přitom o odkaz na konkrétní moment Kristiánovy smrti, při němž jeviště zaplní všichni herci, každý z nich rytmicky opakuje konkrétní sekvenci pohybu či výkřiků, až se najednou zastaví čas a jediná Roxana pantomimicky volá na toho, kdo ji už slyšet nemůže.

Zcela zásadní je pro inscenaci hudba Robina Schenka, s nímž Gombár spolupracuje poprvé. Jevištním celkem se propisuje v ambientních plochách i výrazných výbojích, strukturuje pohyb herců i rytmickou rapovou deklamaci. Ve scéně na bojišti vytryskne do Gombárem připsaného písňového textu We fall / Padáme, v němž režisér nejzřetelněji propojuje obraz boje gaskoňských kadetů s ruskou válkou na Ukrajině či spíše celkovým pocitem všeprostupující krize. Ačkoli po textové stránce píseň do inscenace vnáší zcela jinou poetiku (na rozdíl od Crimpových velmi věcných metaforických obrazů zachycuje Gombár spíše nekonkretizované emocionální prožívání), hudebně je dalším podtrhnutím energie a muzikálnosti hereckého souboru.

Hudba je také posledním vzepětím Cyrana před smrtí. Svůj finální monolog doprovází Hejcman působivým sólem na bicí, zezadu osvětlen žlutým světlem reflektoru. Soupravu na stage během posledního obrazu postupně instaluje a zvučí Jitka Hlaváčová, na začátku inscenace vystupující jako Majitelka divadla, nyní její přítomnost evokuje spíše postavu průvodkyně do posmrtného života – představení skončilo, je čas zavřít budovu. Ve Slováckém divadle vznikla sebevědomá inscenace Cyrana z Bergeracu, ve které je naplněn současný rozměr Crimpovy adaptace, jejíž text se za plného nasazení všech zúčastněných dále organicky rozvíjí do poutavého vizuálně-akustického jazyka.

Slovácké divadlo – Martin Crimp, Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu. Překlad Ester Žantovská, výprava Eva Jiřikovská, hudba Robin Schenk, dramaturgie Hana Hložková, pohybová spolupráce Linda Fernandez Saez, asistentka režie Jitka Hlaváčová, režie Dodo Gombár. Hrají Jiří Hejcman, Kateřina Michejdová, Pavel Šupina, Pavlína Hejcmanová, Zdeněk Trčálek, Daniel Gajdoš, Pavel Hromádka, Jakub Zelinka, Tomáš Žilinský, David Vaculík, Jitka Hlaváčová, Pavel Majkus, Kamila Mitáčková, Natálie Rašín, Petr Kadah, Karolína Vlčková / Lucie Krupíková, Petr Leška, Roman Lacina, Petr Žajdlík. Premiéra 29. října 2022. Psáno z reprízy na festivalu Zaráz 18. ledna 2023.