Zaráz 2023: Jste skutečně tak vážný, mistře Shakespeare?

V rámci festivalu Zaráz 2023 jsme měli příležitost zhlédnout reprízu Bouře z pera nejznámějšího alžbětinského dramatika Williama Shakespeara. Toto poslední drama zmiňovaného autora představil zlínskému publiku v Městském divadle Zlín režisér Josef Morávek ve spolupráci s dramaturgem Vladimírem Fekarem. Pro reflexi této inscenace jsme si zvolily experimentální metodu polemického dialogu.

B: Ve zlínském divadle jsme během festivalu zhlédli tři inscenace, z čehož jedna byla na velké scéně a zbylé dvě na komorní scéně Studia Z. Bouře byla jednou z těch představení uvedených v komorním prostoru. Myslíš, že tento formát inscenaci vyhovoval, nebo bys ji radši viděla na velkém jevišti?

E: Ano, jsem toho názoru, že inscenace skvěle zapadla do komorního prostředí a umožnila tak mnohem intimnější a semknutější vztah mezi hercem a divákem, než který by kdy mohl vzniknout na velké scéně. Herci také mohli lépe pracovat s celkovou energií publika a v rámci svých rolí na ni reagovat. Za příklad může sloužit jedna z prvních scén, kdy při příchodu krále byli diváci vyzváni, aby povstali a připili si ze svých imaginárních sklenic.

B: Musím souhlasit, že interakce s diváky byl jeden z dobře fungujících principů. Na základě úvodní části jsem ovšem očekávala, že bude přece jen využívaná o něco více. Celkově byla inscenace různými komunikačními prvky až přesycena, nemyslíš? Herci byli s to k nám promlouvat skrze pohyb (například v ilustrativní scéně potápějící se lodi, kdy vytvořili lidský řetěz pohybující se ze strany na stranu), hudbou, která ukazovala autoritu a moc postav a doslova uměla rozpoutat hurikán, anebo i pouhým slovem, které bylo věrné dosti aktuálnímu, ale hlavně pro mladého diváka atraktivnímu překladu Jiřího Joska.

E: Za mě byla výrazná scéna, která ukazovala alespoň zlomek Prosperovy síly a schopnosti ovládat dění. Při ní zněla podmaňující melodie elektrické baskytary, která tak dala Prosperovi moc řídit tempo souboje s Ferdinandem ztvárněným Adamem Kořánem. Myslíš si, že byl text dostatečně aktuální a přizpůsobený pro současného mladého diváka (který byl zamýšlenou cílovou skupinou)? A napomáhala tomuto zpracování nějak i scénografie?

B: Určitě ano. Scéna sama byla hodně minimalistická evokující až scénografii chudého či amatérského divadla. Celý prostor byl téměř vyprázdněný až na pohyblivou žebříkovou instalaci, se kterou herci šikovně manipulovali a využívali ji například jako stůl, Prosperův trůn nebo útes. Za mě byla velice povedená rozmanitá manipulace s igelitem, jehož užití a význam se proměňovaly během celé inscenace. Přes připodobnění k mořským vlnám (v kombinaci s osvětlením na zemi) až k mečům v rukou Sebastiana (Pavel Vacek) a Antonia (Zdeněk Lambor). Právě tato akční scénografie byla za mě velice působivá nejen pro mladé diváky, ale pro diváky všech věkových kategorií. A co herecké obsazení? Byla za tebe komunikace mezi herci i mezi herci a divákem zdařilá?

E: Zastávám ten názor, že výrazně mladší herecké obsazení bylo pro celou inscenaci velice prospěšné a napomohlo také mladšímu publiku se do osudů postav lépe vcítit. Nejvýraznější věkový posun se týkal hlavně postavy Prospera, který zde nepůsobil jako moudrý, životem znechucený stařec, ale spíše jako milující a starostlivý otec. Toho herecké obsazení vnímám jako dobrý režisérský krok a také možnost podívat se na postavu Prospera z trochu jiné stránky. Bohužel celkovému vyznění postavy velmi ubíral občasný nevýrazný projev herce Marka Příkazkého, v němž některé repliky mizely v tichém šepotu, a kvůli kterému Prospero do jisté míry ztrácí status hlavního manipulátora celé hry.

B: To, co podle mě k mladým divákům promlouvalo skutečně nejintenzivněji, byla hlavně hravost a atraktivnost celého kusu. Jak říkáš, všichni herci byli dost mladí a nikdo z nich neměl problém s žádnou náročnější fyzickou akcí, kterých nebylo málo. Myslím, že režisér Josef Morávek si vzal z dramatu to nejlepší pro svou svébytnou koncepci. Avšak to, jaká témata tato koncepce komunikovala, se mi z celé inscenace lehce ztratilo. Viděli jsme boj mezi dobrem a zlem, poučení z chybného jednání postav skrz magii (i bez ní) a umění dokázat odpustit. A s veškerou úctou k inscenaci, tato témata zkrátka a jednoduše dokáže postihnout každá dobrá dětská pohádka. Nemělo by být Shakespearovo dílo něco trochu víc? Přeci v několika aktuálních zpracováních se řeší téma kolonizace a podobné nejednoznačné otázky.

E: V zásadě s tebou souhlasím. Ale není nutně potřebou každé inscenace shakespearovského dramatu reagovat na zásadní společenský problém. Ráda bych se ještě vrátila k otázce magičnosti a jejímu podání skrze všemocného ducha Ariela. Jak na tebe působí obsazení ženské herečky do této role a jaký to pro tebe mělo význam?

B: Upřímně řečeno jsem faktu, že Ariela hraje Tamara Kotrbová, žena, nepřikládala prakticky žádnou váhu a nebylo to pro mě nijak směrodatné. Za mě zmiňovaná herečka dokázala především svým jednáním a využitím dobře zvolené rekvizity (dlouhých prutů evokujících kostru křídel) vyjádřit skutečně jakousi nadpozemskou entitu.

Tak a teď si pojďme zodpovědět tu hlavní otázku. Líbilo se nám to? LÍBILO.

Polemizační duo BÉ (Barbora Rokytová, Eliška Halodová)

Městské divadlo Zlín – William Shakespeare: Bouře. Režie Josef Morávek, dramaturgie Vladimír Fekar, výprava Jaroslav Čermák, hudba Milan Nytra, choreografie Hana Geržová, pohybová spolupráce: Igor Dostálek, light design Jakub Michálek. Hrají Adam Kořán, Milana Gorská, Tamara Kotrbová, Rostislav Marek, Marek Příkazký, Josef Koller, Zdeněk Lambor, Pavel Vacek, Petr Škrabal, Karel Matuška. Premiéra 18. října 2022. Psáno z reprízy na festivalu Zaráz 18. ledna 2023.