Není se kam schovat…

Markéta Vacovská se ve své taneční performanci Odloučení vypovídává ze ztráty dvou synů – dvojčat, kteří zemřeli krátce po porodu vlivem genetické poruchy. Hlavní linkou performance je metaforické ztvárnění života synů od samotného porodu do jejich smrti. Vacovská zároveň reflektuje i své období prázdna a nechtěné rady známých, kterými byla přehlcována. To bude už brzy dobrý… Už brzy to bude…lepší… Na diskuzi po představení Vacovská uvedla, že prostřednictvím performance se pokouší šířit osvětu tohoto stále tabuizovaného tématu a podpořit rodiče, kteří si podobnými situacemi prochází. Nabízí se ale také otázka, zda v performanci nemůžeme hledat i terapeutický účinek.

2. 6. 2022 Aneta Klepáčová

Odloučení. Foto: Ondřej Hruška. Zdroj: Divadelní Flora

Markéta Vacovská se ve své taneční performanci Odloučení vypovídává ze ztráty dvou synů – dvojčat, kteří zemřeli krátce po porodu vlivem genetické poruchy. Hlavní linkou performance je metaforické ztvárnění života synů od samotného porodu do jejich smrti. Vacovská zároveň reflektuje i své období prázdna a nechtěné rady známých, kterými byla přehlcována. To bude už brzy dobrý… Už brzy to bude…lepší… Na diskuzi po představení Vacovská uvedla, že prostřednictvím performance se pokouší šířit osvětu tohoto stále tabuizovaného tématu a podpořit rodiče, kteří si podobnými situacemi prochází. Nabízí se ale také otázka, zda v performanci nemůžeme hledat i terapeutický účinek.

Vacovská svou performanci začíná zády k divákům a v náruči nese malého chlapce – ve skutečnosti svého staršího syna. Z nahrávky slyšíme několik jeho otázek vztahujících se ke smrti bratrů. Mami, a kde teď jsou? Mami, zdálo se mi, že jsem byl za nimi a pak jsem přijel zpět za tebou…mají se dobře. Poté se synem pohybově ztvárňuje porod. Ten je naznačen jako něco něžného a krásného. Vacovská se se synem v objetí vleže pohybuje po jevišti. Syn po této scéně odchází uličkou mezi diváky pryč.

Performance neprobíhá chronologicky, proplétají se v ní časové roviny před a po smrti synů. Vacovská stále opakuje ohrané fráze, kterými ji ostatní chlácholili, přičemž pochoduje tam a zpět – jako by šla po cestě, jejíž konec je v nedohlednu. Stejně ubíjející repetitivnost se objevuje i v dalších jejích gestech. Je tak možné si uvědomit nesnesitelně pomalé plynutí času, se kterým se pozůstalý rodič vyrovnává. Přestože se toto jednání může po chvíli zdát stereotypní a nudné, performerka do něj vkládá velkou energii, díky níž lze udržet pozornost. Tuto energii ale často oslabuje její verbální projev. Některá z vyřčených slov jsou možná nezbytná, například právě zmíněné nevyžádané rady, ale slova, kterými popisuje svoje zoufalství, působila někdy nadbytečně.

Během představení Vacovská taktéž vstupuje do hlediště mezi diváky. Zdá se, jako kdyby mezi nimi hledala skrýš před svými bolestmi, kterými je na jevišti sužována. Stojíc čelem k jevišti si občas se smutným výrazem zakrývá oči. Zároveň se pomalu proplétá mezi diváky, některým z nich podá svoji ruku a zadívá se jim hluboko do očí. Jako jeden z vybraných diváků jsem jejímu gestu byla plně otevřená, avšak zarazil mě vzkaz napsaný na její paži. Dotkni se ran. Citát odkazuje na tzv. Kristovy rány. Divák je tedy stejně jako Kristovi učedníci pobízen se skrze dotek vcítit do utrpení performerky. A to pro něj může být velmi emočně náročné. Neví, jak se v těchto chvílích zachovat, možná ani neví, jaká míra projevení lítosti a laskavosti je relevantní. Oproti performerce, která téma podrobně zná, skýtá divákova pozice jistou nevýhodu. Je svým způsobem „nucen“ interagovat, přestože možná stále stěží vstřebává své vlastní pocity..

Vacovská čte v průběhu performance útržky z anonymních výpovědí dalších rodičů s podobnou zkušeností. Jak jsem již dříve zmínila, jejím cílem je jakási osvěta. Přesto se nemohu vzdát myšlenky na terapeutický rozměr performance. Domnívám se, že alespoň na začátku zkušebního procesu se tento rozměr objevoval, neboť se Vacovská znovu musela vcítit do svých pozapomenutých pocitů. Zároveň je možné, že se s reprízami stává vůči tématu odolnější, když uvážím, že každé uvedení přináší nové podněty a uvědomění. Stejně terapeutický aspekt lze najít i v působení na diváky, zejména na ty, kteří zpracované téma sami zažili.

Vacovská svůj projekt představuje na různých místech napříč republikou. Pro uvedení na Divadelní Floře byl zvolen půdní prostor studentského Divadla K3. V jinak prázdném prostoru po bocích visí několik ve světle se blýskajících plachet. Na scéně přiznaně stojí i DJka Never Sol, která performerku celou dobu pozoruje a hudebně na ni reaguje. Na konci se Vacovská obleče do kostýmu dinosaura, který pomalu nafukuje. Motiv dinosaura se tu neobjevuje poprvé – v úvodním prologu se chlapec matky ptá, zda se lidé po smrti mění v dinosaury. Vacovská si uvnitř dinosaura poprvé dovolí hlasitě zařvat a setřást ze sebe alespoň část svého smutku a naštvání.

Konec představení s sebou přinesl vlnu nespokojenosti. Ačkoliv se performerům dostalo dlouhého potlesku, na jeviště se přišli uklonit pouze jednou. Diváci tak nezískali plnohodnotnou šanci svůj zážitek uzavřít. Na druhou stranu tvůrci svou performance nejspíše nepromýšleli divadelními měřítky. Provedením zmíněné osvěty tak možná naplnili její účel a nepotřebovali ji konvenčně divadelně ukončit.

Markéta Vacovská: Odloučení. Koncept Markéta Vacovská, hudba Sára Vondrášková (Never Sol), dramaturgie Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák, light design Martin Špetlík. Účinkuje Markéta Vacovská. Premiéra 15. 6. 2020. Psáno z festivalové reprízy 14. 5. 2022 v Divadle K3.


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.

Další info