Roztančená Flora

Taneční linka Divadelní Flory, koncipovaná dramaturgyní Jitkou Pavlišovou, nabídla i letos jedny z nejpozoruhodnějších bodů festivalového programu. V prvním týdnu olomouckého festivalu se nadšených ohlasů dostalo Long time no see!, maďarsko-finskému propojení tanečnic Beatrix Simkó a Jenny Jalonen, nebo sólové performanci Precarious Moves vídeňského choreografa, performera a teoretika Michaela Turinského. Také druhá polovina Flory přinesla projekty svědčící o velké kvalitě její taneční dramaturgie.

Exploze energie

Kanadský tanečník Daniel Conant se v choreografii Moritze Ostruschnjaka Tanzanweisungen (možné přeložit jako Taneční instrukce nebo Pokyny k tanci) dostává až na pokraj sil. Ve žlutém tričku, červených kraťasech, světlých běžeckých teniskách a s černou kšiltovkou na hlavě přichází na asi metr vysokou platformu, ohraničenou bílými zářivkovými tyčemi… a začíná půlhodinová exploze energie. Poměrně dlouho zůstává Conant na jednom místě. Zatímco koncentrovaně hledí přímo před sebe, jeho tělo se začíná pohybovat v parafrázi tradičního bavorského lidového tance Schuhplattler (premiéra Tanzanweisungen se uskutečnila v Bavorské státní opeře). Dupe, poskakuje, v ostrých úhlech ohýbá končetiny a dlaněmi tleská o tělo. Jednoduchá počáteční sekvence pohybů se postupně zrychluje a stává komplikovanější, k dupání a tleskání se připojuje i zřetelně slyšitelný dech tanečníka. Ze zvuků vlastního těla Conant vytváří jakýsi rytmický základ, v němž se následně vyjevuje smršť různých pohybových citací. Prvky z klasického tance i choreografií Anny Teresy de Keersmaeker, boxování i diktátorských projevů se za sebe vrství při stálém skákání, nyní už po celé platformě.

Na skutečnost, že toto neuvěřitelné kontinuální fyzické přepjetí, sdílené všemi tanečníky nehledě na místo působení, nepotrvá věčně, upozorňuje nápis na kartónové ceduli, se kterou před diváky projde sám choreograf (News: It won’t be like this forever). Ticho sálu náhle prořízne píseň The Sound of Silence. Zřetelný odkaz na pandemické zastavení kultury vede k přerušení zdánlivě nekonečné skákavé sekvence. Conant bezcílně přechází po pódiu, prohlíží si jeho prázdnotu, přináší další ceduli (News: After a while we will stop thinking about it), opírá se o ni. Když dozní hlasy Simona a Garfunkela, nastává návrat do provozu. Není to ale tak snadné, ztracený kontakt s diváky se obnovuje obtížně. Tanečník k publiku vztahuje ruku, mává, dokonce se pokouší něco vyslovit, ale výraz jeho tváře a pantomimická evokace skleněné stěny napovídají, že nic není jako dřív. Přesto nakonec přichází osvobozující závěr. Prostor zaplní světlo a hudba, Conant opouští nastolený rytmus a krouží po scéně v euforických výskocích a piruetách. Tuto změnu komentuje další choreografem nesená cedule, News: I went out for a bit and then I came back.

Na besedě po představení tvůrci odhalili proces přípravy Tanzanweisungen. V choreografii, která vznikala v období mezi lockdowny, údajně není ani jeden prvek nově vytvořený. Je složená z citací předchozí společné práce Conanta a Ostruschnjaka, děl jiných choreografů, a především třívteřinových úryvků z různých pohybových videí, která Conant nashromáždil na Instagramu, YouTube, TikToku a jinde na internetu. Jedná se tak v jistém smyslu o jeho digitální deník a další odkaz k pandemické realitě, kdy často nezbývalo nic jiného než hodiny bezcílně scrollovat. Útržkovitost výsledné struktury navíc upozorňuje na to, jak přítomnost v digitálním světě proměňuje vnímání – jakmile mě první tři vteřiny daného obsahu nezaujmou, okamžitě se posunuji hlouběji do králičí nory.

Meditativní zklidnění

V kontrastu k Tanzanweisungen stálo v poslední den festivalu zklidnění v podobě dvojprogramu složeného ze sóla slovenské tanečnice Evy Urbanové The Essence a projektu Treatment of Remembering uskupení POCKETART. Urbanová přímo zaplnila půdní prostor Divadla K3. Ve svém koncentrovaném intimním sóle ve studeném přítmí, osvětlená pouze osmi reflektory na bocích jeviště, ohledává esenci sebe a svého tanečního vyjádření. Základ jejího soustředěného projevu, doprovázeného nahrávkou anglicky mluveného textu, tvoří určitá celotělová tenze, přítomná v momentech velké rychlosti i dramatického zpomalení. Prostorem chvílemi jako by svobodně klouzala, chvílemi jako by ji vlastní tělo táhlo proti její vůli. V závěrečných minutách ale překonává vnitřní rozpory, tělo a mysl se dostávají do souladu. Rozezní se poetická hudba skladatele Aid Kida a studené světlo vystřídá teplé.

Nedílnou součástí Treatment of Remembering je konstrukce scénografky Denisy Švachové potažená zářivě bílou krycí plachtou, která v exteriéru (v Olomouci konkrétně v zahradě kostela Zvěstování Páně) vytváří podklad pro minimalistický pohyb tanečnic (na festivalové repríze to byly Sabina Bočková, Inga Zotova-Mikshina a Barbora Rokoszová). Ty se na ní nachází už při příchodu diváků a choulí se k sobě se zavřenýma očima. Na jejich tváře dopadají sluneční paprsky, vítr rozechvívá zářivě barevné větrovky (modrou, zelenou a žlutou). Se začátkem hudby Lukáše Palána se tanečnice ze schoulení začínají v pozvolném tempu rozvíjet jako květina. Po většinu choreografie mají stále zavřené oči, přesto se s naprostou přesností vplétají do sebe a zase oddělují, jsou spolu ve sdíleném prostoru a zároveň ne. Do jejich tváří se vkrádají různé emoce naznačující prožitky ve světě za zavřenýma očima, radostný smích střídá žal i děs. Do hudby posléze vstoupí i mluvené slovo, šeptem předávající instrukce ohledně představování si přírody – trávy, deště, stromů, vodního toku, bahna. Zatímco diváky příroda zřetelně obklopuje, tanečnice se už nachází ve světě, kde je jen pouhou vzpomínkou. Ve světě, který je oslnivě prázdný jako bílá podkladová plachta. Treatment of Remembering je tak zklidňující meditací a důrazným apelem zároveň.

Moritz Ostruschnjak: Tanzanweisungen (It won’t be like this forever). Choreografie Moritz Ostruschnjak, asistent choreografie Daniela Bendini, asistent dramaturgie Carmen Kovac, světelný design Benedikt Zehm, kostýmy Daniela Bendini a Moritz Ostruschnjak, manažer produkce Hannah Melder. Účinkuje Daniel Conant. Premiéra 7. 6. 2020, psáno z festivalové reprízy 17. 5. 2022 v S-Klubu.

Eva Urbanová: The Essence. Choreografie, text a provedení Eva Urbanová, hudba Aid Kid. Psáno z festivalové reprízy 21. 5. 2022 v Divadle K3.

Sabina Bočková, Johana Pocková, Inga Zotova-Mikshina: Treatment of Remembering. Koncept, režie, choreografie Sabina Bočková, Johana Pocková, Inga Zotova-Mikshina, hudba Lukáš Palán, sound design Jakub Štourač, scénografie Denisa Švachová, light design Michal Horáček, dramaturgická konzultace Petra Hauerová. Účinkují Sabina Bočková, Johana Pocková, Inga Zotova-Mikshina / Barbora Rokoszová. Premiéra 5. 10. 2020. Psáno z festivalové reprízy 21. 5. 2022 v zahradě kostela Zvěstování Páně.