Divadelní svět Brno 2018: Matematický vzorec pro lidskou duši

Na festivale Divadelní svět Brno představil David Šiktanc román Homo Faber švýcarského spisovatele Maxe Frische. Představení Činoherního studia Ústí nad Labem se konalo v prostorách HaDivadla.

Inscenace, která se zabývá vlivem vědy a technických vymožeností na lidské nitro, promlouvá k divákovi skrze hlavní postavu inženýra Waltera Fabera. Čerstvý padesátník Faber je ztělesněním pragmatismu, který vnímá svět skrze fyzikálně-chemické zákony. Na scéně jej pozorujeme v poslední životní etapě, ze které vychází mozaika vzpomínek na zlomové události jeho životní cesty. Jeho averzi vůči lidem, umění a citům však ochromí setkání s o generaci mladší dívkou Elisabeth, se kterou se seznamuje během svých cest. Stále však zůstává, alespoň na oko, oním racionálně uvažujícím mužem. Walter Faber v podání Martina Fingera svým věcným jednání dohání idealisty sedící v hledišti šílenství. Tím spíše, že protagonistovi nelze nic zásadního vytýkat: Když před vypuknutím druhé světové války jeho přítelkyně s židovskými kořeny otěhotní, zachová se hlavní hrdina hry čestně. Je rozhodnut, že si svou dívku přeci musí vzít a postarat se o její dítě.

Retrospektivní mozaikovitá struktura inscenace nabízí divákovi neotřelý způsob nazírání jednoho vcelku obyčejného lidského příběhu. Vzpomínky jsou za sebou řazeny formou asociací, které Faberovi přicházejí na mysl během cestování s Elisabeth. Inovativním způsobem jsou také řešeny příchody a odchody herců na scénu a z ní. Postavy, jejichž promluva skončí, na jevišti povětšinou pod tlumeným světlem zůstávají nehybně stát či sedět, ačkoli do následující situace přímo nezasahují. Jejich přítomnost tak stále upozorňuje na podstatnou úlohu těchto postav v příběhu.

Netradiční pojetí skladby inscenace může zapříčinit nejasnost sdělení některých scén. Herci v mnohých případech ztvárňují více než jednu postavu, což může působit nepřehledně zvláště pro diváka, který nečetl předlohu. Změna kostýmu při přechodu herce z jedné postavy do druhé navíc není vždy výrazná.

Kostýmy jsou laděny do různých módních vln dvacátého století, po scéně se pohybuje letuška v pin-up oblečku, Faber a ostatní muži oblékají dlouhé zelenavé baloňáky. Decentní kostýmy tak neupoutávají zbytečně mnoho pozornosti, která má být ve hře věnována celkovému tématu a zajímavé kompozici. Také scénografie zde zůstává střídmá, vytvoření správného prostředí tedy závisí především na hereckých schopnostech účinkujících, kteří si vypomáhají skromným množstvím rekvizit.

David Šiktanc představuje svou inscenací Homo Faber divadelní zážitek jako neopakovatelnou událost a upozorňuje na konkrétní publikum daného místa v daném čase. Důraz na přítomnost diváků je v Homo Faber řešen použitím videokamery, která zachycuje některé momenty z cestování s Elisabeth. Na konci představení jsou pak tyto krátké videozáznamy se záběry na publikum promítány na velké plátno spolu s nostalgickými vzpomínkami. Diváci takto pociťují svou účast na divadelním umění, které reflektuje je samé a které by se bez jejich přízně nemohlo formovat ani vyvíjet.

Inscenace ukazuje rys myšlení západní společnosti skrze jednoho muže, který vlivem vědeckého pokroku žije zcela odcizen od svého nitra a jakýchkoli duševních hodnot. Protagonistu dokáže zlomit až objevení vlastní dcery a její následná smrt.

Inscenace patrně apeluje na materiálně založené diváky, aby smysl života hledali také v upřímných mezilidských vztazích a spojení s přírodou. Nicméně, i ti nejspirituálnější z nás jsou po krátké kontemplaci nuceni volit rozumný kompromis. Neboť jak říká Walter Faber: "Pokud bychom uznávali pouze přírodu, nemohli bychom chodit po mostech. Pokud bychom se měli spoléhat jen na přírodu, znova bychom umírali na záněty slepého střeva."

Činoherní studio Ústí nad Labem - Max Frisch: Homo Faber. Režie David Šiktanc, dramatizace a dramaturgie Karel František Tománek, překlad Helena Nebelová, scéna Jan Štěpánek, hudba Ondřej Švandrlík, kostýmy Juliána Kvíčalová, fotografie Petr Kulhánek. Hrají: Martin Finger j.h., Marie Štípková j.h., Marta Vítů, Jan Plouhar, Matúš Bukovčan, Anna Fišerová, Lukáš Černoch. Premiéra 22. dubna 2017. Psáno z reprízy 27. května 2018.