Divadelní svět Brno 2018: Pár vzkazů veškerenstvu

Inscenaci Wolframa Lotze v režii Jana Horáka a Michala Pěchoučka předvedli herci ze Studia Hrdinů. Základní myšlenky lidské existence koexistovaly s neexistencí; vzkazy posílané ,,veškerenstvu“ pomocí aparatury odrážející světlo reflektorů vyvolávaly teze o nutnosti potvrzení našeho bytí.

Hra působila experimentálně díky jednoduchým rekvizitám a prací se světlem i zvukem. Iluzivní prostor jeviště nebyl ohraničen žádnými stěnami, pozornost přitahovala pouze práce herců, kteří svými příběhy, přáními a prožíváním vytvářeli pocitově vyhrocené okamžiky. Tyto situace kontrastovaly s děním, jež je nějakým způsobem zesměšnilo či vyostřilo. Hned v první scéně se dvě ženy, ve světě, jenž najednou vznikl jakoby z ničeho, rozhodnou mít dítě. Toto idylické přání vzápětí přeruší patos smutku matky, která jim přijde říct, že její dcera zemřela. Takto se vedle sebe řadí příběhy všech postav a někdy se jejich vyprávění prolínají.

Vynalézavý a neodmyslitelný scénický prvek doplňující inscenaci tvořily asi čtyři metry dlouhé barevné trámy, sloužící hercům jako materiál pro stavbu imaginárního domu či pódia. Na konci představení postavili z trámů dokonce indiánské týpí. Prostor za scénou představoval chodbu, vedoucí mimo čas i prostor. Zajímavou roli hrál stan stojící hned od začátku na scéně, představoval obyčejný objekt z našeho života, nebyl totiž vymyšlenou iluzivní věcí, ale kusem reality. Na jeviště z něj vylezli dva herci a stan poté odnesli. Dlouhou dobu pak na jevišti převládala iluze snová.

Postavy se nijak nevyvíjely. Rozehrávané situace jen odkývaly vrstvy jejich osobnosti. Dvě ženy doufající v naději, matka prožívající nervové záchvaty kvůli ztrátě své dcery. Do toho moderátor, prosazující zábavu jako jediný smysl života, nutil vybrané jedince vyslat veškerenstvu jednoslovnou zprávu. Nejdříve strojeně moderoval, poté díky křiku a vyhrožování přebíral nad postavami vládu. Jen ženy v overalech a muž, představený jako Bernd Heinrich Wilhelm von Kleist, se moderátorovi vzepřeli. Ve hře vystupuje ještě dívka představena jako mrtvá dcera matky jménem Hilda, oděna v krátkých oranžových šatech. Jestli je však moderátorovou loutkou nebo opravdu zesnulá, to se nedozvíme jasně. Stejně fungují paralely bytí ostatních postav, prostě jsou. Ona a Kleist představují jediné postavy se jmény. Jsou spojeni vědomím smrti, přesto žijí v iluzivním světě. Setkají se v naprosté jevištní tmě ozářené pouze dvěma malými reflektory. Světelné paprsky krouží po scéně, občas zasvítí do obličejů. Tiché vrzavé zvuky umocňují stísněný pocit naplňující scénu navozující pocit záhrobního snu. Jejich povídání narušuje ostré světlo. Jsou nebo nejsou opravdoví? Tuto otázku jsem si musela neustále pokládat během inscenace. Realita se totiž dost často prolínala se sny či iluzemi.

Jiná žena, v růžových šatech, představuje více charakterů a během přestavení i zpívá. Její zpěv doplňuje situace a pomáhá vyhrocovat emocionálnost. V písni o sasance zpívá cíleně příliš vysokým hlasem, píseň pak zakončí křikem a rychle opustí scénu. Výstup působil trochu psychodelicky. Její postava je přítomna jako jediná na začátku i konci, možná měla být vyobrazením poutníka či průvodce po tomto snovém světě. Před začátkem sedí na trámech naskládaných uprostřed. Na konci sedí na stejném místě, poslouchá hlas rádia a odehrané situace se zdají být výplodem její fantazie.

Klidná klavírní hudba doplňuje okamžiky bezpečí a štěstí. Zazní hudba zpívaná, indiánský zpěv i bubny použité pro změnu scény či doplněk k týpí. Světelně se inscenace dělí tmou na tři části a člení se také pomocí příchodů a odchodů postav. Během představení se využívá i bílý kouř, při němž jsou v rychlých intervalech posílány pneumatiky po scéně směrem k dívce v růžových šatech. Při tomto chaotickém momentu je vyřčen vzkaz veškerenstvu.  Pokud věříme na všehomíra nebo veškerenstvo, jež představuje kosmos, jaký vzkaz bychom poslali a kolik? Napadá mě myšlenka, že celý příběh byl jen poslaným vzkazem.

Příběh neustále odkazuje na existenční otázky štěstí, pocitu nicoty, bezpečí, naděje nebo zoufalství. Každá postava vidí svoji osobu jinak a jinak na ni nahlížejí i ostatní. Inscenace ukazuje, že jediný smysl životu dává pocit přítomnosti.

Studio Hrdinů – Wolfram Lotz: Pár vzkazů veškerenstvu. Režie Jan Horák, Michal Pěchouček; překlad Michal Kotrouš; dramaturgie Jan Horák; scéna Michal Pěchouček; kostýmy Ondřej Kinský; hudba Dominik Gajarský; výtvarná spolupráce Jáchym Bouzek, Jakub Rajnoch, Michal Šindelář. Hrají Sára Arnsteinová, Natália Drabiščáková, Eva Hacurová, Jiří Kniha, Ivan Lupták, Dana Poláková, Marta Vítů. Premiéra 25. června 2017. Psáno z festivalového představení 24. května. 2018.