Divadelní svět Brno 2018: Vítejte v panoptiku!

Když se jakékoliv divadlo rozhodne hrát v nadcházející sezóně jedno z Čechovových dramat, značí to, že už nastal pro herecký soubor i režiséra ten správný čas. Čas, kdy je inscenační tým připraven ukázat svůj tvůrčí vrchol dokládající směr jejich divadelní tvorby. Hořká tragikomedie o hledání vlastní identity a ztrátě posledních ideálů, které i tak nebyly zrovna nejlepší. Višňový sad pod vedením Romana Poláka sehrál soubor Slovenského komorného divadla Martin v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Dramatický text se dá zhmotnit na jevišti na nekonečně mnoho způsobů a vždy to bude v něčem pro diváka nové, obrazově se mu nabídne zcela nová perspektiva a možná se mu poodkryje i nová vrstva, o které doposud nevěděl.  Roman Polák se ve své režijní interpretaci rozhodl, že hlavním tématem inscenace bude svár dvou rozdílných pohledů na svět - tradice a kapitalistická morálka. Na jedné straně nesmyslné lpění na jistotách, které se dávno změnily v začarovaný kruh plný nesmyslných zvyků, cynismu a nechuti cokoliv měnit. Na straně druhé pragmatické jednání a chtíč po co největším zisku. Raněvská i její nejbližší chtějí, aby višňový sad, jakožto rodinný odkaz, byl zachráněn a zachován, ale nedělají pro to vůbec nic, jen přihlížejí k destruktivnímu konci a nostalgicky vzpomínají na dobré časy. Lopachin od samého začátku ví, že jediná šance, jak rodinu zachránit od chudoby, je prodej pozemku. A i když se mu podaří ho nakonec odkoupit, nejde mu o zachování sadu, který je symbolem ruské aristokracie, ale jak ho co nejvýhodněji prodat.

Životní filosofie, ve které převládá už jen apatie, únava, bezohlednost a čekání, je symbolicky vyobrazen u Raněvské a jejich nejbližších i ošacením a líčením. Napudrované tváře, rokokové paruky a šedé oblečení, v němž všichni upadli do jakési letargie, jsou znakem staroby, stereotypu a konzervatismu. Jako kdyby usnuli v období baroka a procitli až v roce 1900. Proti nim stojí v opozici mladý Lopachin, oděn do skvěle padnoucího černého obleku a s napomádovanými vlasy, jenž nelpí na starých tradicích, ale chce co nejrychleji zbohatnout.

Všichni obyvatelé domu často vzpomínají na višňový sad, nebo jej pozorují skrze “čtvrtou stěnu“ čelem k divákům. Tyto situace jsou často doprovázeny hudbou, která dotváří obraz překrásného a idylického sadu a mění divákovo vnímání prostoru a času. Hojně se v inscenaci využívá i nahrávek rozmanitých zvuků a ruchů, jež mají v divákovi zhmotnit představu jiného prostoru (chodba v domě plná lidí, vykácený sad, utržená šachta aj.) Scénický prostor je realizovaný jako obývací pokoj se starým zaprášeným nábytkem, působící nehostinně a opuštěně, a ve druhém dějství jako sad, jež je místo stromy charakterizován hromadami bavlny ležících po celé zemi. Ty mají znázorňovat spadené bílé lístky z višní. Ve třetím a čtvrtém dějství se nacházíme opět v interiéru panství.

Mezi herci je nejvýraznější Jana Oľhová v roli Raněvské, která je v hereččině podání zlomenou, ale ještě stále temperamentní ženou. Žije v neustálém sentimentu, a to vše se zobrazuje v její rezignaci cokoliv měnit okolo višňového sadu, jež je zrcadlem jejího aristokratického způsobu života. I přes vše, co v životě prožila (přes smrt syna až po nevydařené vztahy v Paříži), stále věří na lásku a touží být milována. Její emoční expresivita v monolozích je vskutku dech beroucí, ačkoli může působit mírně pateticky. Emocionální výkyvy přechází z extrému do extrému a divák tak chvílemi postrádá přirozenou stránku dramatické postavy, se kterou by se rád ztotožnil. Tvůrci inscenace posunuli nihilistický přístup postav místy až ke grotesknímu obrazu, u něhož divák přestane vnímat hranici mezi komedii a tragédii.

Roman Polák vytvořil inscenaci, ve které klade nejostřejší důraz na diferenciaci dvou světů a na jejich vzájemnou neslučitelnost. Aristokracie vs. kapitalismus. Tradice vs. mamon. Minulost vs. současnost.

Slovenské komorné divadlo Martin – Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad. Režie Roman Polák, překlad Vladimír Strnisko, dramaturgie Monika Michnová, scéna Pavel Borák, kostýmy Peter Čanecký, hudba Róbert Mankovecký, choreografie Juraj Letenay, osvětlení Ján Ptačín, hrají Jana Oľhová, Jana Kovalčiková, Lucia Jašková, Ján Kožuch, Marek Geišberg, Jaroslav Kysel, Michal Gazdík, Ľubomíra Krkošková, Tomáš Grega, Barbora Palčíková, Viliam Hriadel, Daniel Žulčák, Ján Barto. Premiéra 11. listopadu 2017. Psáno z reprízy 28. května 2018 na festivalu Divadelní svět Brno.