Divadelní svět Brno 2018: Celý svět chce býti Opusem aneb Malé divadlo z konce světa

Netradiční obrazivé loutkové divadlo souboru Théâtre de la Massue, Compagnie Ézéquiel Garcia-Romeu překvapí tajemným, jemně humorným dílem. Příběh vytvořil i režíroval Ézéquiel Garcia-Romeu. Divák pozvaný do lehce poetického světa loutek, ovládaného pomocí tlačítek zažil milou a zábavnou machinaci, při níž není potřeba slov.

Menší stavba postavená na pódiu činoherní scény MdB, představovala dějiště velice kreativního dílka s názvem Opus I, jenž, podle mého názoru, zaujal malé i velké diváky. Po příchodu na jeviště se mohl návštěvník libovolně posadit kolem menší dvoupatrové stavby, vedle níž stály bílé mohutné lavičky, a kolem kterých se dalo volně chodit. Stavba složená ze dvou částí, horním pódiem a kukaní tvořila dva mikrosvěty ležící na sobě. Na horním pódiu seděly asi půlmetrové loutky staré babičky s černým šátkem přes hlavu a dědečka v hnědém plášti s baretem. Další loutky představovaly elegantní ženu s kloboučkem a muže ve světlém cestovním plášti. Dřevěný domeček pod pódiem připomínající kukaň, obehnaný okny, plný nejrůznějších rekvizit se stal hlavním inscenačním prostorem, protože hybatel tohoto malého světa se nacházel právě zde.

Na zemi v dolním patře leží nehybně aktér s tváří přikrytou tmavou loutkou. Po zaznění několika tichých bzučivých tónu se začíná zvedat ze země. Figurka se probouzí k životu, dlouhé světlé ruce i nohy tmavá hlava s tělíčkem. Loutkář zapne mužíčkovi oči, malá modrá světélka jsou jediné, co kouká z malého tmavého obličeje. Rozhlíží se spolu po kukani, loutkář otáčí hlavou svého pimprlete a posléze se děje i naopak. Zkoumají prostor, přepínají knoflíky na dřevěné aparatuře, světla v obou patrech rozsvěcují a zhasínají. Divadélko svojí kreativností připomíná hru Samorost a loutka svým vzhledem připomíná postavu Devítky (animovaný film Č. 9).

Poezie pohybu se prolíná s kreativitou a vynalézavostí děje. Monkey, jak Romeau po představení prozradil, že se marioneta jmenuje, během vystoupení volal z telefonu druhému z loutkářů, stojícímu vedle domečku. V průběhu hry otevřel dveře a pozval dovnitř dívku z publika. Naservíroval jí čaj a nechal ji odejít s dopisem, jejž měla nechat v poštovní schránce umístěné na horním jevišti. Jako by tím propojil horní a dolní svět. Dopis převzala žena s kloboukem na horním pódiu. Čekající muž s kufry byl odesílatel, posléze přisunutý blíže k ženě po úzké desce. Přímo k ní ale nedojde, což vyvolává pocit vzdálenosti mezi nimi. Vzápětí, po přílišném mačkání knoflíků vyhodí oba hlavní aktéři pojistky a celá scéna se ocitne ve tmě. Tuto uměle vytvořenou situaci  Monkey směle zvládne pomocí umělé trubky prostrčené skrz okno domku jiné divačce. Žena fiktivní nedostatek elektrického proudu opravila krátkou jízdou na rotopedu, umístěném za lavicemi na pravé straně jeviště. Díky těmto kouzelně humorným zážitkům inscenace působila bezprostředně i lehce interaktivně.

Představení doprovázelo několik opakujících se zvuků a melodií jako pomalé rytmické drnkání na kytaru, zvuk gramofonové desky i šumění televize. Všechny tyto rytmy, jako přepínaná světla a jen nepatrný pohyb velkých loutek, členil a posouval děj. Ptačí cvrlikání zase oddělilo pomyslné venku a uvnitř. Nad horním jevištěm létal podivný stroj s jednou vrtulí a spoustou repráčků, vydávající zvuk helikoptéry. Svět loutek byl osvětlený nejrůznějšími světélky a lampami. Pološero vytvářelo příjemnou komorní atmosféru dovolující vnímat i ty nejjemnější gesta či zvuky.

O tématu hry informoval program o představení obsahující pouze tři výňatky z deníku Le Monde z let 2014/15, pouštěné v průběhu představení v anglickém jazyce. Při poslechu se právě hrající loutka držela uvažujíc za bradu, čímž reagovala na texty vycházející z malého starého rádia. Monkey jim však nevěnoval takovou pozornost a po chvíli mačkal knoflíky či prozkoumával prostor kolem sebe. Tituly výňatků znějí takto: Nová éra, nové umění; Badatelé z celého světa vymýšlejí toalety budoucnosti a Vyhynutí. O každém z těchto článků a jeho významu či inspiraci by se jistě dalo více polemizovat. Nejvíce se s těmito tématy shodovalo nalezení mužské loutky sedící na toaletě s novinami. Možná četl zmiňovaný deník Le Monde nebo upozorňoval na novou toaletu budoucnosti. Každopádně reakci v podobě smíchu situace vyvolala. Na tomto druhu loutkového divadla oceňuji, že divák mohl rozumět beze slov, zapojit se do představení nebo jen odhalovat významy právě prožívaného děje.

Théâtre de la Massue - Compagnie Ézéquiel Garcia-Romeu: Opus I. Koncepce, výprava, loutky, režie Ezéquiel Garcia-Romeu; dramaturgie Laurent Caillon; inspice a ovládání strojního zařízení Thierry Hett; zvuk Samuel Sérandour; kostýmy Cidalia da Costa a Myriana Stadjic; výroba výpravy Dílny TNN dramatického centra v Nice. Hra a manipulace Ezéquiel Garcia-Romeu nebo Issam Kadichi. Psáno z festivalové  reprízy 25. 5. 2018.