Slovenský tanec intimní a sdílný

Již podeváté rozhýbal festival slovenského současného tance HYBAJ HO! pražské Studio ALTA. Letošní ročník, konající se 25. až 28. října, představil díla různě rozvíjející téma času. Jejich tvůrci se v nich často obrací do minulosti, vnímají tok času kolem sebe, reflektují svá zásadní rozhodnutí a proměny sebe sama.

Tomáš Janypka otevřel program svým sólem Nové sady. Mezi diváky, rozmístěnými na židlích vytvářejících pravidelný trojúhelník, se pouští do vyprávění o svém výjimečně prožitém roce stráveném na cestách. Nečekaně se ale zaráží, čas se zastaví, a začíná druhá, pohybová rovina jeho příběhu. V pomalém, koncentrovaném tempu se jako vývrtka stáčí do sebe, hledá odpovědi, dává najevo, že nesděluje celou pravdu, kterou posléze postupně rozkrývá. Pravdu o velké lásce, jež přišla v nevhodnou chvíli, a tak si ji, i přes těžké rozhodování a vytrvalý boj s vnitřní nejistotou, nechal proklouznout mezi prsty. Přeskakuje od jedné informace ke druhé, stejně jako mezi minulostí a přítomností, mezi tancem a slovem (a když už ani jedno nestačí, zapíná na mobilu hudbu a vybraným divákům nasazuje na hlavu sluchátka s výrazem „podívej, toto jsem já, toto cítím“). Čím zřetelnější obraz situace ale získáváme, tím více se vyprávění s pohybem prolínají a tím méně je jeho podezřele klidné mluvené slovo, v kontrastu s pohybem prováděným na hranici fyzických a psychických možností, uvěřitelné.

Sama do sebe se obrací také Eva Urbanová ve svém čistě tanečním sóle Una Dua, v němž hledá odpověď na otázku „kdo jsem?“. V tanci střídá křečovitou úzkost se vzletnou ladností, strach a nejistotu s éterickou radostí. Projev Urbanové je úsporný, ale velmi dynamický. Rychle přechází z jedné polohy do druhé, z napětí do uvolnění, nebojí se však ani zpomalení a odevzdání se volnému průchodu emocí. To vše za živě mixovaného hudebního doprovodu Ondry Mikuly navozujícího dojem všemožných šepotů a nejistoty nejen v nitru tanečnice, ale i v našem vlastním.

Z osobních zkušeností s paranoidní schizofrenií vycházely tvůrkyně Mária Danadová a Monika Kováčová při tvorbě inscenace Stopy v paměti využívající princip asociace. Bánskobystrická skupina Odivo v ní zprostředkovává náhled do problematiky tohoto onemocnění, vytvořenými obrazy předává emoci rozpolcenosti a tísně. Všemožné keříky, stromky, květináče a jiné zahradní náčiní rozmístěné po scéně Danadová s Kováčovou nejprve protichůdně převrací a narovnávají, jedna poklidně a druhá ve spěchu. Posléze se Danadová pokouší o zasazení jednoho z keříků, tuto činnost jí ale ztěžuje dřevěný trám balancující na jejích zádech. S velkou loutkou v podobě hlavy srnky na lidském těle se pak vrací do dětství, prostřednictvím starých hraček a vzpomínek na Vánoce hledá vnitřní klid. Ve druhé části se však od rekvizit odpoutává a dostává se do až extatického tanečního projevu. Inscenace je plná kontrastů – akce a pasivity, světla a tmy, ticha a zvuku. Mobilní svícení pomocí několika lampiček, baterek, světelných panelů a dokonce i svítilny  telefonu umožňuje, zejména rukou Kováčové, proměňování velikosti hracího prostoru, vytváří intimní vztah s publikem a také efektní stínohru. Bicí doprovod Jána Fialy ve stylu Birdmana rozeznívající se v druhé půli představení postupně dění zrychluje a vyostřuje, až hudba samotná nakonec doznívá v ohlušující tmě.

Pomyslnou sladkou tečku na konci prvního festivalového dne tvoří Eye Candy Csaby Molnára a Márcia Canabarra. Duo performerů, pyšnících se maďarskou Labanovou cenou za choreografii inscenace Tropical Escape (na HYBAJ HO! 26. 10.), přichází do sálu s obličeji ozdobenými lepkavými bonbony, odění pouze do průhledných igelitových přehozů se strategicky rozmístěnými kapsami naplněnými rovněž sladkými gumovými cukrovinkami. V obrazech pohybujících se někde mezi Michelangelovými sochami a Kámasútrou ztvárňují Molnár s Canabarrem pohled na konzumní mezilidské vztahy. V extrémně pomalém tempu balancují jeden na druhém, navzájem se zvedají do výše nebo přitlačují k zemi. Jeden z druhého berou jen to nejlepší v podobě gumových bonbonů, a tak se doslova ožírají o to nejsladší, co mají. Jakmile už není co brát, se studem odcházejí zcela nazí.

Tomáš Janypka: Nové sady. Koncept Tomáš Janypka, Martin Hodoň; režie Martin Hodoň; světelný koncept Tomáš Morávek; světelný design Zuzana Režná; účinkuje Tomáš Janypka.

Eva Urbanová: Una Dua. Choreografie, námět, tančí Eva Urbanová; dramaturgie Jana Stárková; produkce Jan Honeiser; zvukový design Ondra Mikula.

Odivo: Stopy v paměti. Námět, koncept, realizace Mária Danadová, Monika Kováčová; hudba Ján Fiala; výtvarná spolupráce Juraj Poliak; pohybová spolupráce Martina Hajdyla Lacová; technická spolupráce Milan Slama; kostýmy Viktória Jehlárová; účinkují Mária Danadová, Monika Kováčová, Ján Fiala. Premiéra 24. ledna 2017.

Csaba Molnár, Márcio Canabarro: Eye Candy. Tvůrci Csaba Molnár, Márcio Kerber Canabarro.

Psáno z festivalových uvedení 25. října 2018.