SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2019 speciál No. 3

Meeting Point na KriThu

Lidová hra o slepičím impériu

Politická alegorie, či ne? Friedrich Dürrenmatt vytvořil ve své nehistoricko-historické komedii o Romulovi Velikém svět, který předem odsoudil k zániku jeden zdánlivý blázen kvůli jeho špinavé minulosti i budoucnosti. Panovník se tu zkrátka více věnuje své drůbeží farmě než impériu, a tak se oranžový kabaret studentů z Grazu vydává na cestu za záchranou světa, aby mu v této destrukci staleté říše zabránil.

Režisérka Claudia Bossard sáhla po groteskně laděné stylizaci, protože co jiného je v dnešním světě hrdinství než vyčpělou melodramatickou pózou? Zářným příkladem budiž výstup vladařovy dcery při hereckém cvičení, kde se uchyluje k nádherné kýčovité manýře toliko známé antické tragédky Antigony. Hyperbolizované show byla nápomocná muzikálová čísla, jež doprovázela živá muzika. Herci s muzikanty během představení komunikovali a pomáhali tak narušovat iluzivnost inscenace. Titulky byly v tomto případě komentujícího charakteru a vytvářely tak silný zcizující efekt. Náhoda? Možná ani ne. Odstup, který se tak v komunikaci s divákem vytvářel, odhaloval přidanou dekódovací rovinu, která je v dnešním lží a přetvářkou zahlceném světě více než potřebná.

Divák byl přinucen se konfrontovat s dnešní kulturou masmédií a jako na dlani se mu odhalilo komické pozadí politické manipulace a dezinformace. Grazská škola tak zobrazila společnost, která je otrokem absurdních pravidel. Morální hodnoty i štěstí individuality mohou být kdykoliv pro dobro většiny upozaděny.

Lubica Omastová, UPOL

Když si potřebujete zavolat…

Studenti Akademie dramatických umění v Záhřebu přivezli na letošní Setkání inscenaci s názvem „Přišla, jen aby si zavolala“. Autorský text režisérky Rajny Racz vychází z povídek spisovatele Gabriela Marquéze. 

Záhřebské zajímá základní situace: mladá žena, Maria, si potřebuje zavolat a jen a pouze z toho důvodu se ocitne v psychiatrické léčebně. Tato zdánlivá banalita však s sebou nese obrovské téma. Jak přesvědčit odborníky o tom, že jste normální? Protože budete-li stále opakovat, že jste tam proto, abyste si zavolali, už to samo vás v očích lékařů degraduje. A jak z toho ven?

Maria je prohlášena za nemocnou, je léčena a de facto uvězněna na neurčito. Setkává se s ostatními pacientkami, je šikanována ze strany personálu a ani její manžel, který ji po jistých potížích nalezne, ji není schopný vysvobodit. Bezmoc a beznaděj se přenáší na diváky v sále.

Záhřebští maximálně využívají hrací prostor HaDivadla. Hraje se nejen na celém jevišti, využity jsou všechny zadní i boční vstupy a dokonce i lávky. Past v podobě léčebny je znázorněna zářivě bílým čtvercem uprostřed jeviště a pojízdnou nemocniční postelí. Diváci jsou často svědky eroticky motivované šikany, které vždy přihlíží několik osob, ale ani jedna na ni nereaguje, nikdo Mariu nebrání. Ostatní pacientky rezignovaly, už to pro ně prostě není nic divného.

Inscenace se obejde bez jakýchkoli dodaných zvuků. Vše je tvořeno na scéně. Působivý je hlavně odjezd Mariina manžela, coby poslední naděje, parním vlakem. Kromě nezbytných dýmovnic se z provaziště řine proud bílé rýže, který vypadá a při dopadu zní přesně jako sloup horké vody, jenž je při odjezdu mašinou vypouštěn do kolejiště.

Letošní téma festivalu zní Setkání léčí a mnoho inscenací tematicky spojuje především skepse, rezignace a nedostatek naděje pro budoucí žití. Skoro to vypadá, že se nás nové pokolení divadelníků snaží, na rozdíl od masmédií, vyléčit pravdou. A to je skvělé!

Martin Tilšar, DAMU

Případ Karenina

„Anna Karenina: 2019.“ Na jevišti se nachází předměty doličné a mezi nimi Karenina za zvuků ruských písní vypráví svůj příběh. Příběh o tom, jak se podvolila animálnosti citu, kterému se nešlo ubránit. Nebo snad ano? Soud nad Kareninou začíná. Otázka je jasná: „Vina nebo nevina?“

„Asi si teď říkáte: tohle není naše Karenina,“ konstatuje při pohledu na diváky Hana Drozdová, která se před chvílí vřítila do sálu jako rozjetý vlak. „No, jen to řekněte: kurva.“ Je ale možné vynášet takový soud nad postavou, jejíž celý osud je vylíčen na devíti stech stranách románu a následně převeden do podoby dvouhodinového filmu? O Karenině máme svou představu, která se možná změnit může a možná taky ne. Stejně na konci skočí pod vlak, však to známe. Co ale bylo předtím? Drozdová se stává tu Kareninem, tu Vronským, tu Serjožou. Především je ale Kareninou, protože je to částečně i její příběh. Ve vteřině střídá polohy a z původně odlehčeného tónu se postupně dostává do bezvýchodného zoufalství. Točí se ve víru emocí při osudovém setkání na plese, na dostizích ztrácí hlavu a cválá v sedle spolu s Vronským, podvoluje se zlobě manžela, pozoruje, jak se jí syn postupně vzdaluje a nakonec celý svůj život opět rekapituluje v posledních vteřinách před smrtí.

Veškeré důkazy máme, otázka stále zůstává: „vina nebo nevina?“ Drozdová píše obě slova křídou na zeď a svůj hlas přidává pod první možnost. Divákům se klaní s nevyřčenou výzvou, aby se i oni připojili se svým rozhodnutím. Tentokrát je s převahou jednoho hlasu shledána vinnou. Jako by tak na ostatních vlastně ani nezáleželo a soud nad sebou vynesla ona sama. A nejspíš to tak má být.

Iva Heribanová, MUNI