SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2019 speciál No. 2

Meeting Point na KriThu

Ideály jsou naivní!

Jakou šanci má člověk, který bojuje sám proti všem? Stejnou otázku si v komunistickém Československu pokládalo mnoho lidí, kteří museli žít v nesvobodě a nesouhlasili s absurditou každodenního života. Dystopický obraz reality. Absurdita pohřbívá ideály, jež jsou označovány za podrývače tradičních hodnot. Cenzura a manipulace s informacemi pro dobro lidu, protože člověk je přece v bezpečí, dokud je konejšen v nevědomosti. Inscenace Accordance! studentů VŠMU dává divákům možnost nahlédnout do imaginární země, kde má jedinec jen jednu možnost k výběru, protože ostatní nejsou v souladu se souzvukem kolektivu.

Bílá a červená barva, jakožto kontrast mezi svobodou a nesvobodou, je kombinace, jež dynamicky rámuje celou scénu i jednotlivé divadelní složky. Každá z postav má červené označení v podobě stigmatu na tváři či módního doplňku. Jediné místo, které dosud nebylo poskvrněno, je blázinec neboli tzv. ,,rekreační zařízení‘‘. Zde divák pochopí, že zrůdy vládnou všemu a člověk, který by položil život za pokrok, je brán jako nebezpečný šílenec ohrožující společnost.

Inscenace je doplněna o historické záznamy, které jsou promítány na balící papír visící z balkonu. Dokumenty o ideologii Sovětského svazu v 60. letech a masakru na studentech při demonstracích v divácích rezonují, jelikož se jedná o část naší historie, která v nás, i po dvou generacích, stále doznívá.

Kristýna Staroštíková, MUNI/JAMU

SKORO

Dvojitá inscenace Čechovova Medvěda a Frielovy Afterplay, vytvořena studenty Yaroslavl State Theater Institute, byla velmi lákavým bodem dnešního programu. Zcela bílá scéna spolu s drzým (tedy alespoň jsem myslel) názvem “Chekhov. Next” naznačovala čerstvý pohled na rezavějící práce A. P. Čechova. Právě proto mě mrzelo, že se tato “skoro fraška” skoro dotýkala mnoha témat, byla skoro moderní a skoro zajímavá. Divákům byl nabídnut relativně doslovný vhled do světů osamělé vdovy a dvou čechovských lhářů, a právě to byl moment, kdy jsem ucítil lehké zklamání. Pokládal jsem si otázky: Jaké je spojení těchto dvou příběhů? Jedná se o zkoumání dynamika vztahů muže a ženy? Měla být v prvním příběhu akcentována Čechovova zatuchlost, aby mohla být srovnána s mnohem novější Afterplay? Anebo (a ta představa mě doteď děsí) byla jediným pojítkem vodka?
Schopnost Anastasie Klimushkiny pohánět vpřed nesnesitelně dlouhou druhou část inscenace byla obdivuhodná, ostatně stejně jako schopnosti všech dalších herců. Skutečně jsem cítil, jako by bojovali za to, aby se na sterilní scénu, která byla divákům představena, dostala špetka lidskosti. Nicméně nerozumím tomu, proč jsem měl pocit, že režijní složka neustále hercům podkopává nohy velkými bílými dveřmi ze supermarketu, které vedly do zadní části jeviště, melodramatickým klavírem umístěným v levé části jeviště a hudbou, která připomínala hospodský jukebox ve čtyři hodiny ráno.

V poslední části, kde jsou charaktery zrušeny a herci společně tančí (čest choreografovi), jsem pocítil překvapivou vlnu úlevy. Tohle představení mi připomínalo bývalého přítele, kterého vlastně nechcete nenávidět, ale zároveň vám ani trochu nechybí. Věčnými slovy Ariany Grande: thank u, next.

Martin Modrý, JAMU

DIY akčňák ve Středozemi

Starověké Řecko. Kdesi před palácem. Oidipus už není král, Iokasté je po smrti a Antigona nesmí pohřbít svého bratra. Kreón jí to zakázal a Kreón je král. Antigona je Oidipova dcera a spoustu toho podědila. Kreontovi a Antigoně to v paláci moc neklape. Je to zkrátka povedená rodinka.

De la Salle – vysoká škola svatého Belindy pojala nesčetněkrát zpracovanou Sofoklovu trilogii po svém, tři tragédie v jedné během šedesáti minut.

Děj se odehrává retrospektivně. Začíná dialogem Antigony a Kreonta, pak se vrací zpět k nákaze, která na počátku Krále Oidipa sužuje Théby, aby se přes pátrání po Oidipově osudu a minulosti vrátil zpět k morálnímu sporu královské dcery a jejího strýce.

Zmizelo Řecko, představa bílých mramorových sloupů i moudří muži v tógách. Namísto toho jsme vrženi do prazvláštního světa zalitého rudým světlem, obývaného dlouhovlasými „elfy”, jako vystřiženými z fantasy filmů z přelomu milénia. Palácové hradby nahradily ze stropu spuštěné cáry tylu, které krom jiného slouží jako roztříštěná projekční plocha.

Pryč jsou dlouhé monology poslů a věštců, text se stává akcí. Násilí je vytaženo ven před palác a je všem na očích. Herecká akce se opírá o výraznou pohybovou stylizaci s přesným rytmem a gestem. Scény soubojů jsou v duchu asijských bojových umění. A tak se čas od času přesouváme od emočně vypjatých dialogů do akčního filmu.

Téměř všechny rekvizity jsou z přírodních materiálů a mnohé z nich navíc hercům umožňují zvukově doplňovat a rytmizovat pohyb na scéně, takže i většina hudební složky inscenace vzniká tady a teď.

Chór i jednotlivé postavy jsou skryty pod zlatými polomaskami. Pouze tehdy, když skutečně poznávají pravdu a docházejí upřímnosti k sobě samým, tehdy, když se stávají lidmi a postaví se za své morální hodnoty, máme možnost pohlédnout jim přímo do tváře.

Leňa Dobrovolná, JAMU