SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2019 speciál No. 4

Meeting Point na KriThu

13. 4. 2019 Eva Gabryšová

Encounter 2019

Meeting Point na KriThu

Prodané Národní!

Divadlo! Instituce spojená se svobodou projevu, s osobnostmi, které se nebojí postavit se za svůj názor navzdory nepříznivým politickým podmínkám. Je to tak? Nebo ne? Anebo ne tak úplně?

Národní divadlo! Češi Čechům. Symbol českého vlastenectví. Instituce, která v očích našich tatínků, maminek, babiček a sousedů definuje, co je české divadlo a co si „ti jevištní umělci“ vlastně myslí. Herec z Národního je pro běžného občana Pan Herec, osobnost a je-li někdo osobnost, má moc ovlivnit, co si národ myslí. Herec nabízí sám sebe coby projekční plochu pro ideu inscenace. Herec prodává sám sebe. Herectví je prostituce svého druhu. Jen se neodehrává v temných uličkách, ale všem na očích.  

Jeviště Národního divadla k Čechům promlouvá. Stává se výhodnou platformou pro šíření ideologie a posilování systému. Vždyť samotný jeho vznik byl činem vlasteneckým, a tak ve svém základu ideologickým, politickým.

Pražská DAMU přivezla inscenaci, která ukazuje ono politické stigma Národního divadla, zabývá se otázkami individuální zodpovědnosti herce/divadelníka za svá rozhodnutí ve veřejném životě a skrze skutečné historické události prokazuje, jak snadno zneužitelná instituce Národního divadla je.

To vše je zasazeno na pozadí ikonické české opery Prodaná nevěsta, která nabízí paralelu mezi dějem opery samotné, kde Jeník podepíše smlouvu o prodání své milé Marušky za tři sta zlatých, a „zaprodáním“ herců a divadelníků během německé okupace, socialismu či současnosti.

Divák se baví, divák se dojímá, diváka zamrazí, když si uvědomí, že právě držel minutu ticha za Reinharda Heydricha, divák si říká, že vidí krásné, energické mladé lidi, se kterými musí být fajn jít jen tak na pivo. A proč ne, herec je taky pracující člověk!       

Leňa Dobrovolná, JAMU

zdroj foto: program festivalu
zdroj foto: program festivalu
zdroj foto: program festivalu

Osprchovaný symbol

Voda - doposiaľ úplne nepreskúmaná hmota. Pokojná hladina vždy niečo zrkadlí, tá rozbúrená evokuje nepokoj. K vodnému živlu sa úzko vzťahuje senzitivita, premenlivosť a obraz večného hľadania tajomstva (neodhalená temnota/hĺbka vlastného vnútra). V bulharskom prevedení Čajky (Racka) je vody požehnane. Súbor sa vody nebojí, hrá (sa) s ňou ako s druhou kožou. Podľa slov jednej z režisériek inscenácie Assie Ivanovny, vodu nemáme považovať za symbol, ale za hravý materiál. Spomenula, že ich tandemu - stretli sa tri generácie tvorcov – nešlo o symbol, ale o svojské uchopenie Čechovovho textu. Utopení v záplave „mini rackov“ na kostýmoch, popisných masiek a v litroch H2O sa o nevnímanie symbolu môžeme pokúsiť.

Do vodnej pary vstúpil sen. Krehká baletka Nina, tancujúca na tenkom ľade ideálu. Vír snových bielych baletiek divákom na moment zatajil dych. V temnote búrky plynie svojská dejová koláž, priestorom znejú odosobnene interpretované repliky. Premoknú knihy a  neskôr do nitky premokne aj Arkadinová (a jej afektovaná francúžština), traja Treplevovia, „happy“ Trigorin spievajúci song Singing in the Rain, živá mŕtvola Máša aj všetky ostatné postavy z predlohy.

Efektná scénografia, využitie svetelných efektov + priestoru, štylizovaným pohybom podporené gestá (potrebujeme nové formy!).

Na čo sme sa v HaDi dívali? Nahota odhalenej pravdy? „Provokácia“ sploštenou klasikou v novom šate? Oprášený a čerstvou vodou osviežený A.P.Č.?...

Videli sme originálny odraz na divadelnej hladine. A nájdeme v ňom TO, čo prečítame vnemom, nie racionálnou dedukciou.

Zuzana Tašká, JAMU

zdroj foto: program festivalu
zdroj foto: program festivalu
zdroj foto: program festivalu

Hořkost v sametu

Giulietta Masina, životní partnerka a múza neorealistického režiséra Frederica Felliniho. Svůdná diva, která byla v hloubi duše stále hravým dítětem. Tvrdohlavá a zlomená, zároveň nadějeplná a milující. Její složitá osobnost se promítala i do filmových postav, které Fellini psal přímo pro ni. Neexistovala žádná role, které by se nedokázala zmocnit a skrze kterou by diváka nepřesvědčila o svém daru od Boha. Tak tomu bylo na filmovém plátně. Jak ale Giulietta zvládala roli manželky nejslavnějšího italského režiséra své generace, který byl bohémem a miláčkem žen? Inscenace Giuliettiny noci, jež je autorským počinem Lucie Hrochové, líčí hořkosladký životní příběh slavné herečky, která před kamerou žila sladký život, ale v noci ji děsily přízraky minulosti, současnosti i budoucnosti.

Ze začátku se nám zdá život Giulietty naprosto perfektní. Krásný pokoj obklopený sametem, večírky, svatba a plánování budoucnosti. Na závěsech sledujeme promítající se scény z Felliniho nejslavnějších filmů, u kterých simultánně Giulietta kopíruje pohyby sebe samé na plátně, které se mechanicky opakují a zdůrazňují jisté stereotypně zacyklené události v jejím životě. S každým filmem ale jako by se otevírala hereččina třináctá komnata. Samota, neporozumění, žárlivost a nevěra. Osamělé noci protkané existenciálními otázkami a čekáním na milovanou osobu. I přes veškerou bolest a trýzeň, kterou musí Giulietta opakovaně snášet, ke svému muži stále nalézá cestu a bojuje s překážkami, které ji osud přichystává. Věří tomu, že manžel ji nikdy neopustí, byť hledá fyzické uspokojení i u jiných žen. Pokaždé se vrátí. A natočí nový film, který rozvine další Giuliettin životní příběh.

Kristýna Staroštíková, MUNI/JAMU

zdroj foto: galérie festivalu
zdroj foto: galérie festivalu
zdroj foto: galérie festivalu

Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info