Již tradičně patřil divadelní listopad Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka. Letošní ročník ukázal, že důležitost existence festivalu netkví v adoraci německojazyčného divadla, ale v pestrosti a šíři, se kterou dokáže představit německojazyčnou kulturu. Letos zdaleka nešlo jenom o divadlo.
Již tradičně patřil divadelní listopad Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka. Letošní ročník ukázal, že důležitost existence festivalu netkví v adoraci německojazyčného divadla, ale v pestrosti a šíři, se kterou dokáže představit německojazyčnou kulturu. Letos zdaleka nešlo jenom o divadlo.
Pokud jde o nedivadelní události festivalu, je třeba jmenovat autorské čtení z nejnovějšího díla Judith Hermann Lettipark, jež proběhlo na půdě Českého rozhlasu. Stanice Vltava pak také v rámci pořadu ArtCafé pořídila s autorkou a překladatelem jejího díla Petrem Štědroněm (který je také šéfdramaturgem festivalu) rozhovor (link zde: https://vltava.rozhlas.cz/klicem-k-lidskemu-zivotu-je-touha-judith-hermannova-predstavuje-povidkovou-7685850). Festivalu se tak pod svojí hlavičkou podařilo sdružit vydání autorčiny nové sbírky povídek (v nakladatelství Větrné mlýny) a její prezentace v rozhlasu. Představil se nám tak komplexní profil jedné z tváří současné německojazyčné prózy. Překvapivé ale je, že tuto literární akci zařadila dramaturgie festivalu do hlavního programu, přestože například uvedení rozhlasové hry Wernera Fritsche Shakespearova lebka (překlad Petr Štědroň) v prostorách Planetária Praha, kterého se její autor taktéž zúčastnil, se dostala pouze do off-programu (rozhlasová verze zde: https://vltava.rozhlas.cz/werner-fritsch-shakespearova-lebka-fausts-faust-v-pesti-faustove-5008593).
Jelikož jde o festival cizojazyčného divadla, jsou všechny produkce titulkované. Neznamená to ovšem, že publikum je výhradně české, velkou část tvoří diplomatická obec nebo zástupci institucí propagujících německojazyčnou kulturu (Goethe-Institut Prag nebo Česko-Německý fond budoucnosti atd.). Často tak dochází k několikasekundovému oddělení reakcí publika. Zcela odlišnou zkušeností z pohledu odezvy hlediště byla Odysea hamburského Thalia Theatru. Jde o velmi volné zpracování antického mýtu prostřednictvím Odysseových synů Télemacha a Télegona. Nevlastní bratři mluví neznámým jazykem na pomezí němčiny, švédštiny, angličtiny a nizozemštiny, který nefunguje jako v tradičním činoherním divadle na úrovni hlavního nositele významu. Okrajově tak inscenace položila zajímavou otázku, co vytváří divákovo porozumění dílu, když v jazykové rovině rozumí minimu slov, což jej nutí soustředit se na formální stránku řeči a především tedy na nonverbální akci. S jazykovou bariérou si umně hrál i Lars Eidinger, titulní představitel inscenace Richard III. berlínské Schaubühne, který vtipně upozornil na titulkovací zařízení umístěné uprostřed scénografie.
Kromě zmíněného Richarda III. se festivalová dramaturgie již tradičně zaměřila na tituly, jež nevychází z dramatických textů - především se jedná o dramatizace literárních děl, filmových scénářů (Desatero přikázání) nebo přímo autorské divadlo (Five Easy Pieces). Nekonečný žert podle kultovního románu Davida Fostera Wallace Infinite Jest patří též do této kategorie. Čtyřhodinová inscenace však zkrachovala právě na svojí délce. Režisér Thorsten Lensing se totiž ve svojí dramatizaci snaží postihnout především děj díla, které právě naopak staví na devalvaci narace a zdůrazňuje především jednotlivé motivy. To se dařilo v první polovině, v druhé však už šlo spíše o uzavření příběhu, což u více jak tisícistránkového díla vede nutně k dějovým zkratkám a zejména ke zploštění tematické roviny. Když však vedle sebe postavíme Nekonečný žert a předposlední představení festivalu Blackout, vypadá produkce Thorstena Lensinga skvěle, především s ohledem na mimořádně koncentrované herectví (Ursina Lardi nebo Sebastian Blomberg). Oproti tomu Blackout překvapí svojí banální formou, jež se snaží mluvit na téma přírodní apokalypsy s hororovým nadhledem. Soubor Independent Little Lies se však pohybuje po povrchu. Uvedení inscenace na festivalu tak otevírá téma širšího kontextu, a sice jaká kritéria dramaturgie festivalu zohledňuje při výběru titulů. Při kiksu, který ve srovnání s ostatními inscenacemi představuje Blackout, můžeme snadno dojít k závěru, že bylo třeba nasadit produkci z Lucemburska. Takový přístup vyvolává otázku, nakolik kvalita určuje výběr daného titulu. Na obranu festivalu je však třeba říct, že s problémem výběru na základě geografického klíče, který v případě jeho nedodržení vede k výtkám, že je dramaturgie zaměřená příliš jedním směrem, se dlouhodobě potýká například i berlínské Theatertreffen. I přes jedno zaváhání představuje Pražský divadelní festival německého jazyka pro české divadelníky a pochopitelně i pro širší publikum důležitou událost, jež nám podává zprávu o úrovni jiné kultury a snaží se o totéž i opačným směrem, tedy propagovat české divadlo v německojazyčných oblastech. Letos například v rámci festivalu vyšlo speciální číslo prestižního divadelního časopisu Theater der Zeit věnované českému divadlu. Obsahuje například profily významných režisérů (Jan Nebeský, Jan Mikulášek) nebo vyjádření dramatiků (Anna Saavedra a Roman Sikora) k psaní dramatu v současnosti. Právě komplexnost činí tento festival nesrovnatelný s jakoukoliv jinou podobnou událostí na české divadelní mapě.
Můžeme se jen domnívat, jak moc byla filmová adaptace knihy Osvícení pro tvůrčí tým režiséra Jakuba Šmída a dramaturga Norberta Závodského inspirací k vytvoření koncepce jejich inscenace Médea uvedené v činohře Národního divadla moravskoslezského.
V rámci divadelního festivalu OST-RA-VAR mohlo diváctvo v Komorní scéně Aréna zhlédnout inscenaci Děti slunce v režii polského režiséra Andrého Hübner-Ochodla.
